Nakladatelství Neklidná růže je malé, ale už stihlo vydat několik knih s důležitými tématy. Teď v červnu vyšly hned dvě: román Tajemný soused od Moniky J. Čapkové, který se po odlehčeném začátku postupně mění v napínavý příběh o manipulaci a odvaze, a netradiční sbírka poezie 50 let básnění od Kateřiny Cajthamlové. Obě autorky otevřeně sdílejí osobní témata, a my jsme se proto na této dvoustraně rozhodli obě vyzpovídat.
Monika J. Čapková
Její loňský debut Neklidná růže líčí bláznivé eskapády ženy ve středním věku, která navzdory trapasům nepřestává hledat pravou lásku. Letošní novinka Tajemný soused je příběh, který se docela dlouho tváří jako klasický romantický příběh, místy dokonce romantická komedie, jenže postupně v nás klíčí podezření, že tady nic nebude, jak se zdá…
Jak se vám psala tahle postupně houstnoucí atmosféra?
Překvapivě dobře, ale přiznávám, že jsem se k těmto pasážím několikrát vracela, aby atmosféra působila opravdu autenticky. Nejtěžší bylo najít hranici jejich únosnosti. Chtěla jsem, aby čtenář nejen vnímal varovné signály, ale aby je zároveň přijal jako přirozenou součást vývoje, a teprve později si uvědomil, jak důležité ve skutečnosti byly.
Vyšlo v nakladatelství Neklidná růže.
Čtenář je vlastně trošku jako žába – hodíte ho do vody a necháte ho postupně vařit, přičemž on pořád doufá, že to nedopadne tak, jak se obává.
I já jsem si několikrát v životě připadala jako pomyslná žába. Viděla jsem stoupající bublinky a pak jsem si nadávala, že jsem si jich nevšímala. Myslím, že je to přirozená součást lidského vývoje.
Berete Tajemného souseda jako varování pro mladé ženy? Aby si dávaly pozor?
V určitém smyslu ano. Podstatou mého psaní není jen vyprávět příběh, ale nabídnout i motivaci či ponaučení. Pokud se někdo díky knize dokáže včas zastavit, rozpoznat varovné signály a vyhnout se podobné zkušenosti, pak pro mě příběh splnil svůj nejdůležitější účel.
V knize se na několika místech objevují zásahy „shůry“, varovné signály, které si můžou věřící vyložit jako zásah anděla strážného, ateisté jako zdravou intuici. Věříte na ochranné anděly, kteří nad námi bdí?
Jsem sice ateista, ale věřím, že existuje něco „nad námi“ – energie, osud, propojení. Nic se neděje náhodně a každá událost má svůj smysl, posouvá nás dál a učí nás. A sošky andělů? Ty jsou krásné, pár jich doma mám.
Kdybyste měla říct jedno poselství, které doufáte, že si čtenáři z vaší knihy odnesou, co by to bylo?
Že nikdy není pozdě začít znovu. Někdy to chce odvahu, jindy pomoc druhých, ale vždycky to stojí za to.
Co jste o sobě při psaní zjistila?
Že už bez něj nemůžu být. Je to prostor, ve kterém můžu být naprosto upřímná – k sobě i k ostatním. Vím, že dnes lidé často dávají přednost příběhům, u kterých nemusí tolik přemýšlet, ale mě baví tvořit svět, v němž se čtenář občas zastaví, zamyslí a třeba si v sobě něco přehodnotí.
Neměla jste během psaní pocit, že si od té temnoty musíte občas vydechnout? Co jste dělala, abyste si pročistila hlavu?
Dala jsem si sklenku vína a poděkovala sama sobě za svůj současný život. Za to, že jsem nikdy nevzdala nové začátky… u mě to totiž vyšlo až napotřetí.
Otázka na závěr: části knihy jsou rozdělené lehce znepokojivými malbami Miloše J. Kohouta. Uvažovala jste, že byste si některou pověsila doma?
Jsou nesmírně výstižné a když se na ně člověk podívá pozorně, objeví v nich i skryté motivy, které na první pohled uniknou. V tom je Milošova práce výjimečná – dokáže grafikou vyprávět další vrstvu příběhu. A doma mi už jedna visí!
Kateřina Cajthamlová
Česká lékařka, která dlouhodobě propaguje zdravý životní styl. Málokdo by v této přísné doktorce z pořadu Jste to, co jíte hledal básnířku. Kateřina Cajthamlová má však už od dětství k poezii vztah. A její kniha 50 let básnění není úplně typická sbírka poezie. Svým řazením připomíná spíš deník, v jehož verších můžeme pozorovat autorčin vývoj i postupnou proměnu témat – od první lásky přes dramatické události devadesátých let 20. století až po rozvod.
Když jste knihu dávala dohromady, co vás při probírání starými básněmi trklo nejvíc?
Všímala jsem si bědování i snahy dělat si legraci – a citátů, co pomáhaly získat nadhled a odstup.
Vyšlo v nakladatelství Neklidná růže.
První báseň ve sbírce je z roku 1975, poslední z roku 2013. Neměla by se tedy kniha jmenovat 38 let básnění?
Od rozvodu v roce 2005 jsem byla osm let pohlcená prací, natáčením, dětmi a splácením hypotéky. Po setkání s mou životní láskou Petrem už pak nebyl důvod psát – bylo mi tak krásně, že jsem žádnou potřebu básnit neměla. Až letos mě nakladatel Miloš J. Kohout požádal o přebásnění mých anglických veršů z let 2002–2005 a o báseň ze současnosti, takže skutečně básním 50 let.
Jak se vám překládaly ty 20 let staré verše v angličtině?
Znovu jsem se vžívala do svých tehdejších pocitů lásky a přátelství ke svému tehdejšímu milému Johnovi, který mě inspiroval svým rozvodem k rozvodu mému.
Vystudovala jste medicínu, pohybujete se v odborných kruzích. Jak jde tohle z podstaty vědecké prostředí dohromady s vášní pro poezii?
Pořad byl práce, ryzí racio. Veršovala jsem o svých vztazích, láskách a snech i pocitech. Během natáčení na zastavení nebyl čas, skoro jsem vyhořela. I teď při přípravě knihy k tisku se ukázalo, jak jsem kritická a náročná: žádná nostalgie, ale kontrola veršů, smyslu, přesnosti vyjádření… dvě třetiny mé tvorby letěly do koše.
Líbí se mi, že se ve svých básních nezaměřujete jenom na své nitro, ale popisujete i svět kolem sebe. V paměti mi utkvěla zejména báseň o rozpadu Československa. Pamatujete si konkrétně, jak jste tuhle báseň psala? V jakém rozpoložení?
Byla jsem nadšená z ODS, Havla a tehdejší svobodné doby – a z rozpadu Československa jsem byla v šoku. Dodnes je mi to líto. Co se v době psaní básní ve mně i kolem dělo – to vše se mi vybavuje dodnes… i díky mým veršům.
Máte oblíbenou vzpomínku spojenou s psaním nějaké konkrétní básně?
Všechny anglické básně Johnovi jsem psala jak na běžícím pásu. U některých mi koukal přes rameno. Básně z doby svého manželství si také pamatuji – byla to děsná doba a jen to psaní mne občas drželo nad vodou.
Kniha je graficky zajímavě zpracovaná. Připomíná sešit a básně jsou doprovázené kresbami i ručně napsanými črty básní. Jsou to skutečně naskenované stránky vašich textů?
Ano. Jsem z toho až dojatá, když vidím, jak se mi měnil rukopis… Miloš udělal úžasnou knihu, klenot. Moc si jeho práce vážím. A to, že dominují motýli je fascinující! Efekt motýlích křídel i motýlci v břiše… Vystihl to přesně!
Měla jste tendence mu do toho při práci trošku „kecat“?
Vůbec! Jen jsem si přála sedm obrázků – a nakonec jich je v knize čtrnáct a skeny mých rukopisů! Jsem dojatá.
Vaše básně doprovází citáty i verše slavných básníků. A tak se na závěr nabízí otázka – máte oblíbený citát nebo životní motto?
„Jen ten zemřel, na nějž se nevzpomíná“, citát mého milovaného dědečka, mě uklidňuje. A životním mottem pro mě dlouho bylo: „Co netesáš do kamene, pouštěj po větru“.
text: Žofie Sedláčková
foto: se svolením nakladatelství Neklidná růže
