Máte problémy se zdravím a točíte se v bludném kruhu? Pak přišel čas zastavit se a změnit přístup. Inspiraci najdete v knihách lékaře Jana Vojáčka, který se specializuje na funkční medicínu. Ta zatím poslední se jmenuje Umění nemoci.  

Impulsem k napsání vaší novinky bylo vaše vlastní onemocnění. Co přesně se stalo?
Impulsy už jsem z různých stran dostával předtím, než ve mně tato myšlenka definitivně uzrála. Filozofie Umění být zdráv, kterou dlouhodobě razím, se najednou zdála odtržená od nemocných lidí a že je pouze jednou stranou mince. Chtělo to poukázat na tu druhou a tou je stav nemoci a jak se k nemoci dá přistoupit jinak než jako k chybě těla či genů. Moje nemoc nebyla závažná – horečka, kašel, rýma, bolest v krku, nicméně těch pár dní mi stačilo právě k ukotvení myšlenky sepsat Umění nemoci.

Jak dlouhá byla cesta od nápadu k realizaci?
Trvalo to pár týdnů, samotnou knihu jsme pak tvořili rok. Když v sobě řeším nějakou tematiku, tak vnímám, co mi začne od druhých lidí přicházet za informace. Třetí kniha měla být původně jen prostě Buď zdráv, a dokonce jsem ji jako takovou začal psát. Pak ale ke mně přišla myšlenka Umění být nemocný, která zaujala i ostatní, včetně mojí redaktorky Jarmily Frejtichové a lidí z Albatros Media. Nakonec jsem měl pocit to trošku zjemnit na Umění nemoci.

Knihu vydalo jedno ze samostatných nakladatelství Albatros Media jménem CPress. Jak se vám spolupracovalo s jeho týmem?
Redaktorka Jarmila Frejtichová je úžasná pečovatelka, která velmi vnímavě dohlíží a pomáhá celému procesu tvorby mých knih. A s Věrou Keilovou jsem začal spolupracovat od první knihy proto, že mimo jiné jako redaktorka časopisu Meduňka má ohromné zkušenosti na poli alternativních postojů a vnímání života a zdraví. Krásně nám to klape.

Co vám vlastně psaní přináší?
Obrovskou sebereflexi a utřiďování vlastních myšlenek, postojů a toho, jak jsem na tom s danými tématy, o kterých píšu, sám o sobě. Vše co píšu, žiju. Psaní si ohromně užívám. Jsem introvert, i když to tak někdy na přednáškách nevypadá, ale čerpám energii ze samoty. Na psaní knih jsem si po domluvě s manželkou vyšetřil vždy několik dní na některém osamoceném místě v chatičce, a byl jen s přírodou, sám se sebou a psal.

Co vlastně chcete lidem předat?  Co byste byl rád, aby si z přečtení vaší novinky odnesli?
Změnu postoje k sobě, k tělu a nemoci. Rád bych, aby nemoc byla vnímána jako šance na změnu. Z mého pohledu je velmi potřeba porozumět stavu nemoci, co vlastně nemoc skutečně je a kam nás směřuje. Co nám nejen bere, ale také dává. Mnohé pohledy mohou vyznívat kontroverzně, snažil jsem se vše podat s citem a pokorou. Věřím, že po přečtení knihy už lidé budou na nemoc, sebe a své tělo pohlížet jinak a pochopí, jak k sobě přistupovat tak, aby kvalita jejich života šla nahoru, ačkoliv se třeba z pohledu medicíny nevyléčí.

Jaké chyby nejčastěji děláme? Čím si podle vás nejvíc ničíme život a zdraví?
Nenazval bych to chybami, ale nevědomým jednáním, které je ve výsledku nepoznaně sebedestruktivní. Na prvním místě je to naše vlastní mysl, o které toho často moc nevíme a je potřeba mentálním a duševním pochodům lépe porozumět. A na základě toho bychom si měli nastavit své prostředí a životní návyky tak, aby podporovali naše tělo, tvorbu energie a odolnost.

Jak vůbec vnímáte dnešní dobu? V čem vás fascinuje, a co se vám naopak ani trochu nelíbí?
Snažím se co nejméně hodnotit vnější svět a spíše poznávat ten svůj vnitřní. Nicméně dnešní dobu vnímám jako velmi dynamickou křižovatku, kde se nyní rozhoduje, kam se jako lidstvo vydáme dál. Líbí se mi ten ohromný potenciál, kterým v tom je skrytý a nelíbí se mi, jak je veřejnost manipulována směrem, který považuji za nelidský.

Původně jste vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. S jakou představou jste tam nastupoval?
Mně se vlastně na medicínu moc nechtělo, udělal jsem to zcela automaticky, protože jsem měl pocit, že se to takto ode mě očekává. Jsem z doktorské rodiny – táta je chirurg, děda patolog, strejda a teta internisti, takže vzhledem k rodokmenu byla moje cesta jasná. Jenže já jsem byl trošku jiný než moje rodina, vnímal jsem člověka vždy jako celek, a ne jakou soubor jednotlivých částí. Proto jsem v průběhu studia ani netušil, co pak budu dělat a na pár let po promoci utekl k profesionálnímu fotbalu. To mi dalo hodně krásných zážitků, ale také stresu. Po několika letech profi fotbalu jsem začal mít dojem, že už toho bylo dost a že bych měl naskočit do medicíny.

A jak jste objevil funkční medicínu?
Každý den s mým parťákem Filipem Duškem, s nímž jsme vybudovali kliniku Endala, zkoumáme novinky ze světa. A Filip jednou objevil funkční medicínu a neuvěřitelně to zapadlo do našich představ o tom, jak se dá s klienty metodicky pracovat. Funkční medicínu vnímám jako most mezi klasickou medicínou a medicínou komplexní, celostní. Lékaři funkční medicíny respektují klasickou medicínu a rozumí jejím postupům a závěrům, jen šli v úvaze o chronických nemocech jiným směrem a začali více komplexně zkoumat, proč je daný člověk nemocný. Tím se otevřelo zcela jiné pole vlivů, které se dají popsat ve třech oblastech – role myšlení a emocí, role životního stylu a role prostředí. V nich se pak pátrá po různorodých vlivech, které u konkrétního člověka vedou ke vzniku nemoci.

Co člověka čeká, když se k vám objedná?
V současné době dělám skupinové konzultace, to znamená, že takového klienta čeká čtyřhodinový společný seminář o počtu do osmi lidí, rozděleno na muže a ženy, kde probíráme principy zdraví a nemoci a vztahujeme to k individuálnímu příběhu každého účastníka. Na základě toho každému doporučím další kroky a za několik měsíců se potkáme znovu a vyhodnotíme, jak se nám to daří, tedy co a jak se mění.

Jste velmi vytížený. Jak se vám daří skloubit práci se soukromým životem?
Rodina je pro mě na prvním místě, což znamená, že ji musím zabezpečit a zároveň chci s malými dcerami a ženou trávit co nejvíce času. Dle toho volím veškeré aktivity, tedy práci na klinice, tvoření projektu klubu Umění být zdráv, psaní knih, různé přednášky a besedy. Daří se mi to skloubit tak na 80%, což je docela dobré, může to být lepší a na to se těším.

Co vám do života přineslo otcovství?
Víc než všechny vysoké školy a kurzy. Otcovství je pro mě obrovská možnost do hloubky poznat sám sebe. Dcery Lota a Ema jsou fascinující, nádherné bytosti a učitelky. Lotynce je rok a půl a otevírá mé srdce každým úsměvem, pětiletá Emička mě školí hlavně v trpělivosti a přijetí projevů emocí. Tím mě učí se nebát projevit, což byl můj vzorec z dětství – syndrom hodného chlapce, který se moc neprojevuje. Učí mě také, jak si říci o naplnění svých potřeb, to znamená být zdravě sobecký.

Jaké plány máte pro nejbližší měsíce? Na co se těšíte?
Těším se, že strávím více intenzivního času s rodinou, protože jsme se rozhodli, že dokud jsou dcery malé, tak budeme žít dva měsíce ve Španělsku – odjíždíme na konci května. Moje žena si v Barceloně splní jeden ze svých snů a absolvuje zkoušku v jógovém učení Jivamukti, které ji naplňuje. Pak pojedeme po pobřeží až do Valencie a na závěr se vrátíme zpátky do Barcelony. Zároveň se těším na zpětnou vazbu od lidí na knihu Umění nemoci, dále máme úžasné plány s klinikou Endala a klubem Umění být zdráv. A také chci začít tvořit čtvrtou knihu, která pravděpodobně bude o zdravém stárnutí nebo o rodinném systému. Uvidíme, počkám si na ten správný impuls.

Jan Vojáček (* 1981)
Vystudoval Lékařskou fakultu UP v Olomouci a obor funkční medicína na Univerzitě v Jižní Kalifornii. Také se dlouhá léta věnoval fotbalu, a to i na profesionální úrovni. Dnes působí na klinice Endala, kde se věnuje hledání skutečné příčiny onemocnění. Na kontě má knihy Umění být zdráv, Akutní kardiologie do kapsy, Rozhodni se být zdráv a nově Umění nemoci.

Text: Martina Vlčková
Foto: Jaroslav Fikota