Obrázkové knížky Petra Horáčka, žijícího v Anglii, dobyly svět. Vydal jich už přes padesát a čtenáře si získávají krásnými ilustracemi a milými příběhy zvířecích protagonistů o tom, co je v životě důležité.
 

Kromě knih jste také vydal ilustrovaný kalendář. Čím byste chtěl svůj rok 2024 naplnit?

Přál bych si život trochu zklidnit. Líbilo se mi, jaký klid nastal během lockdownu. Neříkám, že lockdown byl ideální stav, ten klid byl ale krásný. Potřebuji si také udělat pořádek v tom, co musím a co chci dělat, a naučit se odříkávat věci, abych toho neměl tolik.

Vyšlo v nakladatelství Portál.

Můžeme se těšit i na další knihu?

Ano. Jmenuje se Modrá příšera a moc se na ni těším, protože je jiná než ostatní. Své knížky vydávám u nakladatelství Walker Books a hodně si tam zakládají na tom, aby nikoho neurazili nebo nerozčílili. Moje nová kniha začíná tím, že příšera sežere roztomilého růžového králíčka. To by u Walker Books neprošlo, podle nich by to pro děti bylo příliš drsné. Tato knížka ale vyjde u nakladatelství Otter-Barry, a ti se toho naštěstí nezalekli.

Setkáváte se v Anglii hodně s „cenzurou“, co by děti číst měly, a co ne?

Bohužel ano. Nakladatelé se vždycky ohánějí tím, že „čtenáři to nechtějí“. Nikdo se jich na to ale nezeptal. Ilustroval jsem například scénku, kdy řezník vyhání psa z řeznictví. Nesměl jsem použít sekáček ani paličku, protože jsou to příliš nebezpečné nástroje, přitom jde o základní řeznické náčiní. Nakonec ho musel vyhánět koštětem. Nebo jsem měl nakreslit něco černého a bílého. Udělal jsem lahvičku s inkoustem. Oni to ale zamítli, že dnešní děti neznají kalamář. Jako možnou variantu mi nabídli pneumatiku, to jsem ale zase odmítl já. Nemělo by to být tak, že když děti něco neznají, můžou se něco nového dovědět? Také jsem třeba nemohl napsat knížku o netopýrovi, protože po covidu jsou na černé listině, a mohl bych pokračovat…

Liší se anglické knížky pro děti od českých?

Když před zhruba deseti lety vyšly moje knížky poprvé v Česku, kritici chválili krátké texty, a že text zbytečně nepopisuje to, co už je na obrázku, a obrázek nezobrazuje to, co už je řečeno v textu. Není to však můj výmysl, tohle je princip obrázkových knih. Na Západě vycházejí od 60. let. U nás jsme ale byli dlouho zvyklí na ilustrované knížky, v nichž převládá delší příběh a obrázek ho jen doplňuje. Dneska už jsou ale obrázkové knížky běžné i v Česku. Lidé je mají rádi. Vedou nejen k lásce k literatuře, ale i výtvarnému umění. A také prohlubují vztah s dítětem. Posadíte si ho na klín, dítě si prohlíží obrázky, vy mu k tomu čtete text, a vyprávíte si příběh společně. Není to jen tak, že vy čtete a dítě poslouchá.

Začal jste příběhy psát pro vlastní děti?

Je pravda, že na své první knize jsem začal pracovat zhruba v době, kdy se mi narodila první dcera. Když jsem ale knížky začal vydávat a stala se z toho moje profese, moje děti na ně byly už příliš staré.

Jak se z vás tedy stal autor knih pro děti?

Vzal jsem zkrátka první práci, která se mi v Anglii naskytla. V Praze jsem vystudoval Akademii výtvarných umění, maloval jsem obrazy a živil se reklamou. Když jsem se ale přestěhoval do Anglie, o kontakty z reklamy jsem přišel a začal jsem pracovat jako technik v umělecké škole. Potkal jsem tam maminku jednoho studenta, která hledala ilustrátora pro své dětské knížky. Zkusil jsem to, bavilo mě to a začal jsem dělat vlastní knížky.

Vyšlo v nakladatelství Portál.

Je těžké uchytit se v Anglii jako malíř?

Všude je to těžké. Doba, kdy měl malíř svého mecenáše a nemusel se starat o to, čím si na malování vydělá, je dávno pryč. Uživit se v Anglii malováním je možná ještě těžší než v Česku. Já mám ale štěstí, že nejsem jen ilustrátor, ale i autor a lidí, kteří dělají obojí, tolik není.

Dokážete se tedy svými knihami uživit?

Dnes už ano. Samozřejmě to nějakou dobu trvalo. Já knih ale vydal už přes padesát, takže se to časem povedlo.

Je to vůbec práce nebo spíš koníček?

Je pravda, že mě to hrozně baví. Dřív jsem maloval velké abstraktní obrazy, dnes už se ale věnuji hlavně ilustraci. Nejradši bych byl celý den v ateliéru a pořád si kreslil. Ve skutečnosti je to ale jen část mé práce. Musím také chodit na schůze, jezdím přednášet na školy a festivaly. Na malování mám ve výsledku docela málo času.

Co vás inspiruje?

Všechno. Hodně mě inspirují vizuální věci. Zaujme mě třeba nějaký obraz, ilustrace nebo fotografie. Začnu si pak něco kreslit a vznikne z toho třeba příběh nebo postava. Když dostanu nějaký nápad, chodím pak na procházky. Doma bych nic nevymyslel.

Proč si vybíráte převážně zvířecí protagonisty?

Dávají mi větší tvůrčí svobodu. Lidská postava je poměrně omezená. Většina z nás má dvě ruce, nohy, oči… Se zvířaty můžu víc improvizovat. Dětem také bývají často sympatičtější. A z prodejního hlediska příběh o chlapečkovi koupí spíš rodiče, co mají doma kluka, o holčičce, co mají holčičku. O myšičce si ale rádi přečtou všichni.  

Snažíte se svými příběhy předat dětem nějaké poselství?

Záleží mi na tom, aby moje knížky měly výtvarnou hodnotu, nebyly nudné a měly nějaký nápad. Nechci děti poučovat, snažím se jim ale sdělit nějakou myšlenku, nad kterou by se mohly zamyslet, například co je domov, kam patří nebo o čem je přátelství.

Najdou si v nich něco i dospělí?

Snažím se, aby příběhy měly rovinu pro děti i pro dospělé. Moje oblíbená knížka je Slon, ve které si chlapeček, který se cítí osamělý, vymyslí za kamaráda slona. Malé děti si myslí, že si ten kluk vzal domů slona. Starší děti, že se mu to jen zdálo. Dospělí ale pochopí, že jde o imaginárního přítele. Děti tak knížku můžou číst v různých obdobích, a pokaždé si tam najdou něco jiného. Nebo jim rodič může vysvětlit, jak to je, a podnítí je to ke společné diskuzi.

Kde mají vaše knihy největší úspěch?

Vycházejí asi v patnácti zemích. Dobře se prodávají v USA nebo v Nizozemsku. Tam jsem dokonce už dvakrát vyhrál Knihu roku. V Česku se jim také dobře vede, asi líp než v Anglii.

Čím si úspěch vysvětlujete?

Děti jsou všude stejné. Rozhoduje ale knižní trh. Kultura prodeje dětských knih se v každé zemi liší. V Nizozemsku například všechny knihy vystavují. Když přijdou klienti do knihkupectví, můžou si knížky prohlédnout, knihkupec jim udělá kávu a dá doporučení. Všechny knihy tam také stojí stejně a platí se i stejná suma za uskladnění. Zato v Anglii je jeden velký prodejce Waterstones, který má na knihy monopol. Nezajímají ho jednotlivé tituly, ale jaký z nich bude mít zisk. Preferuje proto ty, které mu nakladatel nabídne za nejlepší cenu. Přijdete do anglického knihkupectví a vidíte všude jen Prasátko Peppu nebo knížky od Julie Donaldsonové. Ostatní, včetně mých, jsou zastrčené někde v regálu. Anglie je také jedna z mála zemí, kde vydávají dětské knížky jako paperback. Obhajují se tím, že jsou levnější, a lidi si je tak spíš koupí. Já si ale myslím, že by si rodiče rádi koupili i pevnou vazbu. Kniha je krásnější, praktičtější, hned se nezničí. Jenže v regálu zabere třikrát víc místa, a to se prodejcům nehodí.

Jaká vaše knížka má úspěch po celém světě?

Oblíbená je Papuchalk Petr, který hledá svého kamaráda Pavla, který se ztratil v bouři. Myslel jsem si, že v Česku nebude mít takový úspěch, protože tu papuchalky nemáme a lidi je neznají. Jsou to ale hezcí ptáci, roztomilá postavička, a děti je mají rády.

Vyšlo v nakladatelství Portál.

Petr Horáček je český autor a ilustrátor žijící v Anglii. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, působil v reklamním průmyslu a jako malíř. Po přestěhování do Anglie se dal na ilustraci dětských knih. V roce 2001 mu vyšla první vlastní obrázková kniha, a od té doby jich vydal již přes padesát v patnácti zemích světa. V Česku vycházejí v nakladatelství Portál. Více o jeho knihách a práci: www.petrhoracek.co.uk.

Text: Marie Niček
Foto: Kateřina Kokešová