Diváci si ho nejsnáz vybaví v tragické kreaci „dělnického prezidenta“ Gottwalda, nicméně příznivci audioknih si Jiřího Vyorálka spojují s hlasem komisaře Kurta Wallandera. Detektivní sérii Henninga Mankella načítá pro vydavatelství OneHotBook už od roku 2014. A s jejím závěrečným dílem Neklidný muž přišel nyní čas bilancovat.
Wallander je policejní i partnerský svéráz. Jenže v Neklidném muži to s jeho zdravím jde povážlivě z kopce, aniž s tím cokoli zmůže. Co vy na to jako muž „v nejlepších letech“?
Jistěže to člověka drtí. Za devět let mi přirozeně přirostl k srdci a zejména v posledním díle mě jeho osud dojímal silněji než u předchozích. Vše nasvědčuje tomu, že po dořešení jedenácté kauzy bude následovat jen sešup, což bolí. Je to smutné, přesmutné loučení s parťákem, v jehož srdci jsem se snažil vyznat.
Do jaké míry má herec za čtecím pultem s postavou soucítit? Jinak než na scéně či před kamerou?
Bezpochyby. Přirovnal bych to k práci mikrobiologa – za mikrofonem musí být interpret ještě citlivější a rozlišovat i nuance drobných emocí. Přenášet je pomyslnou pipetou. Rozhodně se do nich nesmí opřít tolik, jako když večer jevištním šepotem promlouvá až k poslední řadě diváků. Základem bylo najít pro konkrétní figuru i obrazy vhodnou polohu. Když Wallanderovy případy načítáte tak dlouho, je nezbytné, aby mi ve všech ohledech sedly a abych se ve studiu nekroutil.
Poslední román série vyšel v originále roku 2009, byť v retrospektivě popisuje politiku Stockholmu 80. let. Čím vás jako Evropana zjitřeného roku 2023 zaujal nejvíc?
Vědomím, že v tom střed Evropy není sám. Zobrazuje setrvale napjaté švédsko-ruské vztahy a přezkoumává účelnost švédské neutrality. Studená válka podle Mankella neskončila, pouze se přelila do skrytých forem politické agresivity: do války hybridní. Už tenkrát. A tak zatímco svět tolik doufal v nové Rusko, mnozí Švédové zůstali ve střehu. Imperiální spády Moskvy už z experimentu s „třetí cestou“ znali a Kurtovo pátrání je glosovalo pravidelně, ovšem ponorkové vynoření problému je mistrovská gradace.
Který rys jste měl na hrdinovi nejradši?
Odvahu neházet flintu do žita. Kráčet dál navzdory strastem a průšvihům, ačkoli zažil situace, co by jiného odrovnaly. Stavěl se k nim čistě a odhodlaně jak při nahánění kriminálníků, tak v soukromí. Nadchlo mě, jak přes veškerý zmar uplatňoval mozek. Je to pořád hrdina-koumák, k jehož úsudku vzhlížíme. Archetyp pěšáka neochvějně bránícího spravedlnost. Přitom je očividné, nakolik Mankell Kurtovi solí a zatápí: nic mu neulehčuje, což jeho výstřelky hezky tvaruje. Fakt, že bojuje nejen s lotry, ale i s vlastními démony, dělá jeho postavu věrohodnou. Seriálový Kenneth Branagh k němu podle mě sedí báječně. Teď jenom jestli k němu pasuju já… (smích).
A který jeho případ se vám načítal nejobtížněji?
Hned ten úvodní – Vrazi bez tváře. Na začátku si potřebujete hlas hrdiny osahat a zabydlujete se v něm, což vyžaduje dost úsilí, aby pak bylo na co navazovat. S režisérem Michalem Burešem jsme nejdřív Kurta detailně rozpitvali s ohledem na jeho postoje k lidem i věcem. Tohle psychologické profilování nám hodně pomohlo. Přiznávám, že zabrat mi daly i povídky svazku Ruka / Wallanderův svět. Tam jako by autorovi místy docházel dech, což se naštěstí ve vyvrcholení řady nepotvrdilo. Na tomhle dlouholetém angažmá si totiž nejvíc považuju toho, že jednotlivé příběhy zaostřily na osobnost vyšetřovatele vždy v trošku novém nasvícení. Jeho labutí píseň v Neklidném muži celou řadu skvěle korunuje a moc jsem si užil zvraty, které nám přichystala.
Vyšlo v nakladatelství OneHotBook.
Text: Petr Matoušek
Foto: Michaela Merglová
