Její vtipné obrázkové příběhy znají zejména rodiče menších dětí – díky knihám i sdílení na sociálních sítích. Barbora Brůnová čerpá zejména z nekončících zkušeností v roli matky dvou malých synů. Profesionální ilustrátorka se však věnuje i ženským tématům, její tvorba je nyní k vidění ve sklenících brněnské botanické zahrady. (text: Jan David, foto: se svolením Barbory Brůnové)
Rozhovor děláme už za tmy, kvůli vašim nemocným dětem. Je běžné, že pracujete i po večerech?
Vždycky jsem byla ranní ptáče a raději vstávala ve čtyři ráno, protože večer moc nefunguju. Od doby, co mám děti – jednomu synovi teď budou čtyři, druhému šest let – se občas musím přinutit i večer. V pozdějších hodinách už mi to ale moc nemyslí. Snažím se proto nepřetahovat desátou. A pardon, že chvílemi kašlu, nachlazení jsme tady trochu všichni.
Díky synům jste začala na Facebooku zveřejňovat rodičovské komiksové stripy, ze kterých jste díky oblíbenosti vydala svoji knihu. Když použiju její název Já to měl první!, co se vám vybaví?
U nás je to stále velmi aktuální hláška, takže moji synové. (smích) Hned si vybavím hádku o nějakou věc, kterou doteď nikdo nepotřeboval, už rok ležela zapadlá v koutě, ale když si ji vezme jeden, tak ji najednou okamžitě potřebuje i ten druhý. Jako název knihy jsem vybrala něco, co zná každý rodič. Však mi často chodí komentáře, že mám snad u nich doma kameru.
Jen na Facebooku máte přes sedmnáct tisíc sledujících. Pobavil mě tam příběh „Dobrý den, celý den…“ To se vám opravdu stalo, s tím, co pak dál leze záchodem?
Skoro všechno jsou moje osobní zkušenosti, jen si je někdy zasadím do vhodnějšího kontextu kvůli vyznění pointy. A pokud mi někdo námět dodá, tak to vždy alespoň zmíním.
Oblíbil jsem si komiksový příběh o komunikaci mámy s nemluvnětem, které opakuje Piš Piš, končí to citoslovcem Kňáp. Tolik jsem se chechtal... Zažila jste vaše Kňáp?
Nevím, jestli to bylo přesně Kňáp. Snažím se sice všechno zapisovat do deníčku, ale některé nápady pak použiju třeba až za rok. Slovo Piš je ale autentické.
zdroj fotografie: ukázka z knihy Já to měl první!
Deníček nosíte sebou nebo si píšete i do mobilu?
Chytrý telefon nemám, jsem v tomto ohledu trochu předpotopní. Píšu si postaru jen do deníčku a raději ho mívám s sebou, protože se mi už několikrát stalo, že jsem měla skvělý nápad, ale zpětně jsem ho ze sebe nevydolovala. A pomalu si z toho rvala vlasy, protože to bylo dobré.
Píšete na papír, ale ilustrujete elektronicky?
Přesně tak, telefon mám bez aplikací, ale grafické programy ve své práci využívám. Hodně pracuji digitálně, na počítači nebo na tabletu, asi proto nechci být ještě na mobilu.
Jaké vybavení na svoji tvorbu používáte?
Mám jeden grafický tablet, to je tady ta černá tabulka, na kterou kreslíte, a obraz se vám objevuje na monitoru (bere ji do ruky a ukazuje). Pak využívám normální iPad se skvělou aplikací na kreslení. Někdy ale kreslím jenom „v ruce“, zejména knížky pro děti, které dělám klasickými technikami. A něco je kombinované. Zrovna u rodičovských vtipů nakreslím obrysy v ruce, a pak je vybarvím v počítači.
Jaké klasické techniky?
Nejvíc perokresbu a klasické nebo akvarelové pastelky.
Kreslení je prý vaše vášeň až závislost, jak se to projevuje?
Vůbec si neumím představit, že bych bez kreslení mohla být. Moje práce je pro mě zároveň největší odpočinek i relax. Vždycky se těším, až si sednu ke stolu a budu moct něco kreslit. Je to moje součást, manžel by mohl vyprávět. (smích) Říká, že jak se něco netýká kreslení, tak to vypouštím. Když jsem zabraná do práce ani na mě nemá cenu mluvit.
Máte s sebou iPad i na dovolené?
Dovolené jsou sice jediným časem, který nechci trávit kreslením, ale občas iPad do ruky vezmu. Snažím se k němu neutíkat, ale někdy se neubráním.
Zajímá mě právě, když je kreslení vášní, jak ji oddělit od volného času?
Je to velice těžké. Myslím, že to zná každý, kdo se věnuje práci, která je jeho koníčkem. Kolikrát mi to začíná vadit hlavně přes zimu, kdy jsem zavřená doma s dětmi. Něco po mně chtějí, napůl přitom pracuji, vím, že bych se jim měla věnovat... A pořád mě to táhne ke stolu. Když jsme venku, tak se to moc neděje.
Když jste zmínila pastelky, kreslíte si někdy i s dětmi ve třech?
Přiznám se, že tvoření s dětmi mě strašně nebaví. Kluci si teda rádi kreslí, umím jim samozřejmě něco vysvětlit nebo pomoct, ale nesedím u nich systematicky a nevymýšlím jim aktivity a kreativní projekty. Nemám na to trpělivost, většinou to skončí hádkou. Však na téma tvoření mám také hodně komiksových stripů. Ještě když jsem učila malé děti na ZUŠce, tak tam mi to nevadilo, ale s vlastními dětmi je to jiné. Začnou se hádat o pastelku, nastane řev, skoro vždy se odehraje drama.
Rozumím – „Já to měl první!“. Zálibu v kreslení v sobě prý máte už od školky, to si tak dobře pamatujete?
Ano, kreslila jsem pořád. Z dětství mám schované nějaké pohádky, které jsem ilustrovala. Babička navíc byla velice zapálená výtvarnice, celý život výtvarku učila, takže nás s mojí sestrou–dvojčetem, v tomto ohledu podporovala. Pořád s námi něco dělala, i textilní tvorbu.
Vaše sestra je také výtvarnice, ale zaměřuje se na murální tvorbu. Jak vzájemně vnímáte svoji práci?
Máme hodně podobný vkus, ale každá jsme se vydala jiným směrem. Sestra se věnuje velkoplošným malbám, obdivuji její věci, to bych nikdy nezvládla. Ona zase moc neumí počítačovou grafiku. Stále se ale navzájem učíme, konzultujeme spolu některé věci. Když se některá z nás na něčem zasekne, tak si to vzájemně posíláme. Druhá je vždy schopná docela dobře pomoct v rámci autorské slepoty, kdy už člověk zkrátka nevidí, kde je chyba.
Myslíte, že vám v té spolupráci nějak pomáhá i to, že jste dvojčata?
Jednoznačně. Ne, že by u nás fungovala vyloženě telepatie, ale velmi si rozumíme i beze slov. Víme, co ta druhá prožívá, co si myslí. Rozdělily jsme se navíc až ve čtyřiadvaceti letech, máme stejnou školu – vystudovaly jsme francouzštinu a výtvarku, byly jsme spolu i na Erasmu.
Po vysoké škole jste rok strávila v Kongu, kde jste jako dobrovolnice učila výtvarku. Co jste tam přesně dělala?
Pracovala jsem jednak v nízkoprahovém centru pro kluky z ulice, často se dostávali z drogové závislosti – někteří od 5 let čichali lepidlo, kouřili trávu. V centru jsme pro ně dělali různé aktivity, doučování čtení a psaní. Pak tam bylo ještě odborné učiliště, kde už starší kluci byli adaptovaní, a tam jsem učila keramiku a malování.
Jak na tu zkušenost vzpomínáte?
To by bylo na samostatný rozhovor, navíc mi přijde, jako by se to odehrálo v minulém životě. Nikdy nevím, jak to stručně shrnout. (smích) Všechno by vyznělo jako klišé. Nicméně člověk si po takové zkušenosti opravdu začne vážit toho, co má. Silná zkušenost, ale zároveň to bylo hodně náročné.
Máte za sebou přes deset ilustrovaných knih, spoustu komiksových leporel… Jak vznikly vaše knižní spolupráce?
Asi před deseti lety jsem jako začínající ilustrátorka obeslala se svým portfoliem snad všechna česká nakladatelství. Ozvali se mi tehdy z nakladatelství Slovart, pro které jsem následně tvořila velké ilustrace do historické, populárně-naučné série knih pro děti, které se postupně umístily v katalogu nejlepších knih dětem. Bylo na tom hodně práce, protože jsem tvořila na základě dobových podkladů a hlídala historické detaily. Se stejnou autorkou jsem pak dělala další tři knihy. A komiksová leporela, to už je také asi desetiletá spolupráce s jinou autorkou. Společně tvoříme pro knihovny, města nebo muzea dětské průvodcovské komiksy po českých městech.
Zaujala mě výzva na vašem blogu, ať lidé ve vaší branži netvoří za každou cenu, tedy za tu podhodnocenou. Jak se vám daří v otázce cenotvorby a jejího naplnění?
S tím bojují asi všichni lidé, kteří pracují v tvůrčí profesi. Je hrozně těžké umět nacenit svoji vlastní práci. Když to řeknu blbě – „aby měl člověk koule“ říct si o peníze, které si zaslouží. Chápu, že kdo tomu nerozumí, může si myslet, že obrázek je práce na hodinku, za dvě tři stovky. Přitom to může být mnohahodinová práce. Dnes už jsem schopná si za svojí cenou stát, také o tom píšu víc na svém webu.
Co ráda kreslíte, když nic nemusíte?
Chystám výstavu, která se jmenuje Barvy ženy, a ten název to vystihuje. Jsem žena, mám ráda barvy, a moje obrázky se často hemží ženskými portréty a poloportréty, které jsou kombinované s přírodními motivy. To je to, co si dělám pro sebe, pro radost, když nemám žádné konkrétní zadání.
Jste z Litomyšle, ale výstava bude do konce června v botanické zahradě v Brně. Proč zrovna tam?
Oslovila mě paní Ondrušková z botanické zahrady přírodovědecké fakulty, která mi tuto možnost nabídla. Díky svému Facebooku mám opravdu velkou komunitu a moje vtipy docela kolují prostorem. Tak se mi ozývají různí lidé, a ona je jednou z nich. Zároveň mi řekla, že v botanické zahradě bude zároveň i výstava masožravých kytek, což mi přišlo geniální. Moc se na to těším, bude to moje první velká samostatná výstava.
Co tematicky umístíte mezi masožravky? Děti?
Nejsem si jistá, jestli to bude přímo mezi masožravkami, ale minimálně budu mezi kaktusy. (smích) Výstava bude probíhat paralelně. Určitě na místě budou moje rodičovské komiksy, také dětské ilustrace z historických knížek, a mám ještě nachystané velké plakáty o tom, jak ilustrace vznikají od kontaktu s autorem knihy a redaktorem.
Je devět večer. Na kolikátou máte zítra ráno budíka a co vás čeká?
Mám malé děti, nepotřebovala jsem budík opravdu už hodně dlouho. (smích) Většinou i tak vstáváme kolem šesté, často ale bývám vzhůru dřív. Mladší syn mi většinou skočí do postele kolem páté. První pak bývá cesta do školky. (Následně přišla zpráva: „Do školky jsme nešli, byli jsme všichni nachlazení.“)
Barbora Brůnová profesionálně ilustruje už víc než deset let, původní profesí je učitelka francouzštiny a výtvarné výchovy, vystudovala učitelství výtvarné výchovy pro střední školy a francouzskou filologii. Je mámou dvou synů – hlavních hrdinů komiksových stripů, které už tři roky zveřejňuje na své facebookové stránce BBB ilustrace, a které v roce 2020 vyšly knižně pod názvem Já to měl první!. Má sestru, identické dvojče, která je malířkou velkoplošných murálních obrazů. Více je k vidění na webu BBB-obchod.cz.
