Řekli jste si někdy: „Co jsem to udělal?“ nebo „Proč jsem své chování neudržela na uzdě?“ Ostatní mohli nad vaším chováním uvažovat a říkat si, co je asi tak na vás špatného. Když přemýšlíme o svých pocitech, nemáme daleko k sebeobviňování nebo z toho, co děláme, udělat jakýsi podivný standard.

Během hluboce osobních rozhovorů Oprah Winfrey s odborníkem na lidský mozek a trauma Brucem Perrym se otázka: „Co je na tobě špatného?“ proměnila v: „Co se ti stalo?“.

Oprah Winfrey otevírá příběhy ze své minulosti, traumatické zkušenosti a nepřízeň osudu, a Bruce Perry nabízí poznatky o traumatu, psychické odolnosti a uzdravení z odborného pohledu. Kniha je plná příběhů, spojují se v ní prožitky známé americké moderátorky s tím, co zažily děti, s nimiž pracoval doktor Perry.

Knihu ocení zájemci o téma traumatu, resilience a uzdravení, psychologové.

Ukázka z knihy Co se ti stalo?

Matka mi připadala odtažitá, chladná vůči potřebám malé holčičky. Veškerou energii spotřebovala na to, aby udržela hlavu nad vodou, aby přežila. Vždycky jsem si připadala jako přítěž, „další hladový krk”. Vzpomínám si, že jen výjimečně jsem měla pocit, že mě má ráda. Kam až moje paměť sahá, věděla jsem, že jsem odkázaná sama na sebe.

     Povídala jsem si s mnoha oběťmi traumatických událostí, zneužívání nebo týrání, a z těch rozhovorů jsem se dozvěděla, že když dítě vstřebá tyto tísnivé prožitky, začne jim něco bolestně chybět. Vzklíčí v nich touha cítit se potřebný, oceňovaný a cenný. Tyto děti, když rostou, postrádají schopnost stanovit si měřítko toho, co si zasluhují. A pokud se tento nedostatek neřeší, často pak následuje komplikovaný, frustrující, stále se opakující vzorec sabotování vlastního života, násilí, promiskuity nebo toxikomanie.

     Právě tady začíná práce – práce na vykopání kořenů, které vyrostly dávno předtím, než jsme měli slova, jimiž bychom vyjádřili to, co se nám děje.

     Doktor Perry mi pomohl pochopit, jak je možné, že silné, děsivé nebo izolující smyslové prožitky, trvající třeba jen několik vteřin nebo naopak řadu let, můžou zůstávat zaryté hluboko do mozku. Náš mozek totiž, jak se vyvíjí a při tom neustále vstřebává nové prožitky a současně se snaží dát světu kolem sebe smysl, zpracovává každou chvilku na základech všech chvilek, které přišly předtím.

     Vždy jsem cítila, jak pravdivé je úsloví, že v každém žaludu je celý dub. A díky své práci s doktorem Perrym vím, že i toto je pravda: pokud chceme pochopit ten dub, musíme se vrátit k žaludu.

Oprah Winfrey

     Pamatuji si, jak o mně Oprah zpočátku říkala: „Vy jste ten chlápek, který se na všechno dívá přes mozek. To pořád přemýšlíte o mozku?“ Stručná odpověď zní skoro pořád. O mozku přemýšlím hodně. Vzděláním jsem neurovědec a studuji mozek a systém stresové odpovědi už od vysoké školy.

     Jsem také psychiatr, což je obor, do kterého jsem se pustil poté, co jsem získal vzdělání v neurovědách. Zjistil jsem, že „mozková“ perspektiva mi pomáhá, když se snažím porozumět lidem.

     Jelikož jsem dětský psychiatr, lidé se mě často ptají na problémové chování svých potomků. Proč se ten kluk chová jako malý? Nemůže se chovat přiměřeně svému věku? Jak mohla matka jen stát a přihlížet, jak její přítel mlátí její dítě? Jak je vůbec možné, že někdo týrá dítě? Co s tím dítětem je? S tou matkou? S tím přítelem?

     Během let jsem zjistil, že zdánlivě nesmyslné chování dává smysl, jakmile se podíváte, co je za ním. A jelikož mozek je naší součástí, která nám umožňuje myslet, cítit a jednat, tak kdykoli se snažím někomu porozumět, zajímám se o jeho mozek. Proč to ti lidé udělali? Co je nutí, aby takto jednali? Stalo se totiž něco, co ovlivnilo způsob, jak jim mozek pracuje.

     Když jsem poprvé dokázal použít tuto neurovědeckou optiku, abych pochopil něčí chování, byl jsem ještě mladý psychiatr ve výcviku. Pracoval jsem s jedním postarším mužem, jmenoval se Mike Roseman – chytrý, zábavný, laskavý chlap. Mike byl veteránem korejské války a zažil spoustu bojů. Projevovaly se u něj klasické symptomy posttraumatické stresové poruchy (PTSP), o které si důkladněji popovídáme později. Trpěl úzkostí, potížemi se spánkem, depresí a epizodami flashbacků, tedy náhlých živých vzpomínek, kdy se cítil doslova jako znovu v boji. Uchýlil se k samoléčbě alkoholem a potýkal se s nadměrným pitím. To samozřejmě přispívalo ke konfliktům v práci a rodině a nakonec vedlo k rozvodu a nucenému důchodu.

     Pracovali jsme spolu asi rok a Mikeovi se docela dařilo pití zvládat, ale jiné symptomy přetrvávaly.

     Jednoho dne mi celý rozrušený zavolal: „Doktore, můžu k vám ještě dneska přijít? Je to důležité. A chce přijít i Sally.“ Sally byla penzionovaná učitelka, se kterou Mike chodil. Na předchozích sezeních hodně mluvil o tom, že to „tentokrát nechce zkazit“. Cítil jsem, že je to naléhavé, tak jsem souhlasil.

     Později odpoledne vešli ke mně do ordinace a posadili se vedle sebe na pohovku. Drželi se za ruce. Sally mu něco tiše pošeptala do ucha. Mike vypadal, že se stydí, a Sally se ho očividně snažila povzbudit. Vypadali jako nervózní teenageři.

     Mike začal. „Můžete jí vysvětlit PTSP? Proč jsem na sračky?“ Začaly mu téct slzy. „Co je to se mnou? Je to přece už víc než třicet roků, co jsem byl v Koreji.“ Sally se k němu naklonila, aby ho objala.

     Uvědomil jsem si, jak tápu – budu umět vysvětlit, co je PTSP? –, takže jsem zaváhal. „Smím se zeptat: proč zrovna teď, Mikeu? Stalo se něco?“

     „Včera večer jsme si vyrazili. Dali jsme si dobrou večeři a zrovna jsme šli pěšky do centra, že půjdeme do kina. A já najednou ležel na ulici mezi zaparkovanýma autama, na břiše, rukama jsem si chránil hlavu a byl celý vyděšený. Myslel jsem, že na nás někdo střílí. Byl jsem asi dost mimo. Pak jsem si uvědomil, že nějaké motorce střelil výfuk. Znělo to jako dělostřelba. Roztrhal jsem si oblekové kalhoty na kolenou. Byl jsem zpocený, srdce až v krku. Bylo mi hrozně trapně. Nemohl jsem tam vydržet strachy. Chtěl jsem se jenom vrátit domů a opít se.“

     Sally se připojila: „V jednu chvíli jsme klidně šli, zavěšeni do sebe, a najednou byl zpátky v zákopu v Koreji a křičel. Shýbla jsem se a snažila se mu pomoci, ale jen mě odstrčil. Praštil mě.“ Odmlčela se. „Připadalo mi, že to trvá aspoň deset minut, ale myslím, že to byla mnohem kratší doba. Povězte mi, jak mu pomoci.“ Obrátila se a podívala se na Mikea. „Nevzdám to s tebou.“

     „Řekněte jí, co se mnou je,“ prosil.

     To bylo v roce 1985. Výzkum o PTSP byl stále ještě v plenkách a já byl devětadvacetiletý nezkušený psychiatr ve výcviku. Nevěděl jsem ani ň.

     „Poslouchejte, já nevím, jestli mám na to nějakou odpověď,“ začal jsem, „ale určitě vím, že se Mike nesnažil vám ublížit.“

      „To je mi jasné.“ Sally se na mě podívala, jako bych byl hlupák – a hlupák jsem vlastně byl. Ale i když jsem toho moc nevěděl o klinické práci, přece jen jsem toho hodně věděl o mozku, paměti a stresové odpovědi.

      Přemýšlel jsem o tom, jak Mike skočil na ulici do krytu, a přemýšlel jsem ne jako klinický lékař, ale neurovědec. Co se dělo v jeho mozku, když té motorce bouchl výfuk? Začal jsem se dívat na klinický problém optikou mozku.

Dr. Bruce Perry

Oprah Gail Winfrey (* 1954) je americká moderátorka, herečka a vydavatelka časopisu, která uváděla televizní pořad Oprah show. Je mnohonásobnou držitelkou ceny Emmy a byla nominována na Oscara.

Bruce D. Perry (* 1955) je americký psychiatr, specializuje se na dětské duševní zdraví a neurovědu. V Portále vyšla jeho úspěšná kniha Chlapec, kterého chovali jako psa.

Text: se svolením nakladatelství Portál
Foto: Štěpánka Levá