K Petru Sísovi, Lucii Lomové, ale i Jaroslavu Rudišovi a cestám vlakem se dostaneme s Joachimem Dvořákem, majitelem nakladatelství Labyrint. „Pro mě je vždy lepší ta těžší cesta,“ říká muž, který se den před naším rozhovorem vrátil z veletrhu dětské knihy v italské Boloni, protože pod Labyrintem provozuje i nakladatelství pro malé čtenáře Raketa.
Co jste si dovezl z Itálie?
Jaro. Symbolické slané nadechnutí, přestože je Boloňa vzdálená od moře 80 kilometrů. A zároveň potvrzení, že na celém světě stále vychází obrovské množství dětských knih.
Kam se dětská literatura ubírá?
Já trendy moc nesleduji, to bych musel mít jiné nakladatelství. Hledám cesty, které mi přijdou zajímavější, protože jsou těžší. Mám radost, že stále existuje dost nakladatelství, která se dívají podobným směrem. A že pořád vycházejí knihy, které mě mohou překvapit.
Co třeba?
Jednu vám ukážu (jde do vedlejší místnosti a po chvíli se vrací s knihou v angličtině). Seen and Unseen – vyhrála hlavní cenu v kategorii fotografických knih pro děti a mládež. Když Japonci 7. prosince 1941 napadli Pearl Harbor a prezident Roosevelt druhý den vyhlásil Japonsku válku, rozhodlo se zároveň o separaci obrovského množství Japonců žijících na západním pobřeží USA (listuje knihou). Tady na mapě vidíte internační tábory, kde bylo během 2. světové války drženo násilím víc než sto tisíc amerických Japonců. Kniha kombinuje komiks, literaturu faktu a původní fotografie například od slavné Dorothey Langeové. Je to srozumitelné a výborně graficky upravené. Naprosto originální způsob, jak pracovat s velkým historickým traumatem.
V policích tady vidím i vaše knihy přeložené do jiných jazyků, včetně různých asijských…
(zvedáme se a prohlížíme knihovnu) Německy, anglicky, francouzsky, holandsky, polsky, maďarsky, korejsky, japonsky… Různá čínská vydání i z Tchaj-wanu a Hongkongu…
Kdo je váš nejprodávanější autor v zahraničí?
Nejvíc překladů vyšlo od Jaroslava Rudiše. A z dětských knih jsou nejúspěšnější tituly Příběhostroj René Nekudy nebo komiksová série o robotech od Jindřicha Janíčka a Táni Rubášové. Zrovna v Boloni jsme podepsali smlouvu na další italské vydání Podivuhodné robotí expedice. Populární je také knížka Anety Františky Holasové Lumír včelaří, o medvědovi, který zdědí včelín a musí se naučit starat o včely. Jen v každé zemi hlavního hrdinu přejmenovali.
No jo, Bruno the Beekeeper…
V renomovaném americkém nakladatelství Candlewick Press přejmenovali Lumíra na Bruna, ve Francii se jmenuje Abel, v Německu je to Ben, a jak je to korejsky, to nepřečtu…
Proč se vůbec účastníte knižních veletrhů?
Dobrá otázka. Za ty tři pandemické roky se lidé ve většině oborů naučili vyjednávat, rozhodovat a obchodovat online. Ale kdybyste byl třeba botanik, také byste chtěl aspoň jednou odjet do Amazonie, ne? Do Boloně jsme jeli s kolegyní Petrou, abychom také prodali licence našich knížek a ukázali je fyzicky, ne jen na monitoru. Během několika dnů potkáte naživo hodně lidí, které znáte jen přes internet. A veletrh funguje i jako svátek, kde se vyhlašuje celá řada cen včetně nominací na Cenu Hanse Christiana Andersena, tu nejvýznamnější pro autory dětských knih. Získal ji také Petr Sís, kterému vydáváme česky knihy.
Od Petra Síse jste na podzim znovu vydali Strom života, proč?
Některé tituly prostě musí být pořád k dispozici. Tohle je kniha, která před dvaceti lety odstartovala existenci našeho nakladatelství pro děti Raketa. Za Strom života, životopis Charlese Darwina, tehdy Petr získal právě v Boloni zlatou medaili za nejlepší non-fiction knížku. Zajímavé bylo, že původní americká edice měla problémy, protože v mnoha státech USA neuznávají evoluční teorii, proto ji zakázali nakupovat do školních knihoven a prodávat v knihkupectvích. Petr to věděl, a přesto téma nezměnil. Jsou autoři, kteří dokážou posouvat svou tvorbou hranice, a já mám tu čest spolupracovat s jedním z nich.
Jak vnímáte jako nakladatel spolupráci na tvorbě takových knih?
Obě naše nakladatelství, Labyrint i Raketa, jsou známé tím, že do toho tvůrcům rádi mluvíme. Mě prostě baví proces vzniku, těsná spolupráce, společné spřádání snů, které se mění v realitu a zároveň i překračování komfortních zón. Když vás autoři pustí do svého světa, je to nejen vzrušující, ale můžete být přítomni i vzniku něčeho výjimečného.
Pojďme k autorce Lucii Lomové a jejímu komiksovému deníku Každý den je nový, který teď získal cenu Muriel…
To ale není kniha pro děti…
Jasně, i když díky své malé dceři znám jméno Lucie Lomové jako autorku komiksových Anči a Pepíka.
Jste oběť Čtyřlístku! (smích)
Asi jo. Jak probíhala spolupráce na tak osobní knize ?
Je to privátní zpráva paní autorky o celém roku 2017. Jako zralá žena pozoruje svět okolo sebe a se zkušeností a jistou trpkou ironií ho komentuje. Původně to vůbec nezamýšlela publikovat. Aby vám někdo svěřil takové dílo, musíte obstát v nějaké společné spolupráci v minulosti. Lucie Lomová mi kdysi nabídla svůj první komiks pro dospělé Anna chce skočit. Podle mého soudu tam některé věci nefungovaly a já ho odmítl. Celé album bylo už nakreslené a ona neměla energii nic předělávat, což je pochopitelné. Přesto pak s jiným nakladatelem za knihu dostala cenu Muriel. Do jejího druhého komiksu Divoši jsme už mohli trochu kecat a užívat si celou cestu, když vznikal. Opět získala Muriel! Později mi nabídla souborné vydání Anči a Pepíka, úspěšných příběhů ze Čtyřlístku – podle části z nich se zrovna točily večerníčky – ale já to zase odmítl a připravil se tak vědomě o pěkné peníze z prodeje.
Proč?
Knihy vydávám z jiných pohnutek a zisk nikdy nebyl na předním místě. U těch dvou myšek jsem neviděl žádný prostor pro nakladatelský vklad, šlo jen o to, vydat znovu něco už několikrát jinde publikované. V Labyrintu každoročně připravíme kolem patnácti dvaceti titulů, což nás přirozeně nutí dobře si vybírat, čemu dáme energii. Pro mě je vždy zajímavější ta těžší cesta, spolupracovat na něčem úplně novém, na něčem, u čeho není jisté, jak dopadne. A také poskytovat prostor novým autorům a pomáhat jim. Lucie asi nakonec usoudila, že pro její soukromý komiksový deník, u něhož bylo obtížné spekulovat nad budoucí prodejností, bych mohl být dobrým nakladatelem.
A byla to trefa?
Kniha má úspěch. Víte, ona je na těch více než dvou stech stranách naprosto autentická a upřímná. A to zřejmě nejvíc rezonuje. Také je více komiksových čtenářů u nás, a proto se českému komiksu v posledních letech daří, nejen na domácí scéně. My jsme teď prodali práva do Francie na českou komiksovou adaptaci Rozruchu v Andénách Borise Viana a našli jsme dobrého francouzského nakladatele dokonce i pro vyloženě nemainstreamové, velmi genderově a politicky nekorektní komiksové album Singl, které geniálně nakreslil Jiří Franta.
Letos vydáte další novinku Jaroslavu Rudišovi. Co o knize prozradíte?
Bude se jmenovat Návod k použití železnice a vychází z jeho německy napsaného bestselleru Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen. Stejně jako jeho román Winterbergova poslední cesta to z německého originálu překládá Michaela Škultéty. Jde o mix prózy, cestopisu a vzpomínek vyprávěných na konkrétních trasách vlaků, které Jaroslav osobně všechny absolvoval. Často v jídelním voze (smích).
Vlak je výborný prostředek nejenom dopravní, ale i komunikační.
Sám jsem před dvaceti lety podnikl týdenní cestu transsibiřskou magistrálou z Moskvy do Vladivostoku, a máte pravdu. Lidé vás ve vlaku vcucnou do svých světů, do svých příběhů. Mohla by to být možná i rada pro autory, kteří se občas propadnou do tvůrčí krize – nasedněte na hodně dlouhou linku, kamkoli, nechte se unášet a jen poslouchejte a zapisujte. Tak, jak to dělá Jaroslav Rudiš, nebo jak to dělával Bohumil Hrabal, když seděl v hospodě. Nemusí z toho vzniknout zrovna román, ale rozhodně přijdete na jiné myšlenky.
Joachim Dvořák (* 1966)
V nakladatelství Labyrint, které založil v roce 1992, dává důraz mimo obsahu i na kvalitní a originální grafickou úpravu. Pro děti a mládež vydává knihy pod značkou Raketa, což je také stejnojmenný originální časopis.
Text: Jan David
Foto: Jan Schejbal
