Dr. Petr Brož se věnuje výzkumu sopečné činnosti napříč Sluneční soustavou. A pokud zrovna nezkoumá erupce na Marsu, snaží se o popularizaci geovědních oborů na planetě Zemi. Loni společně s ilustrátorkou Lucií Škodovou vydal dětskou knihu Vesmírníček, která se dočkala nominace na Magnesii Literu. Z dílny tohoto dua v září vychází další kniha – tentokrát pro dospělé čtenáře. Geostorky vypráví příběhy lidí z různých koutů naší planety, do jejichž života zasáhla síla přírody. Pojďme si Petra Brože a jeho fascinující práci blíže představit.
Petře, vyšla vám velice úspěšná kniha Vesmírníček, která je cestou za poznáním vesmíru pro děti i rodiče. Stala se velmi oblíbenou a rezonovala nejen knižním prostorem. Byl její úspěch a ohlas jedním z popudů, že jste se rozhodl skrze literaturu dále popularizovat vědu?
Určitě ano. Ukázalo mi to, že vydání knihy je slibná cesta, jak dále rozšířit mé popularizační snahy a jak dostat poznatky z geovědy – tedy oboru, který zkoumá Zemi v celé své komplexitě, mezi veřejnost. Když jsem viděl dění kolem Vesmírníčku a jeho dopad, řekl jsem si, že bych mohl své aktivity na sociálních sítích, kterým se už pár let věnuji, přetvořit do knižní podoby a tím je nabídnout i lidem mimo virtuální svět.
Tentokrát vychází kniha Geostorky, která už svým názvem napovídá, že spojí zdánlivě nespojitelné – geologii a příběhy, vědu a drama. Kde k vám přišel tento nápad, tato odvážná literární kombinace?
Já s tímto motivem propojování informací o výsledcích vědeckého bádání a fragmentů lidských příběhů pracuji ve svých popularizačních výstupech už dlouho. Je to kvůli tomu, že si mnohem lépe pamatujeme informace skrze vyprávění ucelených příběhů než z prostého výčtu faktů. Proto v dětství máme raději pohádky a v pozdějším věku beletrii, než pročítání encyklopedií a literatury faktu. Už před spoustou let jsem se tak dovtípil, že kdybych dával na sociální sítě výčet vědeckých objevů, moc lidí si to nepřečte. Takový obsah se prostě nebude sdílet, protože to lidi nebude bavit číst. Jakmile mu ale dáte lidský příběh, aby za ním čtenáři a čtenářky viděli konkrétní osobu, nebo třeba osud celé komunity, dává vám to možnost vysvětlit složité geovědní téma stylem, které člověka vtáhne do děje. A dokud se nedozví, jak to dopadne, nebude ho chtít opustit, což dává mně, autorovi, možnost vysvětlit docela do hloubky řadu fascinujících jevů, které se kolem nás odehrávají.
S trochou nadsázky bych řekl, že se v podstatě snažím o vytvoření geovědních detektivek, ze kterých se můžete dozvědět, co dokáže Země… anebo co se stane, když člověk nějaký systém na Zemi vychýlí ze své obvyklé rovnováhy. Kniha totiž neobsahuje jen příběhy o tom, co udělala Země, ale i tragédie, které zavinil jednoznačně svou činností člověk.
Vyšlo v září v nakladatelství Pangea.
V úvodu knihy píšete: Když se chce člověk o fungování Země něco dozvědět, až příliš často narazí na to, že neví, kam sáhnout. Výstavy hornin a minerálů v muzeích jsou sice esteticky neuvěřitelně krásný zážitek, jenže člověk z jejich prohlížení zpravidla nepochopí, jak Země a procesy na jejím povrchu fungují a jak se vzájemně ovlivňují. Znamená to, že vaše kniha bude i takovým základním geologickým průvodcem?
Hodně neúplným. Kniha si neklade za cíl vysvětlit fungování Země ve své komplexitě a ani nenabízí přehled všech důležitých aspektů jejího fungování. Vybírá si jen pár zajímavých střípků z jejího fungování a na nich se snaží ukázat, v jak propojeném systému žijeme. Tedy, že změna jedné „drobnosti“, například rozorání amerických prérií, může vést k dalekosáhlým důsledkům, které ovlivňují podobu USA dodnes. O dvě generace později, než se traktory s pluhy do plání zakously. Kniha by tak měla sloužit jako „otvírák“ do světa geověd. Věřím, že po jejím přečtení budou čtenářky a čtenáři vidět složitost světa kolem nás v novém světle a lépe pochopí, proč se často odborná veřejnost obává některých dopadů lidské činnosti na prostředí, ve kterém žijeme. Historie nám totiž ukazuje, že v některých případech může vést k nezamýšleným důsledkům, které mohou významně ovlivnit způsob, jakým tady žijeme.
V úvodu knihy také zmiňujete, že geologie má jeden opomíjený atribut – je sexy. Prozradíte mi, v čem přesně je její utajené charisma?
Ha! Jelikož se na to ptáte, je vidět, že mě čeká ještě spousta práce s popularizací geověd! Láskou k ní už přece máte hořet po přečtení Vesmírníčku! Ale teď vážně. Bez geologie, respektive šířeji bez geověd, nemá člověk možnost pochopit podobu a fungování světa, ve kterém žije. Geologie vám umožňuje pochopit, proč povrch Země vypadá tak, jak vypadá. Proč Afrika a Jižní Amerika vypadají jako dva kousky obrovského puzzle. Proč jsou sopky tam, kde jsou a třeba i to, proč se v Česku nemusíme, naštěstí, obávat silného zemětřesení či výbuchu sopky. Mohl bych v tom výčtu pokračovat dlouho, ale bez pochopení geověd se člověk dneska prostě neobejde. Těžko budete chránit přírodu, když nebudete chápat vzájemnou provázanost druhů – stojí za to si přečíst k tomu kapitolu o vybíjení vrabců v Číně, zvyšování úrodnosti polí, boji proti negativním dopadům globální změny klimatu, nebo třeba hledání nových zdrojů pro fungování naší technologicky založené společnosti. To všechno je bez geověd zhola nemožné. Čím víc toho o geovědách člověk ví, tím víc vidí krásu toho nesmírně složitého systému, ve kterém žijeme. A to je bezesporu sexy!
Kde jste sbíral inspiraci a informace pro děj svých příběhů? Některé jsou reálné, některé smyšlené.
Rád bych uvedl, že všechny příběhy jsou pravdivé. Ty události, které jsou popisované, se skutečně staly. Jen jsem si někdy potřeboval vymyslet postavy, skrze jejichž osud danou událost sledujeme. Na konci kapitoly se tak čtenářky a čtenáři mohou dozvědět, jestli v příběhu vystupují reálné postavy, či smyšlené. Pokud jsou smyšlené, nikdy jejich osud a konání nevybočují z toho, co se reálně v dané situaci dělo. Třeba ale několika lidem najednou, nebo někomu, jehož jméno se do internetové doby nedochovalo.
Inspiraci pro jednotlivé příběhy jsem sbíral dlouho a na řadě míst. Část z nich si pamatuji ze studia Hospodaření s přírodními zdroji na Karlově univerzitě, kde nám je vyučující ukazovali jako odstrašující příklady toho, co v oboru rozhodně nedělat. Příběh z Italských Alp, nebo z okolí japonského zálivu Minamata jsou toho jasnou ukázkou. Část jsem pak posbíral na svých cestách po světě. Měl jsem možnost dvakrát navštívit Island a tam procestovat neuvěřitelná místa. Islandská část knihy je toho důkazem. A část příběhů jsem pro knihu také dodatečně dohledával. Chtěl jsem totiž, aby byly co nejvíce různorodé, a tak jsem nemohl vysypat z rukávu jen ty spjaté se sopkami. Příběh z Austrálie, nebo třeba z amerického Středozápadu jsou pak výsledkem tohohle hledání. A při zpětném pohledu jsem moc rád, že jsem do těchto pro mě do té doby neznámých koutů geověd zavítal. Dost mi to rozšířilo obzory a zase vidím složitost toho systému v trochu lepším světě. Díky sepsání knihy jsem se dozvěděl mnoho nového!
S jakým posláním vysíláte Geostorky do světa?
Největší radost bych měl, kdyby kniha přispěla k většímu počtu studentů geověd, hlavně tedy geologie. Je to obor s budoucností i značnou společenskou důležitostí – schválně zkuste získat nerostné bohatství ze země bez geologie, postavte dům bez znalosti vlastnosti podloží, nebo začněte kolonizovat Měsíc bez místní těžby surovin. Přesto jsou u nás rok od roku stavy studentek a studentů na příslušných univerzitách menší. Tohle by chtělo změnit a já budu snít o tom, že se kniha dostane od rodičů i do rukou jejich dospívajících dětí a že třeba někoho z nich nasměruje ke studiu geověd. Ale současně budu samozřejmě rád za to, když po přečtení knihy uvidí lidé svět kolem sebe zase v trochu jiném světle a uvědomí si, jak je systém naší planety neskutečně složitý a porůznu propojený.
Přeji všem příjemné chvilky při čtení knihy!
Petr Brož pracuje jako vědec. Odborně se věnuje výzkumu sopečné činnosti napříč Sluneční soustavou. Specializuje se na Mars. Současně se věnuje i popularizaci geovědních oborů a baví ho hledat nové cesty, jak výsledky vědeckého bádání přiblížit veřejnosti. Je laureátem Prémie Otto Wichterleho (2018) udělované vědcům Akademie věd České republiky do 35 let, kteří dosáhli mimořádných výsledků, a Ceny Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových (2017) pro talentované studenty a mladé talentované vědecké pracovníky do 33 let svého věku, kteří prokázali výjimečné schopnosti a tvůrčí myšlení ve svém oboru.
Text: Karin Bílíková
Foto: se svolením Petra Brože
