Carli je třicet let a stojí tak trošku na rozcestí. Je singl, pracuje v kavárně, a i když má svou práci ráda, cítí, že by chtěla trošku víc. Ani bydlení není to pravé ořechové, je to vlastně nouzovka kvůli hoře dluhů za studentskou půjčku. Dva její spolubydlící vypadali zprvu v pohodě, ale s každým dnem je těžší spolu vyjít. Ještěže je tu skvělá kamarádka Fritzi, která s ní pracuje v kavárně, ale ani ona nemá lék na všechna trápení. Než se však Carli „rozhoupe“, aby udělala něco se svým životem, osud rozhodne tak trochu za ni. 

Jednoho dne totiž zavolá notář a oznámí jí, že pan Fabrizio Poli, pravidelný zákazník kavárny, ve které Carli pracovala, zanechal závěť a v ní jí odkázal byt ve Florencii. Jako jeden z důvodů uvedl, že pro něj byla pravou rodinou. Wow! To jsou silná slova a Carli se rozhodne jim přijít na kloub.

Vydá se tedy do Florencie obhlédnout své nečekané dědictví, jenže místo bytu na nic čeká dílna, na první pohled docela obyčejná, ale jak se ukáže, dříve se v ní vyráběly hračky… A to je pro Carli pořádná výzva! Nejdřív je ale třeba přijít na to, jak se do jejího života dostal Fabrizio a co mají ti dva společného. Co svými slovy v závěti mínil, co znamenala. Není to úplně jednoduché, ale klubko otázek se začne pomalu a jistě rozmotávat a Carli nakonec získá mnohem, mnohem víc, a tím nemyslím nemovitosti.

Kniha Štěstí hřeje jako slunce se četla prakticky sama, nechybí silné zvraty ani romantika jako hrom, a to je přesně to, co mám ráda a co od letního čtení chci. Autorka Pauline Maiová prostě umí čtenářky nalákat na slunnou Florencii, jen co je pravda. Samozřejmě nesmí chybět tzv. „zlatá hodinka“ (cože to je, se dozvíte v knize). Navíc – Aperol a Prosecco se k létu také více než hodí.   

Každopádně já vím, že na dovolenou si s sebou beru další Maiovou s názvem Štěstí má barvu levandule. Už samotné slovo štěstí v názvu totiž zaručuje, že ten kousek opravdového lidského štěstíčka čeká na každého, i když to třeba tak zprvu nevypadá.

(text: Lucie Bednářová, foto: Štěpánka Levá)