Proslavil se kriminálně-společenskými romány jako Ve stínu mafie, ohromil historickou ságou Na smrt, v níž dokázal propojit nacistické běsnění s newyorskou mafií. V současnosti se zabývá především psaním mysteriózních thrillerů, z nichž nejslavnější je určitě Trhlina. V nakladatelství Argo mu právě vychází dvojkniha z této řady Hlad/Žízeň.
Přiznám se, že s každým vaším thrillerem, který si přečtu, narůstá počet lokalit na Slovensku, které v žádném případě nechci navštívit. Jak to máte vy? Vracíte se na místa, kde se vašim hrdinům dějí všechny ty hrozné věci?
Na Slovensku se lokality z mých knih stávají vyhledávanými turistickými destinacemi. Například pohoří Tribeč zažilo po Trhlině takový boom návštěvnosti, že se tam dokonce organizovaly zájezdy po stopách příběhu i s výkladem. Dodnes ho navštěvují čtenáři, a to nejen Slováci, ale i Poláci, Češi a Maďaři.
Lokality mých příběhů organicky vyrůstají z mého života a mají pro mě hlubší význam. Pravidelně se tam vracím. Každý vytvořený příběh je jako filtr, který změní jejich atmosféru. Často nejen pro mě, ale i pro ostatní. V Tribeči, ale i na vrchu Čebrať u Ružomberku, lidé začínají vidět přízraky z mých knih. Nevím přesně, jak tento psychologický fenomén funguje, spolehlivě ale vím, že funguje.
Zažíváte přitom nějaké aspoň malé mrazení v zádech?
Ano, v mém subjektivním rozměru každý příběh lokalitu změní, emocionálně ji podbarví. Pro mě se tam ty příběhy opravdu staly. Překvapivé bývá, když posléze zjistím, že se tam skutečně kdysi odehrálo něco podobného, o čem jsem při psaní nevěděl. Některá místa nám šeptají své příběhy, aniž bychom si to uvědomovali.
Kam na všechny ty legendy a hrůzostrašné příběhy chodíte? Vyhledáváte je cíleně, nebo je to náhodný proces?
Slovensko je nevyčerpatelná studnice námětů pro horory, kriminální romány a thrillery. Jediný problém je v tom, že realita je už natolik divoká, že předhání jakoukoli uvěřitelnou beletrii. To, s čím jsme tady denně konfrontováni ve zprávách, by mi v románu nikdo neuvěřil.
Kolik podobných mýtů ještě máte v zásobě?
Těch mysteriózních desítky. I kdybych psal až do konce života, stihnu jich zpracovat jenom zlomek. Kvantita ale není mým cílem, takže čtenáře pořád upozorňuji, že každá kniha může být poslední. Zní to jako klišé, ale nemyslím to marketingově. Okolnosti našich životů i takzvané velké dějiny se mění tak rychle, že nikdo z nás neví, čím bude žít za pár měsíců. A jestli vůbec bude naživu. Tato prchavost a nahodilost je přítomná vždycky, akorát že je v dnešní době mnohem výraznější.
Jako první z řady mysteriózních thrillerů jste psal Strach. Měl už jste tehdy v hlavě, že se bude jednat o sérii?
Ne, bral jsem to jako jeden z mnoha literárních experimentů. V té době na Slovensku vrcholilo šílenství kolem mých kriminálně-společenských románů, takže jsem chtěl vyzkoušet něco nového, úplně odlišného. Odrazovali mě od toho všichni, pro mnohé bylo nepochopitelné opustit něco úspěšného a dobře rozběhnutého. Mysteriózní thrillery nebo horory podle nich neměly šanci v našem regionu prorazit.
Touto metodou pokus omyl už pracuji dvacet let. Baví mě to. Někdy mé experimentování čtenáře mírně zklame, na druhou stranu jenom díky němu vznikly velké bestsellery jako Trhlina, Na smrt, Strach nebo Ve stínu mafie.
Každý román série je psán trochu odlišnou formou, která na základní situaci „psychicky nevyrovnaný hrdina čelí neznámému jevu a pozvolna mu neodvratně podléhá“ nahlíží z jiného úhlu. Jedná se o předem promyšlený záměr?
Z mého pohledu jde spíš o jakýsi cyklus, který si vytváří vlastní mytologii. Každým románem ji odhaluji i sám pro sebe, je to spíš podvědomý a intuitivní proces. Některá témata se opakují v různých variacích, přičemž je i já postřehnu až s odstupem. Jedním z takovýchto ústředních témat je varování, že opuštění racionality obvykle končí katastrofou.
Skutečnými hrdiny mých knih se mi někdy zdají ty postavy, které se pokoušejí neopustit racionální chápání skutečnosti, protože vědí, nebo tuší, kam je tato rezignace na rozum dovede. Hlavní postava je často skrytý antagonista příběhu, který svým podléháním iracionalitě a mysticismu vtáhne do záhuby nejen sebe, ale i lidi ve svém okolí. Co se týče zmiňovaných neznámých jevů, čím dál víc dospívám k závěru, že se jedná o různé formy jediného fenoménu.
Dvojkniha Hlad/Žízeň je povídková sbírka, nebo spíš román v povídkách. Měl jste od začátku při psaní ideu, že jednotlivé součásti nějak propojíte, aby daly vzniknout ucelené legendě?
Tato dvojkniha vznikla odlišným způsobem než mé předchozí romány. Původně jsem v době prvních lockdownů plánoval vytvořit standardní sbírku mysteriózních novel a povídek, které jsem napsal v uplynulých dvaceti letech. Když jsem je ale začal řadit k sobě, s údivem jsem postřehl, že se proplétají a vlastně vytvářejí velký ucelený příběh. Opravdu mě to šokovalo, protože během dvou dekád jsem pokaždé vnímal jen střípky této mozaiky, a ne celkový vzorec. Ani mě nenapadlo, že mi podvědomí, nebo druhá strana, takhle dávkuje jeden velký příběh. Navíc asi nejděsivější z těch, které jsem doteď napsal.
Já osobně jsem obě sbírky, které česky vyšly v jediném svazku, četl v pořadí Hlad – Žízeň. Podle vašeho vnímání, je to tak správně, nebo je to úplně jedno?
Knihy se dají číst v libovolném pořadí. Výsledný vzorec se pokaždé poskládá trochu jinak, čemuž odpovídá i odlišný čtenářský zážitek. Jelikož velký příběh není podaný v lineárním pořadí, dá se poskládat různě.
Musel jste povídky hodně přepisovat oproti původním verzím?
Právě že minimálně, což mě překvapuje dodnes. Tvořivé schopnosti podvědomí mi připadají prakticky nekonečné. Zejména když je velký příběh podaný nelineárně, některé jeho linie dokonce formou reverzní chronologie. Obrazec, který to vytváří, a věřím, že i čtenářský zážitek, je zcela šílený a surreálný, přitom ale srozumitelný.
Ružomberok, vaše rodné město, nebývá ve vašim románech vykreslený zrovna v příznivých barvách. Máte v něm nějaká oblíbená místa, kam se rád vracíte?
Ružomberok v mých knihách vystupuje jako samostatný charakter se svébytnou povahou. Přesně takhle ho vnímám, je to staré a zlé město. Určitě se výrazným způsobem podepsal i na mé tvorbě. Máme ambivalentní vztah, možná až pakt. Dodnes mě výrazně inspiruje, i když v současnosti se už doslova rozpadá a stává se takřka neobyvatelným. Právě to mu ale dodává na temném kouzlu.
Jeskynní systém pod Čebratěm, který hraje ve více povídkách významnou roli, skutečně existuje. Máte vy osobně s některou z jeskyní zkušenost – třeba z dětství?
No, do těch jeskyní jsme jako děti chodívali, i když se zdá, že největší část systému ještě není objevená. Na úpatí vrchu, pod vstupem do jedné z jeskyní, měla před rokem 1989 cvičiště ruská okupační vojska a říkalo se, že v jeskyni popravují vojáky, kteří se pokusili o dezerci. Skutečně jsme tam našli spoustu nábojů, ale nikdy žádné kosti nebo zbytky těl.
Na Liptově je mnoho jeskynních systémů. V jednom z nich jsem jako dítě nedobrovolně strávil více než deset hodin v temnotě, když nás to tam s místními jeskyňáři zasypalo. Archeologické nálezy, které tam potvrzovaly pravěké osídlení, a dokonce rituální kanibalismus, v té tmě dostaly zcela jiný význam.
Covidová doba a současná válka na Ukrajině úplně změnila naše vnímání světa. Donutila nás zamyslet se nejdříve nad tím, jak bezmocní tváří v tvář přírodě stále jsme, a poté, jak málo dokážeme ovládat démony zla, kteří v nás stále dřímají. Obě témata řešíte ve svých knihách dlouhá léta. Jaké pocity to ve vás vyvolává, když vidíte, že fikce se stává realitou?
Přesně těmto tématům se věnuji dlouhodobě. Od začátku jsem měl dojem, že moje tvorba je jakousi přípravou na takovéto dění v realitě, cítil jsem určitou osudovost. Vlastně se neděje nic, co bych ve svých knihách neprozkoumal už před lety, počínaje Branami Meonu, přes Na smrt až po mysteriózní romány jako například Propast nebo Smršť.
Dojmy to vyvolává různé. Od iracionálních o předtuše, nebo dokonce o vyvolání některých věcí, až po ty rozumnější, že se jedná v zásadě o běžný koloběh dění. Lidská povaha se nemění. Když ale v těchto velkých dějinách uvázneme, připadá nám to výjimečné.
Jozef Karika (*1978), narozený v Ružomberku, je slovenský spisovatel a novinář, bestsellerový autor, který prodal v České republice a na Slovensku více než 350 000 výtisků svých knih. V největší knižní anketě na Slovensku – Martinus Kniha roku 2014 – se umístil na prvním místě mezi TOP 5 autory, o dva roky později skončil druhý. Za romány Propast a Černá hra je dvojnásobným držitelem Ceny literární kritiky Zlaté pero, dále pak osminásobným držitelem Zlaté knihy a trojnásobným Platinové knihy (za romány Ve stínu mafie, Trhlina a Propast). Román Strach se stal nejlepším hororem roku 2017 v Polsku, Trhlina pak v roce 2017 získala nejprestižnější slovenskou čtenářskou cenu Anasoft litera. Na motivy tohoto románu natočil v roce 2019 režisér Peter Bebjak stejnojmenný film, který svou návštěvností přepisoval na Slovensku historii.
(text: Jiří Popiolek, foto: Richard Klíčník)
