Je zvláštní, jak autoři často vůbec neodpovídají představám, které o nich máme. V knihách Roberta Bryndzy se kupí jedna mrtvola za druhou, vrazi jsou chladnokrevní a vyšetřovatelky odtažité. Samotný autor je však usměvavý sympaťák s britským přízvukem, který vás okamžitě okouzlí...
Vaše novinka Tíživé ticho před pár dny vyšla česky. Jak byste na ni čtenáře v pár větách nalákal?
Je to můj první standalone (kniha nenavazující na žádnou sérii, pozn. red.), je tam strašidelný dům v Chorvatsku a doktorka, která zjišťuje, že její zemřelý manžel před ní tajil opravdu děsivé tajemství. A ačkoliv není policistka, vydává se ho odhalit, což ji uvrhne do nebezpečí.
Takže takový mix thrilleru a manželského dramatu?
Přesně tak. V angličtině se tomu říká domestic thriller (thriller z domácího prostředí, pozn. red.). Ale vtipné je, že já ho ani napsat nechtěl. Prostě se to stalo!
A proč zrovna Chorvatsko? Víte, my Češi Chorvatsko milujeme.
Před pár lety jsme tam byli na dovolené a ukázalo se, že to airbnb, které na fotkách vypadalo tak krásně, ve skutečnosti bylo dost znepokojivé. Byl to velice moderní, chladný dům na útesu daleko od všeho, a majitel nám při příjezdu řekl, ať nenecháváme pejska venku bez dozoru, protože by mohl přiletět sup a odnést ho.
Čerpáte při psaní často inspiraci z toho, co se vám stane?
Ano, často z toho, co se mi stalo, co mi někdo vyprávěl, ale taky ze zpráv. Když jsme jeli do Chorvatska, původně jsem ani neměl v plánu psát nějaký samostatný příběh. Chtěl jsem střídat případy Eriky Fosterové a Kate Marshallové, ale to místo ve mně opravdu zanechalo dojem, prostě jsem Tíživé ticho musel napsat…
V žánru napětí panuje poměrně velká konkurence: Angela Marsonsová, Jo Nesbø, Patricia Gibneyová… Čím si myslíte, že se vaše příběhy od ostatních liší? Co k nim čtenáře přitahuje?
Hodně čtenářů mi říká, že jsou moje knihy hodně filmové. Že se dobře čtou, mají švih a tempo. Což je přesně to, co lidé chtějí na konci dlouhého dne, když jsou unavení a chtějí si odpočinout. A nutno dodat, že žijeme v době, které se možná jednou bude říkat zlatý věk thrillerů, protože detektivky a thrillery v poslední době suverénně vévodí žebříčkům bestsellerů.
Čím si myslíte, že to je?
Lidé podle mě chtějí příběhy s dobrým koncem. Chtějí vidět, že je padouch dopaden a dostane, co si zaslouží. Protože ve skutečném světě, obzvlášť když sledujete zprávy, to tak mnohdy není.
Když píšete své knihy, máte příběh promyšlený od začátku do konce? Víte, jak to dopadne?
Ne, bohužel píšu za pochodu, maximálně pár kapitol dopředu, a pak se vracím a přepisuju, což je někdy vyčerpávající proces, ale baví mě, když mě postavy překvapí. Například při psaní Tíživého ticha jsem měl nějakou představu o konci, ale stejně jsem to několikrát změnil, aby to do sebe všechno hezky zapadalo. Spousta thrillerů nebo hororů má totiž skvělou první polovinu, atmosféru na jedničku, ale pak to pokazí závěrem. Tomu jsem se chtěl vyhnout.
Tíživé ticho je samostatný příběh, nicméně nejvíc jste se proslavil svými krimi sériemi s Erikou Fosterovou a Kate Marshallovou. Jaký byste řekl, že je mezi těmito dámami rozdíl?
Erika je rázná, jde vždycky rovnou k věci, a jakmile zavětří stopu, jde po ní za každou cenu, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. Zároveň ale musí coby policistka dodržovat všechna pravidla a zákony. Kate Marshallová je soukromá vyšetřovatelka, takže má větší svobodu dělat věci po svém. Nedokážu říct, kterou mám radši, baví mě obě, protože každá je jiná.
Silné ženy vám evidentně jdou, i v novince Tíživé ticho je v hlavní roli výrazná žena, doktorka Maggie…
Ano, její příběh je celý o kontrastu. Je to velice schopná doktorka, zachraňuje životy, rozhoduje o životě a smrti, a najednou přijde skoro o všechno a je postavena do situace, nad kterou nemá absolutně žádnou moc.
Vyšlo v nakladatelství Cosmopolis.
Bavilo vás psaní příběhu mimo vaše série?
Moc! Samozřejmě se snažím, aby moje série šly číst v libovolném pořadí, aby se do nich mohli pustit i čtenáři bez znalosti předchozích dílů, ale psát Tíživé ticho bylo skutečně jako začít od nuly, s čistým štítem, v úplně novém prostředí a se zcela jinými postavami. Ve skutečnosti mě to bavilo tak moc, že už plánuju další standalone thriller, ale tentokrát bude v hlavní roli muž.
Když pracujete na nové knize, je to tvrdá dřina, nebo si to užíváte?
Záleží jak v které fázi (smích). Jsou chvíle, kdy mi to jde samo, a pak přijdou týdny, kdy trpím, a chodím si stěžovat manželovi, jestli s tím nemám seknout. A on vždycky řekne, že to takhle mám u každé knihy, a že tahle krize pokaždé znamená, že jsem na dobré cestě (smích).
Docela by mě zajímalo, jestli čtete thrillery i ve svém volném čase.
Musím se přiznat, že moc ne, pokaždé mi to připadá spíš jako práce. Začnu přemýšlet o tom, proč to daný autor či autorka napsali takhle, a co bych z toho mohl využít do další knihy. Už to není zábava. Mám moc rád detektivky s Cormoranem Strikem, které pod pseudonymem Robert Galbraith píše J. K. Rowlingová, ale ve volném čase spíš tíhnu k jiným žánrům. Hlavně k historickým románům a sci-fi.
Ale přesto se musím zeptat, co je podle vás dokonalý thriller? Příběh, ze kterého vám spadla brada, když jste ho četl.
Mlčení jehňátek od Thomase Harrise. Četl jsem to poprvé, když mi bylo čtrnáct, a ačkoliv je to dost podobné jako film, je to tak neuvěřitelně napínavé, nápadité a je tam spousta věcí navíc, že to můžu doporučit i v dnešní době.
Robert Bryndza na besedě při jeho poslední návštěvě v Česku 11. listopadu 2023.
Právě jste na turné po České republice. Jací jsou čeští čtenáři? Liší se od čtenářů například v Británii nebo na Slovensku, kde žijete?
Myslím, že se moc neliší v tom, jaké žánry rádi čtou, ale stoprocentně mají mnohem větší respekt k psaní, ke spisovatelskému řemeslu. Přijde mi, že v Česku si lidé knih váží. A to je krásné. Když jsem měl před pár dny autogramiádu, přišla obrovská spousta lidí. Připadal jsem si jako rocková hvězda, za to bych chtěl českým čtenářům hrozně moc poděkovat, protože moc dobře vím, že v dnešní době je tolik skvělých způsobů, jak strávit volný čas, že si vážím každého, kdo si sedne ke knize.
Tento rozhovor vyjde v prosincovém čísle. Co je letos vaše největší vánoční přání?
To je zajímavá otázka! I za cenu toho, že budu znít jako kandidátka na Miss Universe, bych si opravdu přál světový mír. Zvlášť potom, co člověk vidí, co se děje ve světě. Ale z osobnějšího soudku si přeju, aby mi nedošla inspirace a mohl jsem pořád psát a překvapovat čtenáře… A taky si přeju nějaké hezké boty (smích)!
Robert Bryndza je britský autor, žijící trvale na Slovensku. Psát začal ve 13 letech, kdy mu rodiče k Vánocům koupili psací stroj. Původně vystudoval herectví a z nedostatku příležitostí se rozhodl, že si napíše vlastní divadelní hru. S tou se účastnil divadelního festivalu v Edinburghu, kde sklidila velký úspěch. To Roberta povzbudilo, aby se začal psaní věnovat profesionálně. Spisovatelský sen se mu splnil s knihou Dívka v ledu, které se po celém světě prodalo přes 2 miliony výtisků. Kromě thrillerů napsal i několik romantických komedií.
Text: Vavřinec Fiala
Foto: se svolením Nakladatelství Cosmopolis
