Recenze Dagmar Garciové: Představte si, že si jedete v klidu po dálnici, když tu se najednou uprostřed silnice objeví slon. Jak byste asi zareagovali? Když doktor Ovidio Salazar jel v roce 2012 po jedné takové dálnici v Zambii, naštěstí panovalo období dešťů, takže namísto rychlosti 120 km/h se pohyboval v tempu 60 km/h. Sloní samec mu hleděl do očí a nehnul se ani o píď. Co si asi tento majestátní tvor všechno zažil?

V roce 1962 v Keni poznáváme velkou sloní skupinu, která o dva roky později čelí tomu nejhoršímu monstru na světě – člověku. Pytláci jsou schopni pro peníze udělat cokoliv, i uhasit vzácný plamen života. Našemu slonímu samci je teprve pár měsíců a už musí vzdorovat nebezpečí, a především smrti.

Svědkem krvavého masakru se stal chlapec Kamau Matiba, který zrovna v divočině vykonával zkoušku dospělosti. Po pytláckém řádění zůstal pouze jeden přeživší – dvouleté slůně, kterému Kamau pomůže a odvede ho k lidem starajícím se o divoká zvířata. Zde se slon, jehož pojmenovali Anaishi „Ishi“, má šanci zotavit a žít.

Sloní paměť je debutovým dílem z pera Alexe Laskera, který ve svém románu dokázal umně vybalancovat fikci s realitou.

Čtenář sleduje dvě vypravěčské linie – jednu z pohledu lidí, druhou vypráví samotný slon. Nelze neobdivovat s jakým obrovským odhodláním dokázal autor čtenáři odvyprávět celou sloní ságu, protože nelze psát pouze o hezkých věcech; k životu, a zejména k tomu v divočině, patří i neustálé ohrožení a boj o přežití. V textu se tak vyskytují naturalistické popisy, které mnohdy není lehké strávit. Ze samotných stránek prýští tolik různorodých emocí, které by roztavily i ledový sloup.

S knihou prožijete dlouhých pět dekád, tváří v tvář se postavíte lidské krutosti, budete Ishimu držet palce při každém ušlém kilometru, poznáte srdce dobrých lidí, kteří každodenně zachraňují poraněná zvířata, a především budete po dočtení bažit po exotické výpravě za slony v jejich přirozeném prostředí.

Text: Dagmar Garciová
Foto: Markéta Havlová