Dvě slova jako klíč podle stejnojmenné knižní předlohy spisovatele Josefa Formánka natočil režisér Dan Svátek. „Zjistil jsem při natáčení, jak málo toho člověk potřebuje ke štěstí,“ říká režisér, který spolupracoval s Formánkem už na předchozím filmu Úsměvy smutných mužů. Oba příběhy vycházejí ze života spisovatele, jeho zkušeností s alkoholem i Bohem.
Když jste si přečetl knihu Dvě slova jako klíč, věděl jste, že chcete příběh natočit? Nebo to bylo jinak?
Při dokončování Úsměvů Josef říkal, že to byl sice dobrý námět, ale Dvě slova budou ještě filmovější. V té době je začínal psát, a když jsem si to četl o půl roku později, dal jsem mu za pravdu. Příběh je filmový, daleko náročnější, odehrává se na různých místech po světě. Když jsem četl konec o knězi odlétajícím na baloncích z newyorského Central Parku, tak jsem sice věřil, že dáme všechno, ale tohle ne. Ve finále jsme to tam i přesto natočili, a v roli kněze máme dokonce francouzského herce Pierra Richarda.
Pro část čtenářů jsou Dvě slova o zmaru a depresi, pro jiné zase o hledání a naději. Co jste si v příběhu našel vy?
Laskavost, kterou Josef poslední dobou tolik prosazuje v tom nejlepším slova smyslu. Kdyby k sobě lidé byli laskaví, tak je na tom svět mnohem lépe. Film, stejně jako knížka, je o rodinných vztazích, o vztahu k dětem, k rodičům.
režisér Dan Svátek a spisovatel Josef Formánek
Kniha má i v podtitulu svého názvu, že je laskavá. Jaký je film? Podle ukázky působí živě, svižně až dravě.
Ano, trailer je dynamicky stříhaný a nevystihuje tempo filmu, které je velmi pozvolné. Pro mnoho diváků je to překvapení, přesně jak říkáte.
Jeden film, šest příběhů, natáčení ve Francii, Dánsku, USA, Indii, Indonésii… Tušili jste před natáčením, do jak velkého dobrodružství se pouštíte?
Spoustu z nás během natáčení napadlo, že Josef příště musí napsat něco, co se odehrává v jednom pokoji s dvěma lidmi (smích).
Záběr z filmu Dvě slova jako klíč
Ale prostředí léčebny už jste skrze Úsměvy měli za sebou.
To je pravda, i když tam bylo víc postav a příběh se vracel retrospektivně do různých reálií. Nicméně, tohle se nedá vůbec srovnat. Natáčení bylo náročné zejména kvůli tomu, že se odehrávalo v období covidu. Mohli jsme se jenom modlit, aby nikdo z nás nebyl pozitivně testovaný. Pravdou je, že jsme měli začít ostrovem Siberut v Indonésii, kam Josef jezdí už skoro třicet let, a má tam přátele v podobě domorodého mentavajského kmene. Kvůli covidovým opatřením jsme to ale posunuli úplně nakonec.
Nakolik se film drží knižní předlohy?
Postavy jsou stejné, ale vývoj děje se trochu změnil. Důležité pro mě je, že podle Josefa je atmosféra filmu velmi podobná atmosféře jeho knihy. Od začátku do konce jsem se snažil předat ve filmu to, co se on snažil sdělit v knize.
Hlavního hrdinu hrál už v Úsměvech David Švehlík. Kam se jeho role a závislost na alkoholu posunuly?
Je vyléčený, i když to vlastně u závislostí na alkoholu nikdy nemůžeme říct. V tomto příběhu je pro něj prioritou hledat, co Josef hledá ve všech svých knihách. Je to smysl života. Toto je pro Josefa nejsilnější a nejintimnější kniha. Kvůli tomu, co se mu přihodilo, že věří, že se potkal s Bohem. Změnilo ho to natolik, že je silným věřícím. Známe se přes deset let, poznal jsem ho jako lehce namyšleného floutka, který se občas popral v hospodě. Dnes je to úplně jiný člověk. Opravdu se snaží, aby laskavost, o které píše, přenášel i do života.
Ivan Franěk a David Švehlík
Jak jste přišel na francouzského herce Pierra Richarda?
Postavu kněze jsme chtěli obsadit personou filmového světa. Zkoušeli jsme Alana Aldu známého u nás ze seriálu M.A.S.H., scénář se mu líbil. Doslova nám ale napsal, že už odchází. Kvůli nemoci už nejspíš nebude hrát. Nepovedl se ani návrat Vladimíra Pucholta, který šel na operaci. Hledali jsme dál a byla to náhoda. V New Yorku jsme natáčeli záběry s “dablem” kněze, abychom ho později zkombinovali s hercem. A shodli jsme se, že dablér v sutaně je podobný Pierru Richardovi. Kameraman mi potom kladl na srdce, abych výběr herce podle dabla nikdy neříkal, že mi to nikdo neuvěří. Je to ale pravda a dlouho jsem pak pana Richarda přesvědčoval. Scénář se mu sice líbil, ale neměl čas.
Jak se to povedlo?
Úplně napoprvé mě po pravdě odmítl. Napsal jsem mu ale osobní dopis, kde jsem se mu svěřil, že nám v době temna rozsvěcel svět v podobě svých komedií, že ho mám jako herce opravdu rád. A také, že by pro něj byl charakter role úplně opačný, než jsme na něj tady v České republice zvyklí. Nechal se sice přesvědčit, ale natáčel zrovna film Jean du Barry s Johnnym Deppem, který teď otvíral festival v Cannes. Doslova jsme ho odtud ukradli a natočili potřebné scény s trikovým podkladem. A pak to zkombinovali se záběry z New Yorku. Takže opravdu odlétá z Central Parku, jak si Pepa v knize vymyslel.
Jak jste se s Josefem Formánkem chystali na natáčení? Nemyslím formálně, spíš lidsky.
Jsme kamarádi, byli jsme oba spokojení, jak jsme udělali předchozí Úsměvy” Kladl mi jen na srdce, že je pro něj velmi citlivým tématem jeho setkání s Bohem, které čtenář může v knížce lépe vstřebat. I ve filmu se ale odehraje skrz postavu bezdomovce Milana, kterého hraje Jaroslav Dušek – ten prochází oběma filmy stejně jako David Švehlík, Ivan Franěk a Marika Šoposká. Přepisovali jsme tento obraz snad padesátkrát, aby byl Josef spokojený, a zároveň to bylo i filmařsky po mém, aby divák uvěřil tomu, co vidí.
Posunulo vás natáčení obou filmů podle Formánka ve vnímání, co to v dnešní době znamená být normální?
Začínám zjišťovat, že když je člověk takzvaně méně normální pro většinu, tak je pro mě daleko víc zajímavý. Díky Úsměvům se nedívám na alkoholiky jako na trosky, které selhaly, ale jako na nemocné, kteří potřebují pomoct. Ve Dvou slovech mě zase ovlivnil kmen Mentawajců na Siberutu, když jsem zjistil, jak málo toho člověk potřebuje ke svému životu a hlavně ke štěstí. V podstatě mají jen svoji chýši, a téměř nazí a bosí najdou vše potřebné v pralese. Neuvěřitelný je jejich vztah ke svým blízkým, zejména k dětem. To jsem jim záviděl. I odchod ze života je jiný než u nás. Celá vesnice se sejde u umírajícího, který odchází v klidu a míru, je to něco krásného pro inspiraci. Na druhou stranu je zvláštní, že si to neuvědomují. Chtěli by všechny výdobytky naší civilizace, která už je tam bohužel fakt za rohem.
Co se stalo na Siberutu s jedovatým šípem při natáčení lovu divokého prasete?
Mentawajci loví zvěř pomocí luku a otrávených šípů. Točili jsme lovce, jak míří směrem ke kameře, já jsem tam všemožně gestikuloval. Bylo totiž velmi složité se s nimi domluvit, i když Josef mentavajsky mluví. Kameraman Jakub Šimůnek pak měl nápad, že by bylo fajn, kdyby jedovatý šíp vyměnili za nějaký, takříkajíc slepý. Udělali jsme to, a za pár minut jsem o ten slepý hrot štrejchnul. A Josef říká: „Tak, teď bys měl minutu života.“ Štěstí nás ale provázelo během celého natáčení.
Josef Formánek říká, že štěstí je jenom stav mysli.
Je pravda, že když točím s Josefem, tak míváme neuvěřitelné štěstí, hlavně na počasí. Vždy bylo podle scénáře nebo podle toho, co jsme si s kameramanem řekli, že by bylo fajn. I to bylo součástí našeho štěstí.
Velryba je na obálce knihy, živou velrybou s jejím zpěvem začíná i film. Proč?
Je to náhoda, ale mám vlastně skoro ve všech filmech hlas velryby. Považuji ho za něco neuvěřitelného, úplně z jiného světa. Troufám si říct, že setkání s velrybou v lidech vyvolává zvláštní pocity a je to něco krásného. To jsme se tam snažili dostat.
Četl jste Formánkovu Knihu o tichu, vydanou v roce 2020?
Samozřejmě, četl jsem všechny jeho knihy.
Vznikne další film, i když Dvě slova teprve přicházejí do kin?
A to teď Josef píše další knihu! Ještě mi ale neprozradil, o čem bude. Bude to jeho třetí kniha bez alkoholu. Sám přiznal, že mu kdysi pomáhal rozvíjet fantazii. A natáčení dalšího filmu? Kvůli tomu jsme se původně seznámili. Přečetl jsem si jeho knihu Mluviti pravdu, a to je pro mě tak neuvěřitelně filmový román, že je můj sen ho v budoucnu natočit. Jdeme ale postupně, směrem k tomu nejsložitějšímu, což je Mluviti pravdu.
Dan Svátek (* 1975) je režisér, scenárista a producent desítek filmů, televizních seriálů i dokumentů. Narodil se v Dačicích, absolvoval zlínskou VOŠF. Natočil například Hodinu nevíš o heparinovém vrahovi,“Stockholmský syndrom, Úsměvy smutných mužů nebo nově Dvě slova jako klíč. V současné době dokončil natáčení filmu Zápisník alkoholičky podle knihy Michaely Duffkové s Terezou Ramba v hlavní roli.
Text: Jan David
Foto: se svolením Dana Svátka, se svolením Bontonfilm
