„Oldřich Nový by tu vymyšlenou figuru stříbrného kouzelníka z vymyšleného filmu Stříbrný kouzelník zahrál jistě nejlépe", říká Jindřich Mann. O jeho novém románu, který vychází v nakladalatelství Labyrint, jsme si povídali ve vlaku mezi Prahou a Berlínem.
Jednou z ústředních postav vašeho románu Stříbrný kouzelník je herec Zahradník. Výstředně elegantní jako Oldřich Nový, pokud by si zkazil charakter… Kdo vás inspiroval?
Oldřich Nový by tu vymyšlenou figuru stříbrného kouzelníka z vymyšleného filmu Stříbrný kouzelník zahrál jistě nejlépe, byla by mu ušitá na tělo a možná by zastínila i Kristiána. Zároveň jsem se musel bránit, abych na něho nemyslel příliš, protože Oldřich Nový nebyl a není ani trochu postavou René Zahradníka z románu. Nechci, aby ho s ní někdo spojoval. René měl možná stejné nadání a šarm, ale u něho to je kočičí zlato. Oldřich si stál rovně za svým, mimo jiné tak, že se nechtěl za protektorátu rozvést se svojí židovskou manželkou a sám nakonec skončil v nápravném nařízení pro takové zatvrzelce. Inspirací mi byl mix příběhů a charakterů, epizod a dramat různých prvorepublikových filmových hvězd z kulis nádherných barů a rozlehlých salónů s krbem. Bylo jedno, zda se na střeše Barrandova zrovna třepotala vlajka s hákovým křížem nebo ta rudá se srpem a kladivem.
Měl jste chuť se při psaní vypořádat i s reálnými lidmi, kteří vám v životě zkřížili cestu?
Pokud tomu slovu mám rozumět ve smyslu někomu vytesat negativní pomník, tak to ne. Nebo myslíte, vyrovnat se „psací terapií“ s nějakým konkrétním člověkem a situací? Možná to byla trochu podvědomá pohnutka, ale jestli, tak zmizela. Příběh na ní neměl čas. On tam nikdo není kopií skutečnosti, každá z postav – ale i událost – je kombinací několika různých kopií a variant skutečnosti, které se třeba neodehrály tak, jak píšu, ale určitě mohly. Příběh, který vyprávím je fabulace, krajina, v níž se odehrává, je mé svědectví o té krajině.
Jednotlivé obrazy a postavy se dokonale propojují. Věděl jste už na začátku, jak vše dopadne?
Díky za kompliment. Věděl i nevěděl. Věděl jsem, že to dopadne tak, jak to teď dopadlo. Nepsal jsem bez předchozí úvahy, měl jsem jakýsi bodový „scénosled“, jenže ten se neustále měnil, s tím jak přibývaly epizody v jednotlivých etapách. Pro stejný konec existovaly různé předehry a možné dohry. A všechny ty varianty příběh jaksi samovolně přebíral a sám si pak pro sebe i ty odpovídající vybral. Tedy, myslím si. Někdy jsem to byl i já, kdo to dělal.
Klíčová scéna románu Stříbrný kouzelník se odehrává v Západním Berlíně. Jak si ho pamatujete vy, když jste tam začátkem 70. let studoval na filmové akademii?
Západní Berlín byla jediná opravdová německá metropole, s atributy, které si člověk s takovým pojmem spojuje. V té době do něj přicházeli ti, kdo toužili studovat na velké Svobodné univerzitě, případně mladí muži, kteří se chtěli vyhnout povinné vojenské službě. Byla to trucovitá, neony žhnoucí enkláva antikomunismu, kapitalismu a svobody a zároveň po ulicích běhaly desetitisíce studentů, v rukách transparenty s Marxem a rudé vlajky. Bylo to jediné německé město, které žilo a řádilo od nevidím do nevidím a zároveň bylo mnohem chudší a otrhanější, než třeba Mnichov. Žít v Západním Berlíně vyžadovalo určité rozhodnutí, v čase i pro toho kdo se tam případně narodil. Dalo se tam celkem dobře plynout, jen to bylo spojeno se spoustou podivností, nepohodlností a příkořím. Jako cizinec z tehdejší východní Evropy, která byla kousíček vedle a přeci úplně jinde, cítil člověk občas lehké rozpaky, ne vždy všemu rozuměl, a ne se vším souhlasil.
Jindřich Mann (* 1948)
Scenárista, režisér a spisovatel. Vyrůstal v Praze, v roce 1968 emigroval s rodiči do Německa. Od roku 1989 žije střídavě mezi Prahou a Berlínem. Je synem Ludvíka Aškenazyho,
jeho dědečkem byl Heinrich Mann a prastrýcem Thomas Mann. Vystudoval Filmovou a televizní akademii v Západním Berlíně. Za české vydání románu Poste restante získal v roce
2013 cenu E. E. Kische. Nový román Stříbrný kouzelník vychází v jeho domovském nakladatelství Labyrint.
Text: Joachim Dvořák
Foto: Tereza Červinková
