„Liška v japonské mytologii už je provařená,“ připouští překladatelka a spisovatelka Anna Cima, která do svého nového románu vložila jiné posvátné zvíře – navíc ohrožené, přitom tak oblíbené v restauracích. Rozsáhlý příběh o přátelství, odvaze a síle vzpomínek s názvem Vzpomínky na úhoře kombinuje fantaskní prvky s motivem pátrání.
Máte už odpoledne, já teprve devět ráno. Kde jsem vás zastihnul?
Jsem v Tokiu, doma ve své pracovně, je 16 hodin.
Ptám se i proto, že váš minulý román Probudím se na Šibuji se odehrává v Tokiu, ale jedna z hrdinek nové knihy, Sára Fukuharová, žije v Jokohamě.
Jokohamu jsem si nevymyslela jen tak, je to město, ke kterému mám vztah. Žije tam několik mých nejlepších přátel, konkrétně ve čtvrti Koganečó, kde se jokohamská část knížky odehrává.
Má tam některý z vašich přátel prodejnu akvaristiky?
A už jsme u toho, co všechno je v románu pravda, a co není. (smích) Ani nevím, jestli je důležité odpovídat. Nemá.
Nedalo mi to, ale když jste zmínila přátele… Na začátku knihy píšete, že román je fikce, ale vymírání úhořů je skutečné. Proč jste si vybrala toto téma?
Zaregistrovala jsem kdysi v médiích, že úhoř je vymírající ryba. A že to není jenom úhoř japonský, ale i úhoř evropský, který patří mezi výrazně ohrožené druhy. Úhoř se přitom v Japonsku konzumuje ve velkém, a rozpor mezi těmito dvěma informacemi mě přinutil, abych hlouběji zjišťovala, co za vymíráním stojí. Samozřejmě zvířat mizejících ze světa je mnoho, ale zaměřila jsem se na tuto rybu, protože jí Japonci nejenom konzumují nejvíce na celém světě, ale má například i význam v jejich mytologii.
Zmínila jste mytologii náhodou nebo záměrně? Už váš předchozí román byl poněkud mystický. Čeká čtenáře i skrze úhoře nějaké tajemno?
Není to náhoda. Japonská mytologie mi pomohla vytvořit fantaskní prostor, který je inspirován legendami souvisejícími s úhoři. Takže mytologie, která se objevuje v mém románu, je sice fikce, a řídí se nějakými mnou vymyšlenými pravidly, ale vychází z existujících pramenů.
Když se v Japonsku objeví na scéně liška, ať už na obraze, nebo v divadle, prý se blíží nadpřirozeno. Podobně je prý volavka symbolem bojovníka. Má něco takového svého úhoř?
Je pravda, že zvířata mohou v příbězích zastávat určité funkce nebo symboly. Liška například často lidi obalamutí. Zároveň však slouží božstvům ve svatyni Inari. Úhoř je sluhou ve svatyni Mišima, ale není to tak známá informace, proto se to dá dobře rozvíjet. Liška je úplně provařená, v jejím případě by bylo obtížnější přijít s originální zápletkou.
A co úhoř symbolizuje?
Je považován za posvátné zvíře, symbol vitality, plodnosti, bývá spojován i s manželstvím, s rozením dětí. Vypátrala jsem i několik lokálních úhořích legend, ze kterých jsem čerpala.
Ročně se prý v Japonsku sní asi padesát tisíc tun úhořů, ale není jednoduché je chovat a rozmnožovat. Podobné informace se váš čtenář dozvídá průběžně a nenásilně. Jak se vám je dařilo shánět?
Číslo je trochu zaokrouhlené pro potřeby románu, ale je fakt, že v posledních letech je tady úhoř konzumován v obrovském množství. Vycházela jsem z vědeckých i populárně–naučných článků a publikací. Také jsem se inspirovala knihou investigativního novináře Tomohika Suzukiho s názvem Ryby a jakuza, která vyšla v roce 2018 a uvádím ji spolu s dalšími zdroji na konci knihy.
I ve vaší knize se objevuje postava novináře, přesněji řečeno zmizelého novináře. Jak představíte obsah knihy?
Je to příběh tří žen z rozdílného prostředí, jejichž životy se propojí skrze pátrání. Každá z nich se ocitá v krizovém bodu svého života, a postupně se vydávají na společnou cestu. Víte, ta kniha má mnoho stran a hrozně špatně se mi to shrnuje do pár vět, nerada to dělám… Snažili jsme se obsah děje vyjádřit v anotaci knihy. Nechce se mi prozrazovat nic moc víc. (smích) Počítejte s příběhem o pátrání, s fantaskními prvky, se společenskými i osobními tématy, která se mě v posledních letech dotýkala.
Proč je Sára původem napůl Češka a napůl Japonka?
Příběh se odehrává v Japonsku, ale chtěla jsem do Japonska vstoupit i zvenku. Její původ vnáší do příběhu pohled člověka, který má v sobě část cizí. Zároveň jsem si říkala, že bude vstup do japonského prostoru skrze tuto postavu pro českého čtenáře jednodušší.
Sára Fukuharová… Píše se vám v případě japonských příjmení dobře naše česká koncovka –ová?
Už v první knížce se japonské ženy objevovaly s koncovkou -ová. Navíc se v příběhu na 720 stranách objevuje tolik japonských jmen, že jsem chtěla českému čtenáři zjednodušit na první dobrou, kdo je žena a kdo muž. Snažila jsem se také vybírat příjmení, která jsou i v Česku známá, a na první pohled rozeznatelná – třeba Suzuki. Proti tomu je příjmení Fukuhara natolik odlišné, že by si to nikdo neměl plést. Pro japonské čtenáře bych asi vybírala jinak.
Dostane vaše nová kniha šanci i v japonštině?
Bylo by to skvělé, ale vůbec netuším. Jsou to strašně složité procesy, které jdou úplně mimo mě. U Probudím se na Šibuji se to podařilo.
Jak se té knize v japonské verzi daří? Na české Databázi knih má skoro tisíc hodnocení s vysokým průměrem 83 procent.
Japonsko je velká země a Česko tu není moc známé. K románu si samozřejmě najde cestu menší počet čtenářů, kteří se zajímají specificky o evropskou literaturu. Knize se ale daří poměrně dobře, dokonce se dělal jeden dotisk, což mě mile překvapilo. Jsem spokojená, dokonce nadšená!
Jedla jste úhoře od té doby, co jste začala psát novou knihu?
Vůbec, absolutně! Nijak zásadně jsem úhoře nejedla ani předtím, ale od té doby, co jsem se pustila do psaní, jsem ho neměla ani jednou. Je to sice pořád nejdražší ryba na japonském trhu, ale i tak ho různé restaurace fastfoodového typu prodávají podivně připraveného a v supermarketech ho mrazí. Ryba vymírá, ale je k dostání všude a často to ani není dobré. Vůbec nechápu, proč se to celé děje.
Jak dlouho jste Vzpomínky na úhoře psala?
(pousmání) Je to častá otázka, na kterou nikdy nevím, co odpovědět. Knížku píšu ve volném čase tak, jak to přichází. Nejsem nonstop u počítače. Započítává se do času psaní i provádění výzkumu nebo přemýšlení o tématu? Říkám si, co ta časová informace vlastně čtenáři přinese? Že si třeba řekne: „Jenom jeden rok? Hm, nic moc.“ (smích) Nebo: „Aha, pět let, tak to už může být něco!“ Také je tu proces editace v nakladatelství, kde se něco natahuje a něco zkracuje. Je to ještě psaní? Kniha se píše tak dlouho, aby nabyla své ideální podoby, se kterou je autor spokojený. Na této jsem začala pracovat od doby, kdy vyšla první kniha před čtyřmi lety, a teď vychází.
Vidíte, jak je to bohatá odpověď. Máte už v hlavě nápad na novou knihu?
Nejsem stroj! (smích) Víte, co to je za výdej napsat 720 stránek? V tom textu jsou celé čtyři roky mého života, kdy jsem se jí intenzivně věnovala. Propsala se do ní všechna možná témata i věci, které se mi staly. Po dokončení se ocitám jako by ve vakuu, kdy potřebuji zase o něco zestárnout, nabrat další vjemy, informace, a nakonec začít novou věc, o které si budu stoprocentně jistá, že to je ono. Rozepsat román je totiž dost velké rozhodnutí. Bude vám to krást veškerý volný čas a ovlivňovat i vaše blízké. Musíte si být opravdu jistý, že to chcete dělat. I když samozřejmě, na začátku nikdy není nic jisté stoprocentně.
No právě…
Musíte mít aspoň tušení, že vás dané téma bude v dalších letech zajímat. Nejhorší scénář by pro mě byl, zjistit třeba po dvou letech, že mě to nebaví a text vyhodit. To je pro mě noční můra. Takže nemám ještě nic rozepsaného, nemám ještě věty na papíře. Chci teď dokončit jiné povinnosti, a věřím, že přijde zase nová inspirace. Potom se do toho pustím. Když už se pak člověk rozhodne, je to zábava.
Anna Cima (* 1991)
Česká japanoložka, překladatelka a spisovatelka. Její první román Probudím se na Šibuji (2018) získal několik ocenění. S manželem, rovněž japanologem, Igorem Cimou žijí v japonském Tokiu. Zabývá se překladem japonských autorů a výukou češtiny pro Japonce.
text: Jan David
foto: Barbora Maršíček Votavová
