Pokud půjdete v těchto dnech do kina, neměli byste si nechat ujít film Služka, který je inspirovaný stejnojmenným románem spisovatelky Hany Lasicové. Příběh pojednává o dvou dívkách z rozdílného sociálního prostředí, obě se potýkají s problémy dospívání a citovou nejistotou. Zatímco se v roce 1918 svět koupe v krvavé válce, tyto dívky zápasí o právo svobodně žít a milovat.

Společně s režisérkou Solčanskou je Hana Lasicová i spoluautorkou scénáře. „Ústřední postava Anky má svůj předobraz v tetě Ance, která vychovávala moji mámu Magdu a tetu Milku, sestry Vášáryovy. Zachovaly se nám po ní fotky a vzpomínky, a to je vlastně všechno, co po ní zůstalo,“ přibližuje Lasicová pozadí příběhu.

Ve filmu si roli služky zahrála Dana Droppová, se kterou Solčanská již spolupracovala i na jiném filmovém projektu. V dalších rolích pak můžete vidět třeba Annu Geislerovou, Vicu Kerekes nebo Karla Drobného a mnoho dalších.

O čem film pojednává a jak vzniklo spojení spisovatelky Lasicové s režisérkou Marianou Čengel Solčanskou si můžete přečíst v rozhovoru níže.

O FILMU
Mladičká Anka odjíždí ze Slovenska pracovat jako služka do panského domu v Praze. Toto třpytivé velkoměsto rakousko-uherské monarchie v sobě skrývá nadpozemský život, který ale Anka nikdy neokusí. Místo toho ji čeká služba v domě vysoce postaveného státního úředníka a jeho rodiny. Atraktivní barevné salóny ostře kontrastují se špeluňkami, v nichž den za dnem přežívá neviditelný personál. Anka sleduje vznešený svět, ve kterém je jejím úkolem prát špinavé prádlo a vynášet ranní moč. Ale ani na druhé straně žebříčku není svět růžový. Jeho hlavní představitelku Resi, dceru pána domu, s Ankou spojuje jen společný rok narození. Resi sotva přestala být dítětem a už se ocitá v kolotoči společenských norem. Dohodnutá svatba s „dobrou partií“ měla být vysvobozením ze zlaté klece, ale realita manželského soužití není taková, jak si ji Resi představovala.

Anka a Resi, dvě stejně staré dívky z opačných pólů společnosti v sobě najdou spřízněné duše. Stanou se nejlepšími kamarádkami, milenkami a jsou si vzájemně jediným světlým bodem v přísně vytyčených hranicích společensky akceptovatelných norem v období 1. světové války a skomírající rakousko-uherské monarchie.

Rozhovor s Hanou Lasicovou, autorkou námětu a spoluscenáristkou

Ústřední postava vašeho příběhu Anka má předobraz v chůvě, která vychovávala vaši matku Magdu a její sestru Emíliu. Kromě fotografií a náhrobního kamene po ní zůstaly hlavně vzpomínky vaší matky a tety. Nakolik vám právě ony pomohly?
V Banské Štiavnici před mnoha lety žila jistá Anka. Byla to chůva mé mámy a její příběh mi vyprávěla hlavně ona. Nakolik byl pravdivý, nevím, protože moje máma ráda věci přikrášluje. Ale vždycky mě zaujalo vyprávění o obyčejné ženě, která celý život sloužila jiným.

Příběh je zasazen do doby rozpadu Rakouska-Uherska, ale téma ženského údělu v mužském světě je i po sto letech stále aktuální a naléhavé. Proto jste zvolila ten ryze ženský pohled vnímaný očima své hrdinky?
Zkrátka jsem chtěla ukázat, že i bezvýznamný člověk tvoří dějiny, i když se nedostane do historických knih. Že to, čemu se věnuje a jaké hodnoty vytváří, je možná stejně důležité jako velká politická rozhodnutí. Co by svět dělal bez takové služky, která vytváří zázemí, o všechno se postará a všechno zabezpečí pro to, aby velký svět mohl fungovat?

Přetvořit literární dílo na scénář je vždy problém – autor má svou vizi a filmař také. Jak se vám to ve spolupráci s režisérkou a spoluscenáristkou Marianou Čengel Solčanskou dařilo?
Je třeba říct, že film je dílo režiséra. A tomu se musí kterýkoli autor, scenárista, herec, kameraman a v konečném důsledku, aspoň v našich končinách, i producent přizpůsobit. Mně stačilo, že Mariana dokonale pochopila, co jsem já chtěla knihou říct. Je to až neuvěřitelné, jak se zhostila tématu, kam ho dokázala vizuálně a situačně posunout.

Měla jste možnost hovořit do výběru hlavních hereckých představitelek?
Ne! To bych si nedovolila kecat Marianě do takových věcí. Já jsem z filmařské rodiny a u nás se vždy říkalo – maminka a režisér mají vždycky pravdu. Toho se držím.

Služka je prvním filmem natočeným podle vaší literární předlohy. Když váš příběh vidíte oživlý na plátně, jaké máte pocity?
Je to neskutečné. Když mě Mariana oslovila, byla jsem přešťastná, jenže jsem byla mladá, bylo to před téměř deseti lety, a i když jsem si uvědomovala, že je to výjimečné, nemohla jsem tehdy pochopit, jak strašně těžké je natočit historický film věnovaný ženské otázce, jak těžké bude získat podporu a finance. O to víc si teď vážím a jsem v němém úžasu z toho, že se to Marianě podařilo.

Rozhovor s Marianou Čengel Solčanskou, režisérkou a spoluscenáristkou

Jak dlouho vznikal film Služka a odkud jste brala energii se tomu věnovat?
Služka vznikala mnoho let. Poprvé, kdy jsme se seznámily s Hanou Lasicovou, já měla měsíční dítě a ona měla dítě o rok starší. Napsala jsem jí na sociální síti, že jsem přečetla Služku a že bych si s ní o tom chtěla popovídat a zda si dovede představit, že by z toho vznikl film. Tak jsme se setkaly v kavárně v centru Bratislavy. Moje dcera měla tehdy měsíc a v den premiéry na Slovensku bude mít devět a půl.

Čím vás oslovila Hanina knížka, že jste se rozhodla jí věnovat tolik let?
Původně jsem si myslela, že za dva roky bude film hotový a že půjdu dál, vůbec jsem nevěděla, že mi to zabere takovou dobu. Myslím, že většina režisérů a hlavně ti, kteří pracují na Slovensku, rozděluje své projekty na dva typy. Jsou to projekty, které iniciuje producent, a projekty, které iniciuje režisér sám. A pro mě je film Služka projektem, který jsem iniciovala sama. Všechny ty ostatní předtím byly producentská zadání, že navzdory tomu, že to byl můj scénář, popud zafinancovat projekt na dané téma vyšel od producenta. Ať to byla veřejnoprávní televize, veřejnoprávní instituce nebo to byl producent, který jednoduše cítil nějaké téma. A na začátku vždy stála věta: Nechtělo by se ti natočit film o únosu prezidentova syna? Ale tady na začátku ta věta byla moje, takže film Služka je pro mě velmi osobní.  Jsem spokojená, že ten film je hotový a že jde ode mne pryč. A jsem spokojená s reakcemi lidí na něj. Možná vaše další otázka měla být, proč si myslím, že ten film je důležitý, a já si myslím, že filmy nemají být důležité, že filmy mají být krásné. A Služka je krásný film.

Jaké to je psát film ve dvojici? Píše se vám lépe samotné?
V tomto případě bylo příjemné, že v tom byla se mnou Hana. Neboť Služka je vlastně Hanina nejen proto, že je autorkou knižní předlohy, ale i kvůli tomu, že služka Anka patřila svým způsobem do jejich rodiny. Takže pro Hanu je to mimořádně osobní a cítila jsem se bezpečnější, když to, co napíše, bude vlastně základní stavební hmotou filmu. Jako autorka musí být ztotožněná s tím, že jsem ji nechtěla od toho odstřihnout. Myslím, že v tomto případě by to nebylo správné a nebylo by to ani ku prospěchu filmu. Takže to bylo velmi příjemné a Hana je skvělá v komunikaci. Hana myslela jen na literaturu a vlastně ta základní hmota vznikla tak, že ona něco napsala a poslala to mně. Já jsem udělala změny a zase jsem jí to poslala s poznámkou. To je režisérská verze scénáře. Ona se na to podívala, opět něco navrhla nebo přeformulovala. Znovu mi to poslala, takto jsme si to vyměnily několikrát a potom, když ten scénář už byl zralý na přípravu, to znamená na nějaké faktické kroky, Hana od toho odešla, nechala tu literaturu tak a už vůbec nehovořila o nějakých svých představách o obsazení ani o realizačních vizích.

Jaké jste měla realizační vize? Věděla jste, koho obsadit?
Jedna z věcí, kterou určitě nenávidím, to je casting. To je něco strašného. Při castinzích trpí nejen herec, ale já trpím asi tak dvojnásobně, takže když znám nějakého herce, se kterým se mi dobře pracuje a on je vnímavý, příjemný, má disciplínu a talent, mám potom tendence ho použít i v dalších projektech. A tak to bylo i v případě Služky. Já jsem si Danu Droppovou vybrala do titulní role na základě spolupráce na filmu Sviňa a potom už jsme s Dankou společně hledaly postavu slečny, kterou bude mít ráda. Ten casting probíhal zajímavě v tom, že jsme pozvali české herečky, které měly hrát spolu s Danou, a na konci jsem se zeptala Dany, která je ta její Resi. Takže Dana si sama vybrala svoji Resi.

Považujete za výsadu režiséra objevovat nové talenty?
Úplně nevím, zda je slovenský film tím prostorem, o kterém herci sní ve smyslu, že by se stali nějak všeobecně známými a populárními. To si myslím není ta platforma, že tou platforma je televize, ideálně nějaký nekonečný seriál, kde se mohou stále a stále připomínat tváře a stát se zapamatovatelnými. Ale slovenský film je určitě vysněný prostor pro herce proto, že zpravidla v něm má co hrát. Takže je to určité naplnění uměleckých ambicí.

Režie je dost osamělá profese, neboť jste jediná zodpovědná za umělecký výsledek. Učí vás to už na škole, nebo jste si k tomu musela najít cestu?
Když jsme byli na škole, vznikla iluze toho, že jsme měli předmět, který se nazýval týmová práce, a na něm jsme opravdu pracovali v týmu. Zadali nám konkrétní zadání a řekněme pět šest studentů, každý z jiného oboru, jsme vymýšleli film. A stále nám to připomínali, že film je osamělá profese. My jsme si úplně neuměli pod tím představit, co že to je. Vždyť jsme v tom přece spolu! Ta osamělost je až fatální, řekla bych. Například po skončení školy jsme já a moji spolužáci úplně přestali komunikovat. Tak, jak jsme předtím byli dennodenně spolu, tak nyní vlastně o sobě nevíme nic. Nebylo jedno jediné setkání, jediná káva, nic. A stejné je to s pedagogy, kteří nás učili. Ten vztah, který byl v době školy velmi intenzivní, skončil, jako když něco odstřihnete. A ono to vlastně dává nějaký smysl, protože na Slovensku velmi těžko vznikne film, který by nebyl financovaný z veřejných zdrojů a ty veřejné zdroje jsou velmi omezené. Jsou omezené na pár filmů ročně, a tak na rozdíl od řekněme světa literatury, kde se spisovatelé navzájem znají, podporují, jsou přáteli a knihu může napsat, kdo chce a vlastně rozhoduje jen knižní trh. Ale u filmu to znamená, že když já natočím film, jiný nemůže, protože na jeho film už nebudou peníze – a to je vlastně ta osamělost, která vyplývá z realizačních možností, jež jsou malé. Navíc ty filmy, zpravidla velké věci, vznikají v tichosti, tedy čím méně se chodí s bubnem na zajíce, tím větší je šance, že se něco podaří. Takže každý si ty své náměty a ten proces hledání nechává pro sebe a ta osamělost v souvislosti s nějakým kolektivem vlastně znamená, že režisér může za svůj život natočit jen několik filmů, zatímco střihač vlastně stříhá nepřetržitě. Zatímco ostatní profese jdou z filmu do filmu, z projektu do projektu, a je to normální, režisér si ty své filmy musí prožít a najednou život uplyne.

Co je nejkrásnější na téhle profesi?
Pro mne vlastně to, co dává smysl těm filmům, a to je divák. Ne všichni to tak cítí, některým režisérům je divák lhostejný. Že na něm nezáleží. Mně na tom záleží velmi. Aby ten film pro někoho něco znamenal, aby udělal lidem radost. Radosti je strašně málo, a když ten můj udělá někomu krásnou chvíli, potom jsem za to vděčná. Potom to mělo smysl.

Vaše filmy mají většinou společenské přesahy. Je to něco, co je pro vás při výběru tématu důležité?
Určitě ano, kromě toho, že film vznikl proto, že jsem z daného tématu měla obrovskou radost. A na začátku téma Služky vypadalo jinak. Na Slovensku ještě nevznikl film, kde bychom hovořili o extrémní blízkosti dvou stejných pohlaví a o blízkosti nejen duševní, ale i fyzické. A v tom je Služka jiná. Možná i proto její hledání nějakého finančního zázemí nebylo úplně přímočaré a úplně jednoduché, neboť jsme velmi konzervativní společností. Když si po skončení filmu diváci uvědomí, že fandí dvěma milujícím se lidem a je jim úplně jedno, jakého jsou pohlaví, tak díky za to.

Považujete se za feministku?
Určité ano, považuji se za feministku a vlastně si nejsem úplně jistá, zda se v mém okolí nachází někdo, kdo se za ni nepovažuje, a tím myslím i muže. Můj muž je feminista.

Co to vás vůbec znamená feminismus? Není to hanlivé označení?
Myslím, že dnes už bychom si o tom ani neměli vyprávět, aspoň ne ve středu Evropy v roce 2023. Být feministou znamená mluvit o tom, že ženy mají úplně stejná práva jako muži. Že na tomto světě žijí lidé a ti mají různá pohlaví a úplně všichni jsou si rovnocenní.

Máte za sebou historické i současné filmy, které jsou vám bližší?
Odpověď na otázku, které filmy mám raději, zda natáčení současných témat nebo historických, je jasná proto, že právě ty dva filmy, které jsem iniciovala sama a vyvinula jsem extrémní úsilí, aby se podařily, jsou oba historické. Byl to film Legenda o létajícím Cypriánovi a teď Služka. Kdybych mohla, tak bych natáčela jen historické filmy.

Co byste udělala jinak, lépe, kdyby se to dalo?
Když přemýšlím nad svými filmy, tak většinou se jimi trápím proto, že svoje filmy vždy vidím naposledy v životě na kontrolní projekci. Potom se na ně už nikdy nepodívám, takže ty první si už nepamatuji. No samozřejmě, všechno bych udělala jinak. Film je jeden obrovský kompromis.

Existuje nějaká silná vzpomínka, která vám bude navždy připomínat Služku?
Myslím, že to, co bylo u tohoto filmu neopakovatelné, bylo to, že jsme se téměř nepohnuli z jednoho místa, skoro celý film jsme točili na zámku Slatiňany. Když někdy půjdete na zámek Slatiňany, cesta k němu je lemovaná růžemi, a právě v době, kdy jsme tam točili, ty růže kvetly. A vždy ráno, když nás vysadil asistent režie z auta, jsme kráčely se skriptkou Nikou a říkaly si, že cestou lemovanou růžemi už nikdy na plac chodit nebudeme.

Jak byste ve zkratce popsala příběh filmu Služka?
Film se odehrává mezi lety 1912 až 1919 v Praze, ve městě, kde v té době žili vedle sebe Češi a početná německá menšina, početná židovská menšina… Praha byla na svou dobu město velmi liberální. Střetávala se v ní směs nového a starého. V našem filmu to staré reprezentuje dům vysokého státního úředníka, který se snaží vychovávat své děti podle pravidel. Císař František Josef I. tam je na piedestalu a představuje onu hodnotu, hodnotu té monarchie, toho centralistického přístupu i ke státům a národům. A do tohoto domu přichází služka Anka, patnáctileté děvče z Banské Štiavnice, které musí odejít z rodičovského domu, protože její matka nevalné pověsti měla Anku jako bastarda, teď se vdává za vdovce s dětmi a začíná nový život. A Anka odchází do domu v Praze. Všechno je pro ni nové a všechno začne být jiné, když si uvědomí, že k slečně Resi cítí víc, než je obvyklé mezi dvěma kamarádkami. A na příběhu těch vztahů v jednom panském domě vlastně vyprávíme o rozpadu monarchie a vzniku Československa.

Spisovatelka Hana Lasicová
Pochází z umělecké rodiny – jejími rodiči jsou Magda Vášáryová a Milan Lasica. Studovala personalistiku na vysoké škole ekonomické ve Vídni, posléze komparativní literaturu na Sorbonně v Paříži, kde po skončení studia nějaký čas pracovala v oblasti personalistiky. Po návratu na Slovensko se začala naplno věnovat literární tvorbě. Z ní vybíráme: Sedím v Manchestri na kameni a je mi…? (2005), Pravdivý příběh lži (2010), Diagnóza rodina (2012), Služka (2013), O dcerách a milenkách (2013), Všechno o mojom otcovi (2014), Až se zamiluju (2018). Podle jejího románu Služka natočila režisérka Mariana Čengel Solčanská stejnojmenný film, na němž se Hana Lasicová podílela jako spoluscenáristka.

Text: Štěpánka Levá, se svolením CinemArt
Foto: Igor Stančík, Tina Botková, se svolením CinemArt