John Irving je bez diskuse posledním žijícím velkým romanopiscem. Velkým ne primárně ve smyslu kvality díla (i když i ta je ve většině případů nezpochybnitelná a nepřehlédnutelná), ale ve smyslu přístupu k tomuto epickému žánru. V jeho knihách jako kdyby na vás dýchla nostalgie z dob, kdy bylo na všechno více času a číst se muselo soustředěně, dlouze.
V Irvingově světě je čtení intenzivní zážitek, při němž se vždy ponoříte do osudů literárních hrdinů a tu více, tu méně se s nimi ztotožníte, fandíte jim a naplno, do nejmenších detailů prožíváte každé jejich štěstí či tragédii. Sám román jako literární žánr u něj pak představuje bohatou hostinu plnou slov, emocí i významů. Takovou, kterou svým čtenářům připravoval kdysi dávno Irvingův milovaný Charles Dickens…
Román jako veletok plný života
Dickensovy Nadějné vyhlídky (jež hrají důležitou roli i v Poslední lanovce, stejně jako Melvillova Bílá velryba) Irving v jedné své eseji označil jako knihu, u které měl při čtení intenzivní pocit, že by ji chtěl sám napsat. Což ostatně není nic divného, do většiny Irvingových knih něco z ducha tohoto velikána realistického románu přešlo.
Jeho díla jsou obřími veletoky se spoustou zátočin a meandrů, kronikami doby i osudů, v nichž hlavní hrdinové a vypravěči v jedné osobě rekapitulují celý svůj život od á do zet. Vše je pak samozřejmě oděné do ryze moderního hávu a řeší se zde problémy, které by viktoriánskému vnímání světa připadaly zcela cizí.
S postupujícím časem je Irving navíc čím dál otevřenější a více nesmlouvavý, to, co dřív jenom naznačoval, pojmenovává naplno, intenzivněji, mrazivěji. Jeho základní téma se vlastně pořád v různých obměnách opakuje – lidská odlišnost, neschopnost zapadnout mezi ty „obyčejné“, touha žít podle vlastních pravidel, která jsou pro většinovou společnost v mnoha směrech nepřijatelná.
Boj o to vyrovnat se s nepřátelským okolím se ctí, nejen přežívat někde v ústraní a utajení, přitom Irving pojímá s humorem sobě vlastním. Své příběhy zaplňuje spoustou nezapomenutelných bizarních nápadů i fantaskních vizí na pomezí snu a reality, situací, které se do čtenářovy paměti vryjí tak hluboce, že si je prakticky slovo od slova vybaví ještě po mnoha letech. A chce se k nim znovu vracet, i když je to vzhledem k tragičnosti či extrémnosti těch situací touha často spíš hořká než sladká.
Román jako nostalgický návrat domů
Sám Irving tyto nálady povzbuzuje tím, že jednotlivé motivy se v jeho knihách vracejí –hrdinové bývají mnohdy extrémně malého vzrůstu (což vede k tomu, že je jejich okolí šikanuje), stejně jako autor inklinují k řeckořímskému zápasu, mají něco společného s učitelstvím a anglickou literaturou… a k tomu všechny ty hotely, medvědi, cirkusy nebo sepětí s Rakouskem a obecně Evropou (kde Irving nějakou dobu žil).
A především pak všemu dominují toxické rodinné vztahy – neznámý otec, idealizovaná matka, s níž má hlavní hrdina až nezdravý vztah, nestandardní sexuální preference, v extrémním případě vedoucí až k incestu…
Vyšlo 5. června v nakladatelství Odeon.
Spoustu z výše jmenovaného lze vystopovat i v Poslední lanovce. Dnes dvaaosmdesátiletý John Irving, kterému důkladná příprava a psaní románu pravidelně zabírá plus minus pět let, jako kdyby se se svými věrnými čtenáři tak trochu nostalgicky loučil. Těžko říct, zda vědomě (s tím, že už je přeci jen v letech a po prodělané rakovině není jisté, zda další pětiletý cyklus zvládne), nebo jenom intuitivně, protože všechny ty motivy jsou s ním pevně srostlé a na stará kolena už na tom nehodlá nic měnit.
V každém případě klíčový motiv smrti – rovněž v jeho románech hojně a obvykle i velice nečekaně využívaný – zde prostupuje textem ještě daleko intenzivněji. Vždyť i samotná cesta lanovkou do zamlženého údolí je nezpochybnitelným symbolem definitivního odchodu.
Román jako kronika turbulentní doby
Výše zmíněnému nostalgickému vyznění by odpovídaly i další indicie. Hlavní hrdina Poslední lanovky Adam Brewster je stejně jako John Irving spisovatel a scenárista (formou filmového scénáře jsou pak psány i celé dlouhé pasáže románu). Narodil se na počátku čtyřicátých let minulého století v Exeteru jako nemanželské dítě – a jeho matka před ním otcovu identitu dlouho tajila… a takových paralel by se dalo vysledovat mnohem víc.
Podstatně významnější roli než u Irvinga kdykoli předtím (snad s výjimkou válečných let v Pravidlech moštárny nebo šoku jménem AIDS z let osmdesátých v románu V jedné osobě) pak zde hrají i „velké dějiny“. Jako kdyby se Irving chtěl osobněji než kdykoli předtím vyrovnat s tím, jak vypadala Amerika od padesátých let, kdy dospíval, až dodnes. Jako kdyby rekapituloval svůj vlastní život a zasazoval ho do kontextu doby – atmosféra jednotlivých desetiletí se pak sice proměňuje, ale některé konstanty zůstávají neměnné.
Irving svět vykresluje vesměs jako často temné, skoro až klaustrofobní prostředí plné předsudků a strachu z jinakosti, kdy skoro každá postava má co skrývat a hraje roli odlišnou, než jaká ve skutečnosti je… a k uvolňování dochází jen pozvolna, v jakýchsi sinusoidách. Chvíli je lépe, chvíli hůře.
Poslední lanovka je však zároveň „typický“ Irving – tím, jak se autor v textu doslova mazlí s každým detailem, jak se k nim vrací – a staví je v různém prostoru a čase do zcela odlišných souvislostí. Tím, jak je rozsáhlý, skoro tisícistránkový román propracovaný a popisný, v nejlepším slova smyslu epický. S každým dalším řádkem se (Irvingem) poučený čtenář víc a víc přesvědčuje, že se zase ocitá „doma“, v důvěrně známém prostředí, v místě, kde je mu dobře. A tentokrát snad ještě více než v předchozích autorových pozdních románech, protože síla výpovědi se zde na mnoha místech blíží autorovu vrcholnému období zhruba rámovanému romány Svět podle Garpa a Syn cirkusu.
Bez přehánění se tak dá říct, že pokud se Poslední lanovka opravdu stane Irvingovým autorským epilogem, pak se jedná o epilog důstojný a odpovídající tomu, jakou tento poslední velký romanopisec zanechal v dějinách světové literatury stopu.
Foto: Derek O'Donnell
John Irving (* 1942) je americký spisovatel, který se narodil v Exeteru. Studoval na řadě univerzit (Pittsburgh, Vídeň, New Hampshire, Iowa) a až do 70. let tam také přednášel. První román Svobodu medvědům vydal roku 1968 (česky 1994), nedlouho poté následovaly další dvě knihy: Pitná kúra (1972, č. 1994) a Manželství do 158 liber (1974, č. 1995 pod názvem 158 librová svatba).
Celosvětovou proslulost si získal románem Svět podle Garpa (1978, č. 1987) a zařadil se tak k nejčtenějším americkým prozaikům. Jeho další díla už patřila k zaručeným bestsellerům – Hotel New Hampshire, Pravidla moštárny, Modlitba za Owena Meanyho, Syn cirkusu – a některá byla také úspěšně zfilmována. Česky pak vyšlo všech patnáct jeho románů, k nimž patří například i Čtvrtá ruka (2002), Dokud tě nenajdu (2006) nebo V jedné osobě (2013).
Text: Jiří Popiolek; se svolením Euromedia Group
Foto: Wiki Commons; Derek O'Donnell
