Vesnička Životice v Těšínském Slezsku byla za druhé světové války součástí Říše. Na okupovaném území probíhala největší germanizační akce v Evropě – obyvatelé byli nuceni přijmout takzvanou volkslistu. Kdo to udělal, stal se kandidátem na udělení německého občanství, ale muži z těchto rodin museli narukovat do wehrmachtu. Lidé, kteří volkslistu odmítli, byli vystavováni různým represím – hrozilo jim vyhoštění, zabavení majetku, odsun do koncentračního tábora.
Kdo jde na ruku vládnoucí moci, tomu je vládnoucí moc nakloněna a platí to za každého režimu
Životicím vládl pevnou rukou kolaborující starosta. Přátelil se s Němci a pořádal pro ně pijatyky ve své hospodě. Možná se domníval, že tím své vesnici zajišťuje bezpečnost. Pak se ale na jaře 1944 objevili partyzáni, kteří k Životicím přitáhli pozornost gestapa. Vše vyvrcholilo v srpnu, kdy v odvetě za nevydařenou partyzánskou akci gestapo během jediného rána zavraždilo šestatřicet místních mužů. Do už tak brutálního průběhu navíc vstoupily čistě osobní motivy některých vykonavatelů a represe pokračovaly několik dalších měsíců.
Při pečlivých rešerších ke třetímu dílu Šikmého kostela objevila Karin Lednická dějiny Životic, o nichž se ve školách neučilo a bohužel neučí, a rozhodla se věnovat této události samostatnou knihu, aby obohatila znalosti čtenářů o další historickou událost. Karin Lednická je excelentní vypravěčka, která dokáže sugestivně popsat charaktery lidí, převlékačů kabátů, kolaborantů, psychopatů i obyčejných lidí. Dokumentární kapitoly, jež střídají vyprávění pamětníků, vesměs tehdejších dětí, jimž tragédie přivodila trauma na celý život, plynou v duchu vytříbeného stylu Lednické a nepůsobí vůbec stroze. Naopak – faktografické údaje detailně doplňují celou dramatickou linku příběhu. Pamětníci poskytli autorce nejen své vzpomínky, ale i fotografie a rodinné dokumenty ze svých alb, jež doplňují knihu sice útlou, ale o to silnější ve své výpovědi. Grafické zpracování obálky se šestatřiceti červenými tečkami, které symbolizují zavražděné muže, a červeně, jakoby krví zbarvený ořez jen podtrhuje péči, jakou knize Karin Lednická věnovala, a činí z této působivé knihy i přitažlivý artefakt.
Rozhovor s Karin Lednickou si můžeže přečíst zde.
Text: Zuzana Dorogiová
Foto: Štěpánka Levá
