„Psycholožky v županu“ a autorky stejnojmenného podcastu a nyní i knihy, Tereza Jirotka Beníčková a Karolína Peruth, radí, jak si udržet duševní zdraví v turbulentním 21. století.
Jak pečujete o své psychické zdraví?
Tereza Beníčková: Základem je udržovat pravidelný režim, ať už spánkový, pohybový, jídelní nebo rozdělení práce a odpočinku. Jsem i výživová poradkyně a hodně si hlídám, abych jedla pravidelně a zdravě. Jídelníček má na psychické zdraví větší vliv, než si myslíme.
Karolína Peruth: Také dodržuji pravidelný režim. A po určité době si vždy zhodnotím, jestli všechno funguje tak, jak má. Když se cítím unavená, snažím se zařadit třeba více relaxace. Ptám se, jaké jsou moje potřeby, a kde přidat nebo ubrat.
Jak mají o své psychické zdraví pečovat rodiče, kteří na sebe mívají méně času?
TB: Pečující osoby to mají těžší. Důležité je ale pamatovat na poučku „nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě a pak až dítěti“. I když nám na dítěti záleží a je pro nás na prvním místě, neměli bychom zapomínat na sebe. Na rodiči záleží. A také by se neměli snažit usilovat o sto procent, ale dělat alespoň tolik, kolik v dané chvíli můžou. I když se to může zdát jako kompromis nebo že to není dost, cokoli, co dokáže ulevit aspoň trošku, má smysl.
KP: Když se setkávám s rodiči, přistupuji k nim individuálně a hledáme řešení podle toho, co konkrétní rodič a dítě potřebují. Matky na sebe často mají příliš vysoké nároky, že všechno musí dělat perfektně, a mají v sobě hodně silného vnitřního kritika. Už jen to, že se mají komu vypovídat, jim neskutečně uleví. Všímám si, že o svých starostech často nemluví, protože se obávají, že si o nich budou ostatní myslet, že nejsou dobré mámy. Potřebují slyšet, že ve své roli neselhávají.
Žijeme v náročné době?
KP: Jaká doba nebyla náročná? Náročnost bych nenahlížela kvantitativně, ale kvalitativně. S jistotou lze říci, že v každé době, a tedy i nyní, čelíme kvalitativně odlišné náročnosti. Učíme se s tím vypořádat a adaptovat se na aktuální výzvy. V dnešní době se spoustu věcí zlepšilo. Žijeme ve svobodě nebo máme větší možnosti psychiatrické a psychologické péče. Na druhou stranu ale přišla digitalizace, jsme zahlceni informacemi, zažili jsme covid a setkáváme se s mnoha jevy, které dřívější generace nezažily.
O současné mladé generaci se často říká, že je citlivější. Je to pravda, a je k tomu důvod?
TB: S mladou generací se pojí fenomén „generace sněhových vloček“, který poukazuje na jejich křehkost a zranitelnost. Srovnávání jednotlivých generací ale není nijak užitečné. Jak řekla Karol, každá doba přináší specifické výzvy. Dnes možná v Evropě nečelíme hladomorům nebo jiným strastem minulosti, musíme se ale třeba vyrovnávat s tlakem sociálních sítí a bezprecedentním přílivem informací. Informace se k nám dostávají 24/7 a o konfliktech a katastrofách naopak víme ještě víc než dřív. Být konstantně vystavován negativním zprávám a žít ve strachu a nejistotě naší psychice nepomáhá. O duševním zdraví dnes navíc máme víc informací a je o něm víc slyšet. Mladí lidé se nebojí své starosti sdílet a může to vytvářet dojem, že se mají hůř. Stejné problémy ale trápily i předchozí generace, jen o nich nemluvily.
Vyšlo v nakladatelství Portál.
Pro mladou generaci je dnes při hledání zaměstnání důležité, jak vysoký budou mít plat a kolik budou mít dovolené. Je to známka toho, že o sebe umí pečovat?
KP: Rozhodně to neplatí pro všechny. Když se budete bavit například s doktory nebo lidmi z neziskového sektoru, vysoké platy nebo spoustu volného času nečekají. Alespoň obvykle ne na začátku kariéry – tedy právě v mládí. Jinak je ale v pořádku, že žádají informace, umí se ohodnotit a chtějí i nějaké benefity. Studenty tomu učí i na školách. Zaměstnavatele může naopak překvapit, pokud se na to nezeptají. Lidé v práci tráví hodně času a je důležité, aby se pracovní podmínky zlepšovaly a zaměstnavatelé by je měli nabízet, pokud chtějí efektivní zaměstnance. Nevnímám to tedy tak, že je současná mladá generace rozmazlená, ale naopak že bojuje o to, co by mělo být normou.
Okrádají nás sociální sítě o duševní zdraví?
TB: Sociální sítě jsou v dnešní době velmi démonizované a dávají se za vinu spoustě problémům. Velmi inspirativní jsou v tomto například rozhovory se sociální antropoložkou Marií Heřmanovou, která sociální sítě zkoumá. Myslím, že se dá říct, že svět sociálních médií se překotně vyvíjí, my ale nejsme schopní se na ně rychle adaptovat. V důsledku s nimi neumíme zacházet a ani nad nimi příliš nepřemýšlíme – kolik na nich trávíme času, jaký obsah konzumujeme. Používáme je spíše pasivně než aktivně. Jakmile s nimi ale budeme umět pracovat, nemusí být pouze škodlivé. Můžeme se díky nim propojovat s lidmi, vyjádřit svůj názor a získávat přínosné informace. Sociální sítě jsou tedy dobrý sluha, ale zlý pán.
Všímáte si u svých klientů dopadu covidu?
KP: Nejintenzivnější to bylo v době pandemie. Dnes už se většina dospělých posouvá v životě dál. Následky přetrvávají hlavně u dětí. Nejtěžší to bylo pro děti, které přišly o první roky školy nebo školky. Děti si také odvykly na režim a je pro ně těžké se do něj vrátit. Objevily se i psychosomatické problémy.
TB: Ve své praxi se hodně zaměřuji na zdraví, hubnutí a fyzickou kondici a zde vidíme velký vliv. Nárůst obezity v dětské populaci je jeden z největších následků pandemie. Souvisí se ztrátou režimu, jídelního i pohybového.
Jaké mýty o duševním zdraví jste se v knize snažily vyvrátit?
TB: Odborná psychiatrická či psychologická pomoc bývá tabu. My ale říkáme, že péče o psychické zdraví a návštěva psychologa či psychiatra je v pořádku. Pokud se trápíme, je důležité vyhledat pomoc, ať už u svých blízkých nebo odborníka. Hodně lidí si stále myslí, že všechno musí zvládnout sami a odborná pomoc je jen pro závažné případy nebo pro duševně nemocné lidi. Tento postoj se ale naštěstí začíná pomalu měnit, zejména u mladé generace.
Proč jste se kromě podcastu rozhodly vydat i knihu?
TB: Kniha není souborem našich podcastů. Snažíme se v ní nabídnout nová témata nebo jít více do hloubky. V podcastu se také věnujeme aktuálním otázkám, zatímco v knize jsou nadčasovější.
KP: Pro praxi psychické péče plní knížka účel lépe v oblastech, kde to podcast nedokáže. Můžete si v ní dělat poznámky, vracet se k informacím nebo si rovnou udělat cvičení a prožitky si zapsat.
Daly byste radu na závěr, co pro sebe můžeme udělat tady a teď, když máme třeba špatný den?
TB: V přehršli motivačních citátů můžeme mít pocit, že musíme být stále šťastní a spokojení. Negativní emoce jsou ale přirozenou součástí života, a i když jsou nepříjemné, jsou pro nás důležitými zdroji informací. Sdělují nám, co nám chybí a co potřebujeme. Měli bychom je tedy vyslyšet, zeptat se, co nám říkají a co by nám mohlo pomoct.
Tereza Jirotka Beníčková (na fotografii vlevo) vystudovala psychologii na Filozofické fakultě UK. Ve své soukromé praxi Hubnu hlavou se věnuje psychologickému poradenství při hubnutí, psychoterapii obezity a na téma vede semináře pro veřejnost.
Karolína Peruth (na fotografii vpravo) vystudovala psychologii na Karlově univerzitě. V současnosti vede soukromou praxi v rámci níž poskytuje psychologické poradenství a jako psycholožka působí též ve Fakultní Thomayerově nemocnici.
Text: Marie Vejvodová
Foto: Marek Žilka
