Nedávno proběhla veřejným prostorem zpráva, že v nových vydáních dětských knih Roalda Dahla už nikdo nebude ošklivý, tlustý ani zlý. Nakladatel tyto charakteristiky nahradil laskavějšími slovy. Nepřípustná cenzura, byla moje první myšlenka. Ale po ní hned následovala druhá, a ta byla s otazníkem. Je víc svoboda slova a umělecká originalita, nebo snaha, aby se děti cítily na světě dobře a bezpečně? Tahle diskuse by zabrala mnohem víc prostoru, než je v celém Knihkupci, a já chci psát o něčem jiném.
Mnoho spisovatelů zastává nebo zastávalo názory, které jsou dnes považovány za nepřípustné. Mika Waltari obdivoval „skvělý projev doktora Goebbelse“ na evropském sjezdu spisovatelů ve Výmaru v roce 1942. Na Finsko útočil Sovětský svaz a nikdo jiný než Němci mu nepomohl. Ti Němci, kteří u nás ve stejné době rozpoutali teror a vypálili Lidice a Ležáky po atentátu na Heydricha. Není divu, že leitmotivem Waltariho slavných historických románů jsou právě dějinné paradoxy.
Ze sympatií k fašismu byli obviňováni i další slavní autoři: Ezra Pound, Knut Hamsun, Louis-Ferdinand Céline a další. A co geniální básník Vítězslav Nezval a světové proslulý romanopisec Milan Kundera a jejich ódy na Stalina, snad nejhorší monstrum 20. století? V současné době může být příkladem spisovatele s nepřijatelnými názory ruský autor Sergej Lukjaněnko. Nakladatelství Argo přestalo jeho knihy vydávat, protože podporuje ruskou válku proti Ukrajině.
Od spisovatelů můžeme jít dál: k výbornému písničkáři Jaromíru Nohavicovi a medaili od Stalinova následovníka Putina, k bojkotu ruských umělců a ruské kultury... Ars longa, vita brevis. Důležité je dílo, to (možná) zůstane. Autorovy názory za pár let nikoho zajímat nebudou. Teoreticky... ale v praxi je to složitější, tak jako vždycky všechno.
Text: Markéta Hejkalová
Foto: Eva Puella
