Jaroslav Němeček: Za Čtyřlístek mohu děkovat své Lucince

16.09.2021 | Rozhovory
Jaroslav Němeček: Za Čtyřlístek mohu děkovat své Lucince

Koláče na stole vypadají trochu jako z komiksového Čtyřlístku. Nejsou však kreslené, takže i chutnají. Magazín Knihkupec se vypravil na návštěvu za Jaroslavem Němečkem, který už přes půl století ilustruje legendární obrázkové příběhy s Myšpulínem, Fifinkou, Bobíkem a Pinďou. U zrodu Čtyřlístku byl se svojí manželkou. V altánu na upravené zahradě jejich domu ji dodnes oslovuje láskyplnou zdrobnělinou „Lucinko“. Byla by škoda nenechat mluvit oba. Dostaneme se i k zálibě v keramice a husitství. (autor: Jan David, všechny fotografie: se souhlasem rodiny Němečkových)

Tajemstvím pro mě vždy bylo rozmístění pokojů v domě Čtyřlístku, existuje nějaký plán?
Lucie:
Dům zvenku vypadá, jako by měl jenom jednu místnost a garáž. Přitom je tam nejméně kuchyň, ložnice a laboratoř. Tohle manželovi trošku vyčítám.
Jaroslav: Rozhodně tam mají sklep. (smích)

Papírová vystřihovánka na slepení teda není možná?
J:
Přesně tak, tohle je tajemství.

Tajemstvím ale není, že Čtyřlístek vznikl po vaší společné cestě do Itálie.
J:
Viděli jsme tam tehdy neuvěřitelný rozdíl mezi tím, co se prodávalo tam, a co bylo k dostání u nás. Říkal jsem si – Pane bože, celé komiksové knížky, a dokonce barevné! Jak se ty italské děti mají. Po příjezdu domů jsme s Lucinkou otevřeli italské víno a vše jsme vymysleli za jedno odpoledne.
L: Proto vždy říkáme, že Čtyřlístek vznikl z lásky a vína.

Kdo z vás měl u kterých postav větší autorský vklad?
L:
Tvořili jsme společně, nicméně podle mého gusta je samozřejmě Fifinka a také Pinďa. Druhé dvě postavy jsou spíše manželovy, i když Myšpulínovi jsem vymyslela jméno já. Když ho manžel nakreslil, tak mi jeho obličej připomínal dozrávající mišpuli, která má typické fousky. Pamatovala jsem si to z dětství, kdy jsem si hrávala pod obrovskou mišpulí. A Fifinka se jmenuje podle mého koťátka, když jsem byla malá.
J: Rovnou jsem tehdy nakreslil první příběh. Z dnešního pohledu může vypadat jako naivní, ale chytl se, což bylo velké překvapení i pro nakladatelství. Tehdy to fungovalo tak, že jednou za rok přinesli páni výtvarníci, co chtěli, a jejich nápady pak procházely výběrem pro knihkupce. Vyjít mohlo to, u čeho se počítalo s minimálním nákladem 20 tisíc kusů. A my hned napoprvé mířili na 30 tisíc.
L: Byl to ale boj. Komunisti v té době šetřili papírem, protože ho potřebovali na tisk politických věcí. Vždyť i toaletní papír byl nedostatkovým zbožím. Takže strašili zrušením, manžel vždycky přicházel domů a říkal – já se z toho zblázním. A to bylo při každém čísle, mívali jsme z toho strašné nervy.

Nakonec jste se ale v dobách největšího rozmachu dostali až na 220 tisíc kusů na vydání.
J:
Náklad nám začal růst geometrickou řadou v době, kdy s námi začala spolupracovat od nějakého sedmého čísla autorka příběhů Ljuba Štíplová. Zajímavé bylo, že Čtyřlístek nebyl vedený jako časopis a neměl své předplatné. Další číslo vyšlo, až když jsem ho nakreslil. To pro nás bylo důležité, protože děti musely chodit do trafik a ptát se – vyšel už Čtyřlístek? Vznikala tak poptávka.

Jak vzpomínáte na paní Štíplovou?
J:
Psala krásné básně a pohádky a měla také politicky pošramocenou pověst. Zaplať pánbůh, že se ke Čtyřlístku nachomýtla, protože napsala 180 příběhů.

Setkávali jste se kvůli jejich vzniku?
J:
Ne, často napsala příběh, já jsem ho pak ilustroval.
L: Vždy jsme si ale předem řekli, jak se bude jmenovat. Paní Štíplová sice dodávala příběhy na poslední chvíli, protože byla bohémka, ale byla geniální.

Pane Němečku, jak jste se dostal k ilustracím? Táhlo vás to tímto směrem už od dětství?
J:
Když mi bylo osm let, tak za mnou přišel kamarád, který měl kytaru a potřeboval na ni namalovat dvě nahaté holky. A od té doby jsem kreslil a maloval. (smích)
L: Vždycky říkával, že jsi maloval na stěny k různým výročím.
J: Ale to bývalo ve škole.
L: Manželův tatínek byl fotograf, a i jeho maminka měla velice blízko k umění. Když už Jaroušek udržel tužku, tak ho nechávala kreslit jablíčka. Máme z té doby fotku, když byl ještě docela malinký.
J: Takhle jsem vypadal. (směje se a vystrkuje špičku jazyka z koutku úst, aby vypadal snaživě)
L: Manžel si dokonce už v dětství vytvořil svůj první film. Bylo mu tehdy asi deset let. Po filmu vždycky toužil.

A dnes má Čtyřlístek hned dva celovečerní filmy. Jak to ale bylo s filmy v dětství?
J:
Tatínek mi nosil z práce opotřebovaný foto materiál, takzvané fólie, které předtím smáznul. Řekl mi, že mám dva měsíce času, že si s tím můžu hrát a udělat si kreslený film. Opravdu jsem kreslil celé prázdniny, zatímco ostatní děti dělaly nepodstatné věci (smích). Pak se sešla celá rodina na promítání. Představil jsem svůj film: „Pozor, bude to černoch a běloch, jak pojedou na lodi po Nilu.“ Za minutu byl konec. To byla celá moje dvouměsíční práce, nedokázal jsem si tehdy představit, kolik těch obrázků je na film potřeba.

Prý jste chtěl být také Picassem?
J:
To bylo později, když mi bylo nějakých patnáct, šestnáct let. Na základní škole ještě ne, protože tam se o Piccasovi nemluvilo. Tehdy byl mým vzorem malíř Mikoláš Aleš. Od rána do večera jsem kreslil koně a husity. Ke konci už mi proto říkali přezdívkou – Husito. K historii mám dodnes blízko, všude mám položené historické knížky.

Co rád čtete?
L:
Manžel má rád historii, ale neustále má u postele i knihy Raye Bradburyho (americký romanopisec a básník, psal i sci-fi literaturu - pozn. red.).
J: To jsem myslel, že řekneš. Když je mi smutno, některou z nich si přečtu.

Kolik místa u vás zabírají Čtyřlístky?
J:
Archiv máme ve sklepě a je plný. Mám pocit, že jich je tolik, že kdybych je měl nahoře v ateliéru, tak to snad barák ani nevydrží.

Jak jste se dostal k tomu, že jste vytvořil kašnu a sochu pro město Retz?
L:
Díky úžasné spolupráci s Art centrem jsme měli v Německu svého galeristu a on často přicházel s nějakým nápadem. Tehdy spolupracoval s architektem, který chtěl v Retzu na náměstí sochu svaté Margarety. A ptal se: „Jardo nezkusil bys to?“
J: Za čtrnáct dní si odvezl můj návrh sochy do soutěže a za týden zavolal, že jsem vyhrál. Modelem mi stála má žena a na náměstí v Retzu stojí dodnes.

Čím si vás přitáhla keramika?
J:
Svojí plasticitou. Je to krása, když vytáhnete věci z pece ven. Ale obojí jsem vždy dělal velmi rád. První výstavu keramiky jsem měl v muzeu v České Lípě, dokonce jsem vytvořil velkou keramickou plastiku na stěnu mateřské školy v Dubé.
L: A dodneška tam to krásné slunce je. V Dubé na náměstí má manžel ještě vytesané pískovcové sloupy.

Takže děláte i s kamenem?
J:
No, proč ne? (smích)

Kdy jste se dostal k práci s keramikou?
J:
Inspiroval mě pan Kutálek, se kterým jsme se seznámili. (Jan Kutálek byl český výtvarník, sochař-keramik, známý pro svou originální keramickou figurální i reliéfní tvorbu inspirovanou především českým bájeslovím a pohádkami. - pozn. red.)
L: Když jsme koupili chalupu u Doks na Kokořínsku, manžel si tam postavil keramickou pec. Tehdy ale ještě nevěděl, že musí být elektrická, takže se do ní přikládalo dřevo.
J: Jednou jsem ji nechal hlídat syna Vítka, tehdy byl ještě malý. Říkal jsem mu, že musí pomaličku přikládat. Jenže on tam pořádně naložil.
L: Přiložil i koště.
J: Dosáhl teploty snad přes tisíc stupňů, takže se všechny figury zohýbaly. Některé mám ale do dneška schované jako vzpomínku na své začátky.
L: Bylo to tehdy náročné, protože ještě nešlo nastavit teplotu a automatické
vypnutí. Takže manžel dokreslil v noci Čtyřlístek, ve dvě ráno sedl do auta a jel z Prahy na chalupu, aby se o pec postaral. Bylo to složité, protože neexistovaly mobilní telefony. Do rána jsem nespala, jestli se mu něco nestalo.
J: Ale vždycky jsem se vrátil, Lucinko.

Čtyřlístek z louky nosí štěstí, říká se. Jaké štěstí přinesl komiksový Čtyřlístek vám?
J:
Štěstí má hlavně Čtyřlístek, že se dočkal už více než 700 pokračování. Navíc vycházejí čtyřikrát ročně speciály, šestkrát do roka Čtyřlístek Mini pro předškoláky, a k tomu vždy pár knih. Není to jenom moje zásluha. Čtyřlístek dnes má zázemí v mnoha spolupracovnících včetně syna Vítka a jeho paní Pavly. Nejvíc bych chtěl ale poděkovat své Lucince, že mě více než padesát let podporovala, i když moje ruka s tužkou umdlévala. To zní dobře, ne? (šibalsky se usměje) Teď už věřím, že se dočkáme čísla 1000. Máme jich sedm set, tak to musíme dát! To je za chvíli.

Nepřehlédněte

Chtěl jsem vytvořit nové ztělesnění upíra, který se od ostatních liší, říká Victor Dixen a proměnil krále Slunce v despotického vampýra

27.11.2022 | Rozhovory

Knihy, které skrývají tu správnou dávku motivace, nemusí být jen od známých autorů jako je Matt Haig nebo Mark Manson

26.11.2022 | Knižní zajímavosti

Tři kila a 1150 stran. Obsáhlá historická práce o Hitlerovi a třetí říši obsahuje řadu překvapivých odhalení, říká překladatel Martin Pokorný

25.11.2022 | Rozhovory

Autobiografický román Náraz od trojice německých autorů je o Berlíně osmdesátých let s příměsí tehdejšího Československa

24.11.2022 | Recenze

Po výhře v povídkové soutěži bylo psaní intenzivnější, říká nevystupující stand-up komik Michal Ježek

23.11.2022 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.