Oldřicha Suchého možná znáte z Instagramu jako @zanicenyknihkupec nebo z podcastu Dobré knihy, případně se vám každé pondělí ráno ozývá se svými knižními tipy z Českého rozhlasu Dvojka. Má neskutečný knižní rozhled, žádná dobrá kniha mu neunikne a jeho tipy jsou vždy sázka na jistotu. Nyní mu vychází kniha Legendy.
O čem kniha je?
Pro mě osobně je celá o lidech. O lidech všedních, kteří se snaží žít docela obyčejné a spokojené životy, ale podlehnou svodu emoce, která je vede často až na kraj záhuby. Své postavy stavím do vypjatých situací a sleduji jejich cestu. Co se s nimi stane, jak je to poznamená, jestli se okolnostem vzepřou, nebo se podvolí.
Vím, že rád čteš rozmanité žánry, ale fantasy u tebe tolik nevídám. Jak ses dostal právě k psaní příběhů s nádechem fantasy?
Fantaskno je pro mě naprosto přirozené. Mám k němu blízko díky pohádkám, které jsem vždycky miloval. A mám je rád i dnes. S chutí si nějakou přečtu, s radostí se na nějakou podívám. Minulý rok mne potěšilo, že na můj popud vyšly v nakladatelství Rybka Pohádky Oscara Wildea. Myslím, že moje příběhy jsou těm jeho podobné náladou i obsahem. Velmi rád bych řekl, že i stylově, ale to si neodvážím tvrdit. Pokud v nich čtenář najde nějakou jazykovou krásu, budu jedině rád.
Kde jsi čerpal inspiraci?
Tohle je těžké. Legendy jsem psal před dvaceti lety a téměř u většiny si inspirační zdroj nepamatuji. A možná ho přece jen nechci prozradit, protože doufám, že na něj čtenáři přijdou sami. Snad je tím překvapím.
Je to kniha povídek. Jsou mezi sebou provázané? Nebo to necháš na čtenáři, aby si spojitosti našel.
Spojitost je tam zcela zřejmá. Tahle kniha je jako strom vzrostlý z pomlázky. Je to sice jeden kmen, ale tvoří jej jednotlivé pruty, které do sebe prorostly. Sám rád čtu knihy s trochu komplikovanější stavbou. Je radost si příběh skládat. Když jsem Legendy po těch mnoha letech četl, nebyl jsem chvíli jejich autor, ale čtenář a samotného mě potěšilo, jak se do sebe ty texty zaplétají. Snad tu radost pocítí i čtenáři.
Jak dlouho jsi knihu psal?
Vznikaly odhadem sedm let. Není to totiž jedna kniha, ale cyklus, který by měl zaplnit tři svazky. Jeden příběh vedl k druhému, protože se v nich objevovaly postavy, které si říkaly o své vlastní povídky. A kdo jsem, abych je nevyslyšel?
Co je nejtěžší na vzniku knihy?
Umím odpovědět na to, co je nejotravnější. Podle mě je to redakční práce v úplném závěru. Měl jsem to štěstí, že se mi text vrátil s tvrzením, že šlo o velmi čistý rukopis. Je pravda, že jsem do něj nemusel nijak zasahovat, spíš jsem ho čistil novýma zralejšíma očima. Otravné však bylo číst ten text zas a znovu. Co se mi zprvu zdálo téměř geniální, to jsem náhle spatřoval jako triviální. V takové chvíli je potřeba se uklidnit, protože jinak by autor mohl knihu celou zničit. Velmi mi v tom pomohl, tak jako ve všem, Martin Štefko, můj nakladatel, když mi napsal: „Klid, já vím, proč tu knihu vydávám.“ Měl pravdu. Kdyby mu přišla hloupá, neinvestoval by do ní čas ani peníze.
Máš svého prvního čtenáře? Svého prvního kritika?
V tomto případě to byl Martin Štefko. Kamarádka Jana mě popostrčila, abych mu ten starý text poslal. On ho viděl jako první a rozhodl se, že ho chce vydat. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale velmi rád jsem to udělal.
Na první pohled rozhodně zaujme obálka. Jak vznikala?
Byla to otázka okamžiku. Zmínil jsem se, že jsem si Legendy vždycky představoval jako knihy z dávných časů. Martin je viděl stejně a zadal požadavek svému grafikovi Michalu Březinovi. Brzy jsem dostal první návrh, u kterého rovnou zůstalo, protože byl takový, jaký jsem si mohl jen přát. Ba co víc, byl ještě lepší.
Jak ses dostal ke psaní? Píšeš si už dlouho „do šuplíku“? Chtěl jsi být spisovatelem od dětství?
Sotva jsem se naučil skládat písmena vedle sebe, zatoužil jsem být spisovatelem. Dokonce jsem tehdy chtěl být nejmladším publikujícím českým autorem, českou senzací. Od té doby jsem se ale uklidnil a nabral pořádnou dávku skromnosti. Nicméně příběhy miluji a vždy jsem je rád vymýšlel a zaznamenával. K psaní ale vždy potřebuji mít důvod, mít takzvaně co říct. V případě Legend je to nějaké zamyšlení nad světem a nad člověkem. Vyjádření mé myšlenky, často poněkud kritické. Psal jsem ovšem i příběhy čistě pro pobavení. Týká se to mých detektivek, které možná spatří světlo světa, když jim bude přát štěstí.
Oldřich Suchý (* 1982) je knihkupec tělem i duší, na Instagramu známý jako @zanicenyknihkupec. Pravidelně představuje zajímavé tituly v knižním okénku Ranní Dvojky Českého rozhlasu nebo v podcastu Dobré knihy. Má skvělý cit pro výběr knih a dokáže nadchnout i nerozhodné čtenáře. Jeho doporučení sledují tisíce milovníků literatury. Knihy nejsou jen jeho prací, ale celoživotní vášní.
text: Eva Francová
foto: Alžběta Boháčová, Český rozhlas
