Jiří Holub je spisovatel, kastelán a cestovatel. Píše knížky především pro děti a mládež, které ale baví i dospělé. Povídali jsme si o radosti z práce na zámku, psaní nové knížky i touze opět cestovat. (text: Helena Herynková, foto: se svolením Jiřího Holuba a nakladatelství JaS)

Jiří, potkáváme se na zámku a hradu Frýdlant, kde pracujete od nového roku jako kastelán. Je běžné, že kasteláni takto mění svoje působiště, a proč se to děje?
Úplně běžné to není – mám většinu kolegů, kteří prožili celý svůj profesní život na jednom jediném objektu. Ostatně kastelánka, kterou jsem střídal, byla přede mnou na Frýdlantu dlouhých 32 let.
Já to tak úplně nemám. Jsem takový typ rozjížděče – začít, připravit, dát tomu nějaký náboj – a zmizet zase dál. Tedy, tohle býval Holub před Rohozcem. V předchozích pracích jsem vydržel většinou tři až pět let. Až na Rohozci to bylo z plánovaných pár roků celých dvanáct. Asi stárnu… Uvidíme, co se mnou nový barák udělá.

Kde všude jste jako kastelán působil?
Začínal jsem na Červené Lhotě, ale hradů a zámků, kde jsem zanechal „holubí“ stopu, je podstatně víc. Zaprovázel jsem si třeba i na Vizovicích, Třeboni, Horšovském Týně, Jindřichově Hradci, pár náročných let jsem si užil na Karlštejně, ale kastelánoval jsem zatím jen na třech domech, a to Švihově, Humprechtu a Hrubém Rohozci. Na tom posledním jsem strávil krásných dvanáct sezon!

Frýdlant je o mnoho větším objektem než předešlý Hrubý Rohozec. Čím vás překvapil a objevil jste zde něco nečekaného?
Jsem tu moc krátce na to, abych mohl vyprávět. Řekněme, že teď jsem rád, když trefím od první brány do bytu (smích). Každopádně jsem se už stihl zamilovat. Ta pestrost objektu je neuvěřitelná. Úplně se ztotožňuju s Franzem Kafkou, který tu chvíli působil (ostatně, všichni si myslí, že právě Frýdlant ho tehdy inspiroval k napsání Zámku) a do deníku si o Frýdlantu napsal: „Frýdlantský zámek – Je tolik možností, jak jej vidět: z roviny, z mostu, z parku, mezi holými stromy, z lesa za vysokými jedlemi. Je postaven z částí, překvapivě poskládaných na sebe. A když člověk vstoupí na nádvoří, ještě dlouho se zámek nechce uspořádat, protože jeho mnohotvárnost je vystupňovaná temným břečťanem, začernalým zdivem, bílým sněhem, ledovým povlakem břidlicově zabarvených svahů střech.“
Tohle přesně je Frýdlant. Mimochodem, přestup sem vyřešil moje letité dilema, a to, jestli hrad, nebo zámek. Frýdlant je složený z obojího, takže jsem konečně spokojený.

A na co byste čtenáře nalákal, aby se k vám přijeli podívat?
Osobně si myslím, že Frýdlant patří mezi nejkrásnější zámecké stavby v Čechách. Když se k němu proderete serpentinami v bukových lesích, daleko, až na polskou hranici, nebudete litovat. Ohromí vás, okouzlí a věřím, že i pohltí. Komplex hradozámku je neskutečně malebný a v současné době nabízí 2 km prohlídkových tras, na kterých zdoláte cca 320 schodů a proženete pořádně váš krokoměr. Vybavení je původní, pochází přímo z Frýdlantu, tedy nebylo přivezeno z jiných zámků a historicky se řadí mezi nejstarší zpřístupněný hrad ve střední Evropě – a to už od roku 1801.

V zimě za normálních okolností utíkáte ze zámku do světa a pracujete jako turistický průvodce. Kam byste nás poslal na dovolenou?
Záleželo by na tom, jakou dovolenou chcete. Jestli aktivní, to bych vás určitě pozval do Afriky vylézt si jejich nejvyšší horu Kilimandžáro, nebo třeba do Patagonie, kde jsou úžasné národní parky a drsně krásná příroda. Pokud by mělo jít o nenáročnou dovču, pak třeba na Zanzibar, nebo do Střední Ameriky, třeba do Kostariky, Nikaragui. Za památkami pak do Mexika nebo Guatemaly – toho by bylo strašně moc!

Co vás na cestování baví?
Jsem prostě Holub a holubové holt to cestování mají v krvi nějak geneticky zakódováno. Miluju poznávání nových kultur, zvyklostí, objevování míst, které neznají ani oficiální průvodci, navazování přátelství s lidmi z celého světa. A víte, co mě na tom ještě hrozně baví? Vracet se domů! Vždycky ve světě si uvědomím, jak moc jsem vlastně spjatý s tou naší pidizemičkou, ve které je všechno, co miluju!

V době pandemie jste si zřejmě cestování příliš neužil (jako všichni). Chybí vám a kam vyrazíte nejdřív, až to bude možné?
To si pište, že chybí. Vlastně jsem ani nevěděl, jak strašně moc. Kdyby nepřišel covid a omezení, asi by mi ani nedošlo, jak moc jsem na cestování závislý. Měl jsem velké svrbění vyrazit už letos, bez ohledu na nepohodlí a nejistotu s cestami spojenou, ale nová práce mi to zatím nedovolí. Doufám, že na podzim, až zavřeme, popadnu batoh a vyrazím zase na pár týdnů pryč. Určitě musím do Chile, to je můj druhý domov a své přátele jsem neviděl už dva roky. No a když zbyde ještě trochu dovolené, tak bych rád obejmul moje milované ve střední Americe.

A jak při své vytíženosti hledáte čas na psaní?
No, moc ho není, to je vidět i na tom, kolik jsem toho za život napsal (smích). Nápad většinou dostanu v Čechách, rychle si ho nasmolím, abych nezapomněl, a pak někde ve světě, když mám chvíli volno, mě políbí múza a pustím se do toho. Moje učitelka tvůrčího psaní Daniela Fischerová, kterou dodnes považuju za nádhernou bytost a veleváženou přítelkyni, mi vždycky říkala: „Holube, ty píšeš lehce a rychle! A to může být tvoje výhoda, nebo prokletí.“
Měla pravdu. První verzi dokážu napsat za deset dní, hrubý nástřel, ten pak už jen doplňuju, opravuju a dávám s větším či menším úspěchem dohromady, dokud nevznikne „holubovina”, malá, ale (snad) čtivá knížka pro dospěláky nebo děti.

Je pro vás složitější napsat příběh pro děti či pro dospělé?
Jasně, že pro děti. Tam se podstatně víc bavím i tím, že vlastně pro děti pořádně nepíšu. Všechny jsou knížkami spíše o dětech, ale rozhodně ne jenom pro děti. Nejvíc dětská je asi dvojkniha Vzpoura strašidel a Kristýna se (ne)v(z)dává, která jako společný celek spatřila světlo světa předloni.
Pro dospěláky píšu trochu jinak. Tam na povrch vystupuje melancholie, kterou v sobě asi někde hluboko mám, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Důležité je ale to, že mě strašně baví obojí. Kdybych měl ale zařadit sám sebe, řekl bych, že jsem autor literatury pro děti.

Kde hledáte pro své knížky inspiraci?
Někdy stačí věta, situace, jak se stalo třeba u mojí prvotiny Kolik váží Matylda. Jinde to jsou třeba silné příběhy, které mi někdo vypráví a já je mám strašnou potřebu zachytit na papír a zvěčnit. Ale důležitá je pro mě fabulace – vymýšlím si a ze skutečných příběhů většinou použiju jen základ, povídku, kapitolu.

Máte při psaní nějaký rituál?
Já jsem hlavně strašně línej tvor! Vůbec to, že se dokopu, abych něco dokončil, považuju pomalu za rituál. Ale když tak o tom přemýšlím, pro dokončení knížky potřebuju být jinde než v Čechách. Zatím jsem jen jednu knížku dopsal na domácí půdě, takže asi ano, mám rituál!

Už tři z vašich příběhů se dočkaly audioknižní podoby. Dvě promlouvají hlasem Davida Novotného, nejnovější se chopil Jaroslav Plesl. Už jste všechny tři slyšel a máte šanci „kecat“ do výběru interpreta?
Je to tak. S interprety jsem strašně spokojený. Davida jsem si tehdy vybral sám ze tří možností, respektive se mi podařilo o něj poprosit a naše Mstivá Soňa (Pozn. red.: Jak se zbavit Mstivý Soni) je prostě skvělá! S Jardou to mám podobně – jsme přátelé i v osobním životě, tak jsem byl moc rád, když mi na to kývl a vznikla Vzpoura strašidel, která je díky jeho interpretaci neskutečně zábavná. Jsem z ní nadšený a kdykoliv někam jedu autem, poslouchám ji znovu a znovu.
V současné době se připravuje k audioverzi moje dospělácká knížka Prostě na mě zapomněli, tak jsem sám zvědavý, kdo ji bude interpretovat a zda to bude jen jeden hlas, nebo třeba hlasy dva. Tipuju na ženy, vypravěčky obou linií jsou ženy, jedna mladá a jedna starší, tak si počkám a doufám, že se jako autor něco dozvím ještě před natáčením.

K vydání míří také vaše nová knížka pro děti – Slon v polívce. Prozradíte nám o ní víc?
Slon se vaří pomalu. Pořád jsem počítal s tím, že ho dopíšu, jak je mým zvykem, na cestách, ale žádné nebyly, tak jsem se nakonec dokopal a dopsal ho vloni o Vánocích na Šumavě. Strašně jsem se těšil, že se ho podaří vydat před dalšími Vánocemi, ale „papírová krize“ a proces ilustrování rozhodl jinak. Pořád doufám, že vyjde letos na jaře. Jde o knížku pro děti a osobně věřím, že se bude moc líbit. Je vtipná, neuctivá, nespisovná, prostě další Holub, který kdekomu zvedne mandle. A to je přece strašně fajn, když něco budí emoce (smích).

Jste sám knihomolem a co vás na čtení láká?
Já jsem nevyléčitelnej čtenář! Odmala! Rodiče byli sami velcí čtenáři a na mě a sestru tu svoji vášeň přenesli. Čteme všichni, pořád a rádi. Je vlastně jedno co. Stejně jako se dojídá, tak se u nás i dočítá, a to i sebeblbější věc, která se dostane do ruky. Osobně miluju otevřít knížku a za pár okamžiků být v ní. Někde tam. Někým jiným. Žít tolik životů, zažít tolik příběhů! Bez knížek bych to nebyl já. Bez knížek by mi bylo na světě šedivě a nudno.

Jaká knížka na vás nyní čeká na nočním stolku?
S každou životní změnou, vztahy, rozchody, stěhování, nová práce, mám takový rituál, kdy si musím přečíst svoje nejoblíbenější série. Takže jsem znovu pohlcený světem Pistolníka a Temné věže od Stephena Kinga, kterou zbožňuju a četl jsem ji už asi desetkrát. A věřte, že to není lehká jízda, jde o tisíce stránek a strašně moc emocí. No a druhou takovou sérii jsou tři knihy od Becky Chambersové: Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu, Dvě místa na slunci a Zpráva o životě vesmířanů – nádherná trilogie, tak plná melancholie a vykořenění, že se jí pořád nemůžu nabažit a u jedné z nich dokolečka bulím jako želva.

V jednom rozhovoru jste svěřil, že píšete také nový příběh pro dospělé. Jak jste s ním postoupil a o čem by měl být?
Rád bych se vrátil opět k historickému tématu, spojenému s hrady a zámky, a to osudu rohozecké hraběnky Leopoldiny Des Fours, která po aféře s černošským řidičem otěhotněla a porodila malou mulatku Polyxenu. Ten příběh je děsně zajímavý, ale zatím se nemůžu dostat přes začátek a pořád si nejsem jistý, jak ho uchopit.
Mám několik rozdělaných kousků, ale uvidíme, co a jestli z toho nakonec něco bude, moje silně vyvinutá slabá vůle je rozhodující.

Jiří Holub (1975) vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama. Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku a hradu Frýdlant a v zimním období tráví (za normálních okolností) pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.