Vtipně popisuje, že je očividně prokletý, protože při svých exotických cestách po světě přitahuje samé katastrofy. Youtuber, dokumentarista a cestovatel Peter „PPPíter“ Popluhár o tom napsal knihu, jejíž název Kde všude jsem (ne)zemřel vůbec nepřehání.
Jste vzhledem k popsaným zážitkům smolař, nebo naopak máte štěstí, že jste ze všeho vyváznul?
Určitě mám štěstí. Na konci knihy píšu, že katastrofální situace nás učí obrovské vděčnosti. Když vyváznu živý ze strašné expedice, z malárie, pak si o to víc vážím, když jsem zdravý, a že také existují momenty bez katastrof. Možná i proto si podvědomě vybírám pro mě zajímavé destinace.
Maminka vám prý kdysi podsouvala, že i Řecko je dobrodružná země.
Přesně, moje maminka se o mě vždy velmi bála. Do dvanácti let mi třeba nikdy nedovolila použít nůž, protože bych si mohl ublížit. Takže si dovedete představit, co se dělo, když jsem poprvé řekl, že jedu Tanzanie. Přitom je to po Egyptu snad nejvíc turistická země v Africe!
A co se dělo?
Bála se, že mě tam někdo zabije. A když nezabije, tak unese. Pak zavolají z konzulátu a ona nebude vědět, co dělat, protože nebudeme mít dost peněz na výkupné pro tanzanské teroristy. Což je docela oxymoron – tanzanští teroristé, to snad ani nemůže existovat. Nakonec se ale musela smířit s tím, že mě fascinují bizarnosti po celém světě, ideálně mimo Evropu.
Zmínil jste malárii v Africe, připomenu hororové dění v Kalifornii nebo fatální otravu z čistého potůčku v Peru. Kdy jste byl na cestách nejvíc v háji?
Určitě to byla malárie, a protože jsem velký klikař, ve stejnou dobu jsem měl i zánět střev. Bavíme se o nejhorším momentě mého života, kdy mi zkolaboval organismus. Při malarickém šoku totiž zažijete paralýzu svalové soustavy, nemůžete se hýbat ani dýchat. Horečka 41 stupňů, kapal ze mě žlutý pot. Naštěstí se to stalo v čekárně nemocnice, ovšem jedním dechem podotknu, že v malé nemocnici v Togu, v západní Africe, kde nebyl personál.
V knize popisujete přeplněnou čekárnu a lidi s kamennými obličeji, jako by se nic nedělo… To muselo být zoufalství.
Absolutní beznaděj. Ještěže jsem napůl nevnímal. Sedmdesát lidí tam na vás čučí, je úplné ticho, říkáte si, že umíráte. Nevěděl jsem, že mám malarický šok, který poprvé odezní většinou do jedné minuty. Než jsem začal dýchat, celý život mi problesknul před očima…
To se fakt stalo?
Viděl jsem i svůj pohřeb, s rodinou, viděl jsem náhrobní kámen a epitaf. Počkat, to jsme začali hodně tragicky. Přitom do knihy dávám spoustu humoru, protože když už nic, tak humor mě z takových situací dostane. Když si z nich aspoň zpětně můžu vystřelit.
Vyšlo v září v nakladatelství Noxi.
Však i teď se celou dobu usmíváte. Kniha vychází česky v září, ale ve vaší rodné slovenštině vyšla už v roce 2018 a získala i ocenění. Jak vzpomínáte na její psaní? Smál jste se často nebo ve vás někdy i zatrnulo?
Zajímavá otázka, protože knihu jsem začal psát po těžkém rozchodu s přítelkyní a vlastně mě to zachránilo. Byl jsem psychicky dost na dně, první velký rozchod s velkou láskou. Musel jsem si dát pauzu i od tvorby videí, což je to hlavní, čemu se věnuju. A využil jsem svoje příběhy, které jsem si poslední roky průběžně zapisoval jako to nejhorší, co se mi stalo. Určitě jsem se při psaní víc smál, možná i proto, že jsem se nechtěl nořit do pocitů rozchodu. Sedl jsem si a najednou to šlo úplně krásně, několik měsíců. Jsem humorně laděný člověk, byl jsem třídní šašek. Humor byl proto možná protipólem k tomu, co jsem zažíval v nitru.
A když se řekne „Kolo“, vybaví se vám cyklistika…
(hlasitý smích)
…nebo drama v kukuřičném poli u stejnojmenné vesničky v Tanzanii?
Určitě drama v kukuřičném poli (smích). Kolo – tato čtyři písmena mi budou už vždycky připomínat další z nejhorších momentů mého života. Reálně jsem…
Promiňte, neprozrazujme víc.
Tak dobře.
Říká se, že dobrá historka se nemá kazit pravdou. Jakým žánrem je vaše kniha? Jde o literaturu vašeho vnitřního faktu?
Vše se odehrává na reálných základech. Tuším, že spisovatel Hunter Thompson řekl, že realita je vždy nudnější než příběh v knize. Na druhou stranu vybírám ze svých zkušeností natolik bizarní věci, že je nemusím přikrášlovat. Důkazem jsou moje videa, na internetu si zájemci mohou ověřit, jestli kecám, nebo ne.
Mohou se lidé na YouTube naladit na styl vašeho humoru?
Určitě, většinu zemí, na které vzpomínám v knize, mám také na videu v humorné formě stand-upu, kde se dá naladit na můj sarkastický černý humor. Tento formát už ale nedělám. Dnes tvořím cestovatelská videa, ve kterých se opět snažím aplikovat humor, a jednu komediální show. Nemám rád, když je nuda.
Máte také rád otužování, a místo abyste si v poklidu dýchal v ledu, spojíte se přímo s legendárním Wimem Hofem a vyrazíte na Kilimandžáro. Jak to bylo?
Začnu tím, že malárie byla tak silným psychosomatickým momentem, že se mi spustilo vitiligo, druh autoimunitního onemocnění. Na některých místech těla se mi nevytváří dost pigmentu. Teorie říká, že jedním ze spouštěčů je být psychicky na dně. Kamarád mi pak řekl, že s autoimunitou umí pomoct dýchání podle Wima Hofa. Začal jsem se tomu věnovat a vitiligo se mi opravdu začalo repigmenovat. Řekl jsem, že to je asi něco, co má organismus rád. Už během týdne jsem na tom byl jak závislý. Každé ráno od té doby, i dnes, začínám ledovou sprchou.
A to Kilimandžáro?
Potřeboval jsem pro jedno cestovatelské téma natočit v Tanzanii pětivteřinové video. Je to můj obrovský projekt, o kterém zatím nechci mluvit, ale jen kvůli tomu záběru se mi tam nechtělo. Kilimandžáro je samo o sobě nuda, protože nahoru chodí i holandské rodinky a důchodci z Německa – stačí se aklimatizovat. V těch dnech jsem ale četl knihu Wima Hofa, že s partou dobrovolníků zvládl na základě dechových cvičení výstup za pouhých 28 hodin. Napsal jsem mu, odepsal mi, pozval nás s kamarády, podobnými blázny do Holandska, a připravil nás. Za 24 hodin a 42 minut – tehdy to byl rekordní čas – jsme se dostali na vrchol kaldery sopky, kde jsme výstup ukončili, stejně jako Wim Hof, protože už jsme pomalu halucinovali.
Zkoušíte také nejlíp či nejhůř hodnocené restaurace v Evropě. Vzpomenete si při tom někdy na strašné zázemí luxusně se tvářícího podniku La Strada v USA, kde jste kdysi pracoval?
Tento zážitek ve mně stále silně rezonuje. La Strada v Kalifornii pro mě byla první restaurační zkušenost. Zcela katastrofální začátek toho nejhoršího, co se mi v USA dělo. A jak říkáte, právě tvořím komediální show, kdy chodím do nejlépe i nejhůře hodnocených restaurací a kaváren, dokonce i tady v Česku. Děláme tam trošku dusno, testujeme třeba trpělivost personálu. A když navíc uvidím švába nebo mi donesou strašné jídlo, vzpomenu si na Kalifornii. Byl jsem opravdu svědkem i toho, jak číšníci plivali hostům do jídla.
Mluvíte anglicky, španělsky a domluvíte se francouzsky. Kdy vám tato pestrá kombinace byla na nic?
Často. Naposled letos v létě! Není to v knize, ale napíšu zážitek do dalšího pokračování. Byl v jsem Sýrii a Iráku, a v iráckém městě Karbala jsem navštívil každoroční svátek šíitských muslimů ašúrá, kde se lidé rituálně bičují a sekají. Letos jich tam prý bylo šest milionů. S kolegou kameramanem Matěm jsme natáčeli video, v hicu padesáti stupňů postupně přišlo vyčerpání z dehydratace a nevyspání. Reálně mi hrozilo ušlapání, každoročně tam tak lidé umírají. Maťo mi přitom řekl nejhorší větu: „Není cesty zpět.“ Nedalo se uniknout.
Zjevně jste nedodržel své předsevzetí o pitném režimu z Kalifornie, kde jste zkolaboval na dálnici.
Máte pravdu. Po osmi letech jsem na to zase zapomněl.
Ale žijete, a navíc bude další kniha. Vraťme se ale ještě k té, která teď v září vychází česky. Prý je v ní jeden příběh fiktivní. Prozradil jste už někde, který to je?
Byl jsem svědkem na svatbě kamaráda Martina, který je mým kameramanem a rádi spolu cestujeme. Slíbil jsem, že během předání prstýnků to pošeptám do ucha jenom jemu. No, neudělal jsem to. Mimo mé bývalé přítelkyně to neví nikdo na světě.
Tak teď máte možnost to říct.
(smích) Ani kouzelník neprozrazuje svoje triky.
(foto: Ľudovít Kolman)
Peter Popluhár (* 1993)
Youtuber, dokumentarista, cestovatel a autor dvou knih žijící v Praze. V roce 2022 ho časopis Forbes zařadil mezi nejoblíbenější influencery Slovenska. Současný, anglicky vedený kanál PPPeter založil v roce 2015, pro české a slovenské publikum zveřejňuje videa pod názvem PPPíter.
Křest české verze jeho knihy Kde všude jsem (ne)zemřel se koná 26. září v pražském Luxoru od 17 hodin.
Text: Jan David
Foto: Matej Peluha; Ľudovít Kolman
