Známá herečka se stala známou spisovatelkou. Po úspěšném románu pro ženy Jak přežít svého muže přichází Jana Bernášková s novým příběhem pod názvem Coura. A lidé se jí často ptají, co je ještě pravda, a co už ne. „Vycházím v příbězích z hereckého prostředí, které je mi vlastní. Není to ale biografická kniha, to bych byla blázen nebo společenský sebevrah,“ usmívá se v pražské kavárně Louvre, její slova často provází smích. Pozor, řeč přijde i na sprosťárny. (text: Jan David, všechny fotografie: se souhlasem Jany Bernáškové)

Kdysi jste chtěla psát pohádky. Co se stalo, že jste změnila plány a žánr?
Zjistila jsem, že mě vnitřně nenaplňuje psát pro děti. Manžel je scenárista, vyučuje autorské psaní, a říkal mi – Jani, musíš psát o tom, co znáš, čemu rozumíš a co tě baví. To jsou tři základní věci. Věnuji se proto tématům jako je ženský svět, herecký svět, mateřství, přátelství, hledání vnitřního hlasu a trable s muži. Důležité jsou také autentické detaily, které pomáhají tvořit celek.

V minulosti jste otevřeně řekla, že vaší postelí prošlo třináct mužů, zatímco jedna vaše kamarádka měla 64 mužů. A tohle vyšší číslo je zmíněné i ve vaší nové knize Coura. Je to autentický detail?
Ta třináctka je blbost. Vzniklo to v jedné zábavné show a nějak se to nese dál. Ale postava Alči má v příběhu 64 mužů, a to je jeden z autentických detailů, který si pamatuji. Vím, že když ho budu používat o pět kapitol dál, nemusím číslo lovit z paměti. Podobně jsem velmi přesná i v dalších detailech, protože je velmi důležité si je pamatovat kvůli stavbě příběhu. I jména kamarádek mají kvůli zapamatování různé kličky a propojení na skutečné lidi. Pomáhá mi to podobně jako kolíčky na prádlo. Manžel mi poradil, abych přesně takové detaily, které mám odžité, vkládala do příběhu tak, jak se skutečně staly, protože ve čtenářích zarezonují.

Nakolik vychází ze skutečnosti nečekaný a zábavný eurovíkend v Couře?
(předvádí spoustu grimas a zvuků, chytá se za hlavu) Ano, tato část knihy vyjadřuje můj vztah k určitým aktivitám v přírodě, které jsem od dětství zoufale nesnášela. Věděla jsem, že mě tady psaní bude hrozně bolet a vysilovat. Nebudeme ale prozrazovat děj. Můžu aspoň říct, že detail s bonbonem a repelentem se opravdu stal, podobně jako ta část s áčkovým stanem.

Co máte společného se svojí knižní hrdinkou Lucií?
Příběhy napsala moje hlava a duše. Takže z velké části jsem v knize otištěná. V podstatě všechny ženské postavy jsem já v různých odstínech, protože je ve mně mnoho žen, a tak mám velký výběr. Jsou v ní ale i mé přítelkyně a kamarádky. Naše historky a autentické detaily tvoří odhadem patnáct procent obsahu, zbytek je literární příběh, aby se všechny postavy potkaly a mělo to humor a napětí.

Kniha má vlastně několik hrdinek…
A já jsem obsažená v každé z nich, protože každá z žen otvírá v příběhu jinou problematiku. U jedné je to kariéra a uznání světem. Další řeší mateřství z pohledu nenaplnění, což je podle mě velké téma žen, od kterých se očekává, že budou úplně nadšené z rolí matek. Jasně, svoje děti milují, ale na druhou stranu je kolem nich velká dřina a není to sranda.

Nutno dodat, že v knihách se nevyhýbáte ani sexu. Abyste nepůsobila jako autorka růžové knihovny, kdy se přes intimní části příběhu zatáhne závěs…
Tady se opravdu nezatahuje závěs vůbec. Což je velmi zvláštní, protože by mě nikdy nenapadlo, že budu psát erotické texty. I když je pravda, že dřív jsem netušila ani to, že vůbec budu psát. Sex mě ale hodně překvapil.

Jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi první a druhou knížkou?
V první knize byl sex víc reálný a s detaily. V druhé knize je také, ale mám pocit, že je v jakémsi závoji mlžení. Možná se ale mýlím. Mám o svých knížkách zkreslené představy, že jde o křehké příběhy o lásce, čemuž se spousta lidí směje.

Coura, stejně jako předchozí titul, se odehrává v hereckém prostředí. Ale vaše ženské příběhy by se mohly odehrávat kdekoliv.
Hlavní hrdinky prožívají témata, která řeší všechny ženy, ať jsou učitelky, zdravotní sestry, prodavačky nebo lékařky. Vycházím ze svých zkušeností, ale nechtěla jsem, aby se řešil jen herecký svět. Každá žena má kamarádky a skoro každá žena je matka, každá má nějakou kariéru. Příběh vypráví o tom, co se jim děje v hlavách.

Slyšíte svůj vnitřní hlas jako vaše hrdinka Lucie?
Povídám si takto sama se sebou od dětství, a vlastně pořád. Myslím, že podobný tok myšlenek má každý, a někdo v něm dokáže vést i dialog. Otázkou je, jak dokážeme sami se sebou komunikovat, anebo se naopak vnitřně potlačit. Já umím obojí dokonale, i když naslouchání sobě samé je těžší. Je to hlas svědomí, možná i podvědomí. Myslím, že nám jede v nitru víc vrstev najednou. Znáte kreslený příběh V hlavě?

Ano, hezký animák o emocích.
Je super, a myslím, že já to tak nějak v hlavě mám. Představuji si emoce v různých postavičkách, které se dohadují a hledají kuličky štěstí a smutku. Chtěla jsem tento motiv přenést do svého příběhu, aby to bylo čitelné. Ano, knihu můžete přečíst jako erotický román, jako ženský román nebo jako knihu, která ženám pomůže najít sebe samotné, jak mi občas některé čtenářky píší.

Co píšou?
Zjišťují, že svůj vnitřní hlas také mají, ale neměly odvahu slyšet samy sebe. S každým zarezonuje, co je pro něj důležité, a na co je připravený. Dávám do příběhu různé malé vzkazy, které jsou skryté mezi řádky. Buď je najdete, anebo ne. Každý objeví přesně to, co potřebuje vědět.

Mezi řádky čtenář nemusí hledat sprostá slova. Používáte je ráda?
Já je miluju!

Četl jsem, že jste sprosťačka a nestydíte se za to.
Sprostá slova mě vždycky uvolní, často mě pobaví, mám ráda peprnost. Opakovaně se jim i s manželem smějeme, jsou pro nás jako malé elektrošoky.

Jak se o peprných slovech bavíte s dětmi, když je běžně používáte v knize?
Mluvím sprostě i před dětmi, to je hrozné. (smích) Nejsem ale vulgární pořád, nepoužívám sprosťárny za každou třetí větou. Používám je v emocích. U dětí je důležité, v jaké situaci a s jakou emocí sprosté slovo použijete. Když z vás vylítne v naštvání, děti ho připisují navázání na danou emoci a nemají potřebu ho používat v jiných situacích. Aspoň tak mi to říkal jeden psycholog a podle všeho to funguje. Moje děti nepoužívají sprosťárny dál.

Překvapovalo mě oslovení „prcino“ v běžných situacích. Zkusil jsem to říct cvičně doma a dočkal jsem se víc než vyvalených očí.
S manželem si doma hodně pohráváme se slovy. A zrovna prcina se přece nedá říct jinak než hezky. Podobně to vnímám se slovem coura. Můj brácha je ale třeba úplně jiný než já, takže se mě před časem ptal – Co ta tvoje kniha „Nezbednice“? Tak jsem na něj vykulila oči, jaká nezbednice? Coura je to! Prý zapomněl. (smích)

Podle první knihy se chystá natáčení filmu, budete v něm hrát?
Jestli jim pro roli Lucie hodně nezestárnu, tak ano. Když se ale natáčení povede, tak už všem úplně zamotám hlavu a navždy pro všechny budu Lucie já.

A teď si to lidé nemyslí?
Myslí, takže je to vlastně jedno. (smích) Hlavně, že se bude točit.

Máte už materiál i na třetí knihu?
Ano, kamarádky se rozvádějí a vdávají, také hřeší… Celý svět je plný úžasných příběhů a některým z nich by lidé nevěřili ani v knize.