Emil Křižka: Strach by měl být náš pomocník, ne vládce

13.05.2022 | Rozhovory
Emil Křižka: Strach by měl být náš pomocník, ne vládce

Na kontě má úspěšnou knihu a tři filmy. Během května se ale profesní skóre spisovatele a režiséra Emila Křižky zvýší – na pultech knihkupectví se objeví jeho nový temný příběh s názvem Hořká múza a v kinech bláznivá komedie Tři tygři: JACKPOT.  Připravte se na horskou dráhu emocí… (text: Martina Vlčková, foto: Ryszard Perzynski)

Jako spisovatel a filmař se specializujete na horor. Čím přesně vás tenhle žánr přitahuje?
Ne že bych se na něj specializoval, spíše to vyplývá z mého zájmu tím směrem klást otázky. Říkám si, že pohled do světla, nebo do slunce je příjemný, ale jasný, kdežto pohled do studny, do jeskyně, nebo hlubokého lesa, ve mně vzbuzuje nesčetně otázek. Co je v jeskyni, není tam ukryté nějaké zvíře, nebo tvor, je ve studni voda, nebo do ní někdo v minulosti spadl? Stejné je to s naším podvědomím. Je to neprozkoumaná studna. Rád bádám v těchto vodách a odkrývám tajemné a mnohdy nevyzpytatelné zákoutí naší duše. Nikdy jsem však k žádné knize nebo filmu nepřistupoval jako k hororu, ale lidé to tak nakonec vnímají.

Temné příběhy vzbuzují strach. Jak tuhle emoci vnímáte? Vidíte na ní třeba něco pozitivního?
Především je strach otázkou volby a já vnímám, že velká část naší společnosti se nechává touto emocí ovládat. Já se snažím strach eliminovat jen na situace, kde je opravdu účinný. Například mě chrání před nebezpečnou, rychlou a riskantní jízdou v autě. Nebo nechodím na úplný kraj skály. Naopak se rád bojím u filmu, kde tuto naši krásnou emoci mohu zažít v bezpečí kinosálu. Strach by měl být náš pomocník, ne vládce. Musíme ho využívat a nesmíme dopustit, aby on zneužíval nás.

Začátkem května vyjde vaše nová knížka s názvem Hořká múza. Jak byste ji charakterizoval?
Stručně řečeno je to existencionální noční můra. Záleží však jen na vás, jak jste naladěni. Může to být pro vás nepříjemné, napínavé a tíživé čtení, nebo naopak zábavná kniha protkaná dost zvráceným a černým humorem. Pod touto slupkou se však zaobírám spousty otázek o našich touhách, posmrtném životě a smyslu naší existence.

Prozradíte něco o jejím vzniku?
Tento příběh jsem měl v hlavě už dlouho. Chtěl jsem na to téma natočit krátký film, ale herec, který se mi na roli hodil, mi účast odřekl. A tak jsem se poohlédl po tehdy ještě neznámém, ale talentovaném Štěpánu Kozubovi. Scénář jsem pak poupravil a změnil vyznění příběhu… Šlo o krátký film Ruchoth Raoth, za který Štěpán dostal v Las Vegas cenu za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Tehdy jsem se chystal, že pokud se mi s ním podaří prorazit do filmové branže, bude Hořká múza třetím filmem po Hraně zlomu. Covid ale všechno změnil. V lockdownu jsem se rozhodl, že tento příběh napíšu jako knihu, což mi trvalo asi dva, tři měsíce. Příběh se chrlil ven a mnohdy mě fascinovalo, kam se to samo ubíralo. Miluji, když sám nevím, co se s postavami stane a jak se zachovají. Při psaní se mi zjevují výjevy jako bych se díval na film někoho jiného a já je jen zapisuju. 

Hrdinou vaší knihy je spisovatel, je vám třeba v něčem podobný?
Jak už řekl Stephen King, autor píše o tom, co by udělal, nebo o tom co by nikdy neudělal. Samozřejmě že spoustu otázek, nad kterými se hrdina pozastavuje, se i já zamýšlím, ale jinak ho opravdu dost trápím a doufám, že mi to odpustí. Musím říct, že autoři mají vždy něco společného s hrdiny ale také s antihrdiny.

Co pro vás psaní vlastně znamená? Je to třeba určitý ventil?
Psaní beru jako určitou terapii a dialog se sebou samým. Z velké části je to výlet, dovolená do prostředí kde mi je příjemně, protože vše běží podle mých pravidel a já se můžu zamýšlet a dělat si co chci. Pro postavy v příběhu jsem vlastně takový Bůh. Stanovím pravidla: dívej se, ale nesahej, sahej, ale neochutnej, ochutnej, ale nepolykej, a zatím co postavy skáčou z jedné nohy na druhou, tak se já můžu smíchy potrhat.

Udržujete při psaní nějaký řád?
V prvé řadě určím své múze, kde budu psát a naučím ji, aby tam na mě vždy čekala. Dám si sklenici vody, zapnu si počítač, mrknu, co je nového ve světě filmu atd. Pustím si ambientní hudbu, která jede v mých vibracích – momentálně je to Loscil. Když jsem dostatečně probraný, tak si udělám kafe a jdu na to. Potom na tom místě píšu od šesti ráno do devíti, to nikomu nechybím a nikdo mi nevolá. Napíšu tak tři až pět stran. Přes den, když nepíšu, vymýšlím plány, co budu psát zítra. V ten moment možná pro druhé vypadám, že jsem líný a nic nedělám, ale zdání klame. Mozek jede na plné obrátky. 

Psaní je samotářská činnost. Vyhovuje vám to, nebo si to pak nějak kompenzujete?
Vyhovuje mi to moc. Nevadí mi být sám se sebou. Je to úplný opak režírování filmu. Nyní dokončuji bláznivou komedii Tři tygři ve filmu: JACKPOT a už se těším, až si od toho shonu odpočinu a zase znova oživím postavy v připravované nové knize s názvem Alibi. Můžu prozradit, že nyní jsem někde na konci první třetiny. 

Ke svému zatím poslednímu příběhu, který vychází za pár dní, jste navrhnul i obálku. Co vás inspirovalo?
Protože jsem nad tímto příběhem uvažoval už dlouho a přemýšlel jsem o něm jako o filmu, měl jsem navržen už i filmový plakát. Dělám to tak vždycky, vizuálně si pomáhám a zhmotňuji věci. Ten plakát jsem pak jen částečně poupravil a přizpůsobil přebalu tak, aby v tom množství knih ta moje nezapadla.

Na kontě máte více než stovku knižních trailerů pro přední slovenské a české nakladatele. Jak taková upoutávka vzniká?
V zásadě jsou nejdůležitější claimy (motto nebo slogan, pozn.red.), prostřednictvím kterých mi vyskočí atmosférické obrazy, a já už jen svou představu a děj přenesu zvukově a vizuálně do traileru. Trailer vytvářím vždy v hlavě. Nikdy nic nezkouším. Například před spaním si představuji, co jak zpracovat a druhý den už to jen z mé mysli oživím.

Ke kterým žánrům se upoutávka tvoří snadno, a u kterých je to třeba trochu boj?
Nejlépe se tvoří k thrillerům, hororům, ke knihám, k nimž se pojí právě ten pohled do studny, opak je romantika.

Jakou cestou jste se ke grafice vlastně dostal? Původní profesí jste kamenosochař…
Primárně mě vždy fascinoval příběh vyprávěný obrazem. Už jako dítě jsem chodil do knihovny, ale nepůjčoval jsem si knihy, abych je četl, ale abych se díval na ilustrace. V mládí jsem rád maloval, ale uživit se tím bylo těžké, proto jsem vsadil na grafiku a založil výtvarné a grafické studio. Navrhoval jsem katalogy a obaly na výrobky. Tehdy mi s tím moc pomáhala manželka Martinka. Vytvářela pro mě vždy skvělý tvůrčí prostor a ochraňovala mě před spoustou povinností, abych měl čas na svou múzu a hlavně na ni nikdy nežárlila. Když jsem začal chystat mou první knihu Mysterium tremendum, a připravil jsem pro ni obálku i trailer, zjistil jsem, že v Česku se trailery ke knihám nedělají. Začal jsem je proto nabízet jiným. Později jsem se přes ně dostal k návrhům obálek.

V roce 2006 jste coby samouk začal točit filmy. Co bylo tím hlavním impulsem, že jste skočil do neznáma?
Právě zmíněná fascinace vyprávění příběhu obrazem a zvukem. Když jsem maloval obrazy, stále mě tam něco chybělo. Uvědomil jsem si, že se mé nápady v hlavě zhmotňují vizuálně a promítají se na plátno mé mysli jako film. Miluji hudbu a zvuky a filmový jazyk tyto vjemy kloubí do sebe a vytváří fascinující obživlé sny, které nás ovlivňují a provázejí celým životem. Od mládí mě fascinovaly filmy, to jak jsem se při jejich sledování cítil, a proto mám potřebu je prostě dělat. 

Jaký jste vy sám divák? Co máte rád?
Mám spoustu oblíbených filmů, ale především na nich mám rád atmosféru jiného světa než toho, v jakém žiji. K takovým snímkům se rád vracím. Miluji filmy Davida Lynche. Mým oblíbeným režisérem je i Ridley Scott, jeho vizuální vyprávění miluji. V poslední době mě zaujala například nová Duna, nebo Batman. Ale rád se znova a znova podívám na Blízká setkání třetího druhuČelistiHellraiserCoralinu nebo Mlčení jehňátek.

Koncem května vstoupí do kin už zmíněná komedie Tři Tygři ve filmu: JACKPOT. Na co se můžeme těšit?
Na ujetou akční komedii, u které je nejlepší vypnout mozek a stát se znovu dítětem a jen tak se bavit. Je to film, který je dělaný s láskou a srdcem a je oslavou nevinnosti nepodléhající žádným soudům, co jak by se mělo nebo nemělo. Jsou to prostě Tři Tygři ve filmu. Co bych chtěl ještě vypíchnout, jsou akční scény, protože takové jste v českém filmu ještě neviděli. Zabývám se bojovým uměním od mládí a choreografii bojových scén jsem si opravdu užil. Jednoho padoucha jsem si dokonce zahrál. 

Jak vypadalo samotné natáčení?
Bylo dost obtížné, dobrodružné a plné smíchu a dobré nálady. Byli jsme sice jako jedna velká rodina, ale já neustále cítil velkou zodpovědnost vůči Tygrům. Bylo mi svěřeno obrazně řečeno jejich dítě a na mě bylo ho vychovat tak, aby s ním byla rodina z Divadla Mír spokojená.  

Jste velmi aktivní a vytížený muž. Jak to snáší vaše rodina?
Má rodina je mi ve všem dost nápomocná, vytváří mi příjemné prostředí pro práci. To, že jsem tak aktivní částečně způsobuje i to, že nepotřebuji moc spát – stačí mi 5 nebo 6 hodin. Mou poslední knihu mě rodina skoro neviděla psát.

Pocházíte z Horní Bečvy a v současné době bydlíte v Rožnově pod Radhoštěm. Jak se vám tam žije?
Je to krásné místo pod horou Radhošť. Rožnov kdysi byl lázeňské město, což je cítit v ovzduší a v tom, jak je koncipované. Žije se tu skvěle. Zatím mě vůbec nenapadlo, že bych se měl přesunout jinam. I skoro celý film Hrana zlomu jsem zde natočil. Jinak s Horní Bečvou mám spjaté spíše dětství a podrobněji její okolí popisuji v předešlé knize Mysterium tremendum.

Čím si čistíte hlavu a dobíjíte baterky?
Kromě poslechu hudby rád vařím a s manželkou a přáteli jezdím na kole. Taky rád běhám a ochutnávám víno. Teď mám takovou předobědovou aktivitu – pokud nejsem někde mimo domov, tak se snažím každý den vyběhnout na Jurkovičovu rozhlednu. 

Působíte jako člověk, který je v pohodě a naprosto přirozeně jde po své cestě a plní si sny. Máte ještě nějaké nesplněné?
Mám sny, které se splní v ten daný okamžik, ve kterém se mají splnit. Takže žádný nesplněný sen nemám, protože sen se stává nesplněným tehdy, když si určíte jeho čas splnění a ten prošvihnete. Já jdu po cestě snů. 

Emil Křižka (*1973) je spisovatel, režisér, grafik, ilustrátor a návrhář knižních obálek. Na kontě má knihy Mysterium Tremendum (2015) a Hořká múza (2022). Vystudoval střední uměleckou školu v Uherském Hradišti, obor kamenosochař. Později se začal zabývat malováním, grafikou, psaním a režií. Natočil snímky Inspirace, Ruchoth Raoth a Hrana zlomu. 26. května vstoupí do kin jeho nový film – komedie Tři Tygři ve filmu: JACKPOT. S rodinou žije v Rožnově pod Radhoštěm.

Nepřehlédněte

Naděje umírá poslední

29.06.2022 | Recenze

Raději nechat historii spát

28.06.2022 | Recenze

Iluze: thriller ze světa magie

27.06.2022 | Recenze

Druhá jízda s Coco Pinchardovou

24.06.2022 | Recenze

Čekám na příchod nové klientky

23.06.2022 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.