Agnes Pechová je manželkou mnicha a mistra bojových umění, matkou dvou synů a majitelkou tří psů a kocoura. O svém životě píše s nadhledem, humorem a láskou, velmi spontánně a svižně. Na pulty knihkupectví právě míří její druhá kniha… (text: Martina Vlčková, všechny fotografie: se souhlasem Agnes Pechové)

První prosincový den vychází v nakladatelství Rosier pokračování vaší knížky Svět podle Agnes. Jak to prožíváte?
Přiznám se, že jsem trochu nervózní. Je to takové nedočkavé těšení na to, až jí budu poprvé držet v ruce a co na ni řeknou čtenáři i moji nejbližší. Narodila jsem se ve znamení Berana a jsem hodně netrpělivá, takže už jen odpočítávám dny… V té knížce je velká část mého života. Jsem to prostě já a stejně jako v tom prvním případě si připadám, jako kdybych měla přivést na svět dítě. Samozřejmě se to nedá úplně srovnávat, ale to napětí a těšení je malinko podobné.

Svůj život popisujete ve formě glos. Jak jste k nim došla?
Víte, já to asi jinak neumím. Tohle je prostě moje přirozenost. Od první třídy si píšu deníky a když je čtu zpětně, tak už tenkrát tam ta Agnes byla. Strašně bych si přála jednou napsat nějaký smyšlený příběh založený jen na mojí fantazii, ale nevím, zda bych to vůbec dokázala. To, o čem píšu, se mi, opravdu děje. Jen to někdy trochu okořením, jindy zase neprozradím úplně všechno. V každém případě se ale snažím, aby to bylo čtivé.

Co vám psaní vlastně přináší? Je to třeba něco jako terapie?
O tom jsem nikdy nepřemýšlela, ale největší satisfakcí je pro mě asi ohlas čtenářů. Když mi píší, že na ně moje knížka působí jako antidepresivum, že jim pomáhá, nepřipadají si sami a smějí se. Jedna čtenářka mi dokonce navrhla, abych na obálku napsala varování – prý si Svět podle Agnes vzala do nemocnice a u jedné glosy dostala takový záchvat smíchu, že si potrhala stehy. Naštěstí tenhle nežádoucí vedlejší efekt brala s humorem. A to je přesně to, o co se snažím. A navíc, když se z něčeho vypíšu, už to pro mě v tu chvílí není problém, už to prostě bylo. Takže máte pravdu – funguje to jako terapie.

Svět podle Agnes vznikl na základě blogu a facebookové stránky. To byl váš nápad, nebo vás k jejich založení inspiroval někdo jiný?
Když jsem procházela rozvodem, tak mi byla nejbližší moje kamarádka Anna. Chodily jsme spolu běhat, což bylo mimochodem fiasko, pak jsme si udělaly vegetariánské jídlo a zapily ho panákem domácí slivovice. Prostě jsme se pokoušely žít zdravě. No, a jednoho dne, když těch panáků bylo víc, Annu napadlo, že bychom mohly začít psát společný blog… Skončilo to asi u deseti příspěvků, protože ona pak potkala svojí životní lásku a měla úplně jiné starosti. Ale vymyslela mojí přezdívku Agnes a já jí dala jméno Fiona. A protože já jsem v tu dobu žádnou lásku neměla, natož pak životní, tak jsem pokračovala dál sama. Vše jsem časem začala zveřejňovat na Facebooku, což se setkalo s velkým ohlasem. A to mě inspirovalo k tomu, že jsem jednoho večera založila stránku Svět podle Agnes – zrovna jsem totiž četla Svět podle Garpa. A pak to šlo všechno už tak nějak samo.

S psaním jste začínala jako rozvedená, dnes jste opět vdaná. Jak vnímáte manželství a svou roli v něm?
Poprvé jsem se vdávala na dnešní poměry docela mladá – bylo mi 24 let. Tehdy jsem asi úplně nedokázala v manželství najít tu svou „správnou“ roli. Dneska už to vnímám jinak. Nejdůležitější pro mě je, aby se doma všichni cítili milovaní a spokojení. Aby bylo navařeno, uklizeno a já si pak mohla ukrást pár desítek minut denně jen pro sebe, ať už na psaní, čtení nebo sledování nějakého seriálu na Netflixu. To si pak sednu na kuchyňskou linku a na chvilku od všeho vypnu. Nebo se zamknu na záchod, to je jistota!

Jak už jsme řekly, Agnes Pechová není vaše pravé jméno. Proč používáte pseudonym?
Můj rozvod, jak už to tak bývá, nebyl zrovna procházkou růžovým sadem, bylo to hodně psychicky náročné a ve vzájemném nesouladu. Nechtěla jsem, aby o mě můj exmanžel cokoliv věděl. Navíc se v té době na mě nalepil velmi urputný stalker, jehož totožnost nebyla schopná zjistit ani policie a od kterého jsem dostávala nepříjemné anonymní dopisy… Jak už jsme řekla, Agnes mi vymyslela moje kamarádka Anna a když přišel čas na výběr příjmení, tak nebylo o čem přemýšlet – vybrala jsem si ho po babičce z maminčiny strany. Zbožňovala jsem obě babičky, ta od tatínka zemřela už když jsem byla na střední škole, ta maminky s námi celý můj život žila a v první knize ji zmiňuji. Byla mi opravdu hodně blízká a zemřela v krásných 93 letech.

Váš současný manžel je mistr bojových umění, což je docela exotické povolání. Jak moc ovlivňuje váš společný život?
Velmi! Dům, v němž zatím ještě žijeme, je uspořádán tak, že v horní části bydlíme a dole je doje – místnost, kde se cvičí a medituje. Žáci, kteří k mému muži chodí, ho mají ve velké úctě a stejně tak se chovají i ke mně, jako jeho ženě. On není jen jejich mistr, zároveň je i vysvěcený zen-buddhistický mnich. Je to muž mnoha dovedností a podob, je velmi sečtělý a vzdělaný, charismatický a tu úctu a respekt k němu žáci chovají právem. Já ale nejsem jeho žačka, ale manželka, takže doma to máme tak, že jsme normální partneři. O všem se spolu domlouváme, vycházíme si vstříc. Užijeme si spoustu legrace a mnohdy je mi velkou inspirací ke psaní. Je to i můj první čtenář, jehož názor je pro mě ten nejdůležitější. Mimochodem, sám také píše – momentálně dokončuje svou třetí knihu. Ty první dvě byly spíše profesní, tahle je plná jeho vlastních příběhů.

Kdo další tvoří vaši rodinu?
Můj téměř sedmnáctiletý syn z prvního manželství, který ač se vídá se svým biologickým otcem, tak mému muži říká „tati“. Je to úžasný a milý kluk, o kterém bych skoro nevěděla, kdyby neměl neutuchající apetit k jídlu. Je na střední a jako většina kluků jeho věku tráví dost času na počítači. Jde mu i cvičení, má už hnědý pásek v aikidu, pod vedením manžela se věnuje sebeobraně Krav Maga, cvičí s mečem. Pak je tu náš společný syn, pětileté turbo s velmi urputnou povahou. Zatímco se starším nemusíme debatovat téměř o ničem, s ním neustále, a co hůř, nechce cvičit. Zato je všude, neustále něco vymýšlí, chodí spát velmi pozdě. Narozdíl ode mě, která má velkou potřebu spánku. A nesmím zapomenout na moji maminku, která s námi sice nebydlí, ale žije o kousek dál a často u nás pobývá. Ta je asi nejvíc energický člověk naší rodiny, což se s naším „maňana“ ne vždy slučuje.

Momentálně jste ve fázi stěhování – z Prahy se přesouváte na venkov. Jak to zvládáte?
Nezvládáme! Stěhovala jsem se v životě mnohokrát, ale tohle je asi nejhorší. V Praze žijeme ve velké vile v japonském stylu, teď se stěhujeme na statek na Vysočině, což je ohromná změna. Už jen v tom, že voda je ze studně a teplo není, dokud si neseženeme, nenařežeme a nenaštípáme dřevo. A je toho ještě mnohem víc, protože statek stále prochází rekonstrukcí a ještě dlouho bude. Do tohoto stavu vozíme postupně nábytek, krabice a tašky, takže už nevíme, kde co máme ani v Praze, ani na Vysočině. Navíc, prach z rekonstrukce je naprosto všude… Je to sice nekonečná vyčerpávající práce, ale jsme si jistí, že to stojí za to. Je to pro nás oba poprvé v životě to NAŠE.

Jak vidíte příští měsíce? Jste typ, který plánuje, nebo necháváte věci plynout?
Já neplánuji nikdy nic, protože člověk míní a život mění. Vždycky se zařídím až podle situace a snažím se na tom hledat hlavně to pozitivní. Vlastně ani nevíme, čím se na Vysočině budeme živit. Naše úspory pomalu, ale jistě odcházejí na přívod vody, nové komíny, rozvody topení, komplet novou elektriku, zednické práce, novou střechu… Takhle bych mohla vypsat celou stránku, ale věřím, že všechno dobře dopadne. Maluju si to tak, že oba budeme psát, muž ještě v rámci možností učit. Já jsem si založila chovatelskou stanici a ráda bych chtěla odchovat alespoň jedny štěňata. Už teď je mi jasné, že si nevydržím jedno nenechat. Vím, že je to blbost, už takhle máme tři čuby a jednoho kocoura, ale nemůžu si pomoct. Prostě nemám rozum…

Agnes Pechová je autorka knížek Svět podle Agnes a Svět podle Agnes: Život s mnichem. Narodila se v Praze v roce 1981. Vystudovala obchodní akademii se zaměřením na angličtinu a následně agronomickou fakultu, obor zootechnika. Studium ale přerušila po narození prvního syna. Dnes je podruhé vdaná za zen buddhistického mnicha a mistra bojových umění, se kterým má dalšího syna. Celá rodina se momentálně stěhuje z Prahy na Vysočinu.