Sympatická hlavní hrdinka i prostředí, skvělé jídlo a pití plus spousta romantiky, jež končí happy endem! To jsou poznávací znamení devíti knížek britské spisovatelky Julie Caplinové, která v květnu poprvé navštívila Prahu. (text: Martina Vlčková, všechny fotografie: Stephanie Kristl, se svolením nakladatelství Grada)
Jste velmi zkušená cestovatelka. Jaké to je, probudit se v novém, zatím nepoznaném městě?
Fantastické! V člověku se mísí euforie se zvědavostí – těší se, co zajímavého uvidí, koho inspirativního potká, co si dá dobrého k jídlu a pití. Já každý svůj výlet začínám procházkou, a to většinou hned po příletu. Dorazím do hotelu, vybalím kufr a jdu se nadýchat čerstvého vzduchu. Z domova mám připravený seznam věcí, které chci vidět, ale zároveň sázím na spontánnost, náhodu a moment překvapení. Moc ráda objevuju, pátrám a hledám. Zajímají mě zapadlé uličky, zajímavé domy, dobré restaurace, do nichž chodí jen místní. Prostě trasy a místa mimo turistické průvodce.
Do Prahy jste přijela nejenom za památkami, ale i za svými čtenáři, kterých tu máte spoustu. Jak si všechen ten zájem a pozornost užíváte?
Občas je to docela hektické, ale v každém případě příjemné. Víte, spisovatelství je osamělá činnost, při které sedíte hodiny a hodiny u počítače pouze se svými myšlenkami. Když pak máte možnost si hezky popovídat a dozvědět se něco nového, jste doslova v sedmém nebi. Ale to neznamená, že bych tu svoji spisovatelskou samotu neměla ráda, jen bych v ní nemohla žít pořád. Potřebuju z toho klidu čas od času vypadnout. A když tím navíc udělám radost ještě někomu jinému, je to ideální kombinace. Miluju setkávání s lidmi!
Původně jste se věnovala propagaci jídla a pití. Co všechno to obnášelo?
Už zmíněnou komunikaci a cestování – brala jsem špičkové novináře na poznávací cesty do různých zemí, což zní jako práce snů. Ano, svým způsobem určitě byla, ale patřil k ní i obrovský stres. Vždycky existovala možnost, že se něco pokazí a já jsem byla ta, která z toho musela vybruslit. Zažívala jsem opravdu horké chvilky, třeba se mi ztratil jeden novinář na letišti v Heathrow… Na druhou stranu jsem poznala spoustu fajn lidí a viděla úchvatná místa. A ta gastronomie! Vzpomínám si třeba na jeden nádherný palác v italském Miláně, kde nám servírovali oběd složený z patnácti chodů. A k němu jsme pili dvanáctileté Barolo, což je jedno z nejlepších červených vín na světě… Bylo to opravdové potěšení pro všechny smysly. Dodnes mám ten obrázek v hlavě.
A jak se z gurmánky a cestovatelky stala spisovatelka?
Podvědomě jsem vždycky věděla, že budu psát. Můj tatínek, který pracoval jako producent v televizi, mě naučil číst už ve třech letech. Od té doby jsem hltala, co se mi dostalo do ruky – pohádky, beletrii, životopisy slavných i romantické příběhy. A pak jsem jednoho dne sebrala odvahu a vzala pero do ruky… Zní to jednoduše, ale věřte mi, že to byl velmi dlouhý a neskutečně komplikovaný proces plný vzletů a pádů. Celkem jsem napsala pět knih, než mi vyšla ta první! Zamítacími dopisy od agentů a vydavatelů jsem si mohla vytapetovat dům, ale nikdy jsem to nevzdala, což je jedna z věcí, na kterou jsem pyšná.
Pamatujete si na ten okamžik, kdy jste svou první knihu držela v ruce?
To se nedá zapomenout – pořád jsem se jí dotýkala, listovala v ní a opájela se vůní stránek… Cítila jsem takové to absolutní štěstí a skákala radostí. Můj syn, který byl tenkrát malý, si to pamatuje dodnes. Říká, že se díky tomu naučil, že když člověk něco opravdu chce, tak to dokáže.
Ve svých příbězích nejen podrobně a poutavě popisujete jednotlivé destinace, ale věnujete se i romantice. Jakou roli hraje ve vašem osobním životě?
Mám to štěstí, že jsem se před šestadvaceti lety provdala za úžasného muže jménem Nick. Jsem šťastná žena, milovaná a milující.
Co je podle vás základem spokojeného partnerského soužití?
Zaprvé láska. Ta se samozřejmě v průběhu dlouhého vztahu a vlivem okolností proměňuje, ale když přestanete toho druhého milovat, asi moc šťastní nebudete. Pak je to určitě důvěra. S ní bych si moc nezahrávala. Osobně je pro mě na stejných miskách vah jako láska. Jakmile ji ztratím, těžko se mi hledá cesta zpět. A do třetice humor. Kdybych se se svým mužem nemohla uvolnit, dělat blbiny a smát se společným věcem, to samé platí samozřejmě i pro něj, myslím, že by nás to spolu moc nebavilo a hůř bychom pak zvládali různé nástrahy života.
Doporučíte ještě něco dalšího?
Nejsem žádná odbornice, jen vycházím ze své letité zkušenosti, ale podle mého by neměla chybět také tolerance, pochopení, naslouchání a podpora. Nick mi vždycky nechával prostor a povzbuzoval mě ve všem, co jsem dělala. Když bylo potřeba, pohlídal děti, postaral se o domácnost, jistil mě finančně. Přál mi úspěch, což je další věc, za kterou ho mám ráda.
Prozradíte, jak jste se s manželem poznali?
Kdysi jsme na sebe narazili na univerzitě jako studenti, ale moc sympatičtí jsme si tenkrát nebyli. To přišlo až o několik let později, kdy jsme se potkali na jedné oslavě a začali spolu chodit. Když jsme se oba blížili k třicítce, vypadalo to, že se usadíme, jenže Nick najednou změnil názor. Oznámil mi, že se na závazky a rodinu ještě necítí, a tak jsem to vyřešila po svém – odjela jsem s kamarádkou na cestu kolem světa. Navštívily jsme třeba Hongkong, Thajsko, Singapur, Austrálii a skončily na Novém Zélandu, kde žije moje matka. Tam se mi tak zalíbilo, že jsem tam chtěla zůstat natrvalo. Pro Nicka, se kterým jsme si občas zavolali, to byl šok! Takový, že okamžitě sednul na letadlo, přiletěl za mnou a požádal mě o ruku… Prý si za těch šest měsíců, co jsem se neviděli, uvědomil, že beze mě nemůže být. Podtrženo-sečteno: láska někdy bývá komplikovaná, ale bez ní by život za nic nestál.
K podobnému závěru docházejí i hlavní postavy vašich knížek. Mají nějaký reálný předobraz?
Kdepak, Fiona, Mina, Kate nebo třeba Sofie vznikly v mojí hlavě. Jsou vymyšlené a se skutečnými ženami, které potkávám, nemají nic společného. Víte, ono se to těžko vysvětluje, ale když píšu, odvíjí se mi v hlavě něco jako film – vidím jednotlivé obrazy a ty pak přepisuju na papír. Je to čistá fantazie.
Se svými hrdinkami trávíte spoustu času. Není vám pak líto se s nimi rozloučit?
Spíše naopak – po té dlouhé době, kterou spolu prožíváme, jim pak ráda zamávám. Nezapomeňte, že knížka se rodí velmi dlouho. Vše začíná první verzí, pak přijde na řadu druhá, možná i třetí. Tu si přečte editor, který po mně chce určité úpravy. Poté dochází na revizi textu, další přepisování a tak dále a tak dále. Když odevzdávám finální verzi, mám všeho plné zuby… Tahle fáze trvá do té doby, než příběh vyjde. Když ho pak fyzicky držím v ruce, v duchu své hrdince poděkuju a řeknu jí, že jsem ji měla ráda. Prostě konec dobrý, všechno dobré.
Jak to vlastně vypadá, když píšete? Máte třeba své oblíbené místo a čas?
Než přišel covid, trávila jsem spoustu času v pracovně, ale tu pak obsadil manžel, takže dneska píšu v kuchyni. Moje pracovní doba začíná v devět ráno a končí v šest či sedm hodin večer. Přiznávám, že jsem velmi disciplinovaná – určila jsem si přesný počet slov, který musím každý den vyplodit.
A co když se to náhodou nedaří?
Pak existuje několik možností – jednou z nich je inspirativní procházka s kamarádkou, která se také živí psaním. Pokud dojde na zásek, probereme ho spolu ze všech stran. Navzájem se motivujeme a inspirujeme, což je moc fajn. A pokud kamarádka nemá čas, snažím se to vyřešit za pomoci aplikace Pomodoro. Znáte ji?
Přiznám se, že ne. O co se jedná?
Vymyslel ji Ital Francesco Cirillo koncem 80. let minulého století a pracovní bloky v ní dělí na rajčata (pomodoro). Standardní pomodoro trvá 25 minut, po něm následuje pětiminutová pauza. Po čtyřech rajských si můžete dovolit delší přestávku, tedy 15 až 30 minut. Zní to asi podivně, ale tahle technika pomáhá skvěle hospodařit s energií a soustředěním. Ono je důležité si uvědomit, že psaní je tvrdá práce. Nemůžete si sednout a čekat, až vás políbí múza. Musíte si to vysedět a vypotit.
Když člověk energii vydá, tak by ji měl zase nabrat. Jak odpočíváte?
Už zmiňovaným čtením. A pak sportem. Bydlíme v krásné přírodě v oblasti Chiltern Hills severozápadně od Londýna, takže hodně chodím a běhám. A taky moc ráda plavu. Krásně si u toho vyčistím hlavu, a ještě se udržuju v kondici, což je v mém případě velmi důležité – jednak spoustu času strávím sezením a jednak zbožňuju jídlo!
Jste dobrá kuchařka?
Dovolím si tvrdit, že ano. Ráda zkouším nové věci a experimentuju se světovými kuchyněmi, testuju recepty z novin, časopisů a mám velkou sbírku kuchařek. Nejradši mám jednu velmi starou kuchařku, kde jsou snad všechny recepty z asijských zemí – z Číny, Japonska, Vietnamu, Thajska, Malajsie, Koreje a Indie. A pak jsem velkou fanynkou Jamieho Olivera. Jeho recepty jsou jednoduché a rychlé, přitom chutnají skvěle. Mým majstrštykem je dezert pavlova, který jsem se před lety naučila v cukrářském kurzu. Tenkrát jsem psala Cukrárnu v Paříži a chtěla si rozšířit obzory.
A na jakém příběhu pracujete teď?
Právě jsem dokončila knížku, která se odehrává ve Skotsku. Nešlo o náhodný výběr – před několika lety jsem byla na svatbě na skotské vysočině, a bylo tam tak krásně, že mě to inspirovalo. Navíc můj manžel je napůl Skot, takže to byla trochu povinnost… Ale vážně, mám to tam moc ráda. Nejvíc asi Edinburgh, kde žijí naši příbuzní a jezdíme tam i za kulturou na světoznámý divadelní festival.
A co knížka o České republice, kterou jste navštívila vůbec poprvé?
Nechci nic slibovat, ale rozhodně o tom uvažuju.
Julie Caplinová (*1965) kdysi pracovala jako PR manažerka se zaměřením na gastronomii, dnes patří mezi nejoblíbenější autorky romantické literatury (série Romantické útěky). Na kontě má devět knížek: například Kavárna v Kodani (vyšla také jako audiokniha), Pekárna v Brooklynu, Pláž v Chorvatsku, Cukrárna v Paříži či Hotýlek na Islandu). Zatím poslední příběh s názvem Domek v Irsku jí v České republice vyšel letos na jaře. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije poblíž Londýna.
