Pracuje jako korektorka a knižní redaktorka, ale potkat ji můžete také v kavárně anebo na literárních čteních, která spolupořádá. Marii Hajdovou knihy uklidňují, inspirují, motivují… Jsou přirozenou součástí jejího života, a tak není divu, že jednu sama napsala.

Děj svého románu s názvem Jeřabinový dům jste umístila na Jesenicko. Jaký k němu máte vztah? Co ve vás tenhle kraj vyvolává?
V Jeseníku jsem se narodila, vyrůstala, mám tu příbuzné, dlouho jsem ale žila jinde. Vždycky jsem se sem ráda vracela, na víkendy nebo o prázdninách. Celý tenhle kraj je něčím magický. Tísnivý, opuštěný a přitom krásný, obzvlášť na podzim. I v knize samotné hraje krajina a tohle místo důležitou úlohu. Nedokážu si představit, že bych ten příběh zasadila jinam. Ani že bych dokázala psát jinde než tady.

Hrdinkou vašeho příběhu je emancipovaná Lucie, která se z města vrací zpátky na venkov, do domu svého dětství. Nakolik je vám podobná?
Určitě jsem do ní promítla některé své zkušenosti, ale neřekla bych, že já jsem Lucie. Upřímně, při psaní mě občas štvala. I ona sem ale přichází, aby začala „znovu“. Tenhle kraj k novým začátkům prostě vybízí. Ať už se budeme bavit o osidlování Sudet po druhé světové válce, o řeckých emigrantech, kteří přišli v 50. letech, nebo o dnešních vracejících se či úplně nových „náplavách“. Ti všichni sem přišli a přicházejí, protože buď nemají jinou možnost, nebo protože doufají, že tu začnou nový život.

Lucie projde velmi těžkou situací – přijde o dítě…
Tohle je ta část příběhu, kterou jsem sama prožila. Když jsem se o tom v té době snažila něco najít, všude psali jen, že to nic neznamená a že je to normální. Mě to ale i přesto strašně bolelo, jenomže jsem si říkala, že jsem teda asi jen přecitlivělá, když je to tak normální. Tehdy se o tom vůbec nemluvilo. Až postupem času jsem začala zjišťovat, kolik mých známých, kamarádek i ostatních žen v mém okolí si prošlo něčím podobným, kdy v určité fázi těhotenství o dítě z nějakých „neznámých“ důvodů přišly. A všechny, přestože třeba mají i další zdravé potomky, o tom mluví s takovým zvláštním smutkem v hlase. Takže jsem to chtěla napsat i pro ně, jako takový vzkaz, že je to možná normální, ale taky to prostě bolí.

Druhou hlavní postavou je Janina, která se ve vesnici narodila i vyrostla a nikdy se jí nepodařilo odejít. Má i ona nějaký reálný předobraz?
Vlastně všechny postavy v románu mají nějaký svůj předobraz. Většinou se v nich spojuje několik různých lidí, charakteristik nebo i mých představ. A nejen lidé, ale třeba i přímo zmiňovaný „jeřabinový dům“ má svou reálnou předlohu. Myslím, že když člověk píše beletrii, nikdy se od svých zkušeností, zážitků a lidí, které zná, úplně neoprostí.

Když jsme u těch žen, vzpomenete si na nějakou, která vás zásadně ovlivnila? Které jste se třeba chtěla podobat?
Asi jsem neměla přímo vzory, ale určitě jsem potkala několik lidí, nejen žen, kteří mě nějakým způsobem inspirovali. Třeba když jsem nastoupila do prvního nakladatelství a vůbec nic jsem neuměla, vzala si mě pod křídla kolegyně Ivana. Byla hrozně zkušená, pečlivá a energická, takže spoustu toho, co o nakladatelské práci vím a umím, mě naučila ona.

Jak dlouho jste na Jeřabinovém domě pracovala?
Kniha vznikala bezmála tři roky. Někdy to bylo opravdu těžké a párkrát jsem měla chuť to vzdát. Když mi docházely nápady, když to, co jsem si v duchu tak pěkně vymyslela, na papíře nefungovalo. Když jsem musela odmazávat celé kusy textu, protože prostě do příběhu „nesedly“. Ale taky to byla velká radost. Třeba když postavy začaly doslova ožívat a ukrajovat si svůj prostor, takže se z vedlejších postav stávaly hlavní. Měla jsem radost, když příběh začal fungovat, když se všechny nitky spojovaly. To je skvělý pocit.

Co dalšího vám psaní přináší?
Možnost vrátit se k věcem, které nemám vyřešené, a udělat je znovu, jinak a možná i lépe.

Komu jste svůj beletristický debut dala číst jako prvnímu?
Rukopis v různých fázích jsem dávala číst několika svým známým a kamarádkám. Každá z nich mi pomohla knihu posunout dál a dotáhnout ji až k vydání. Ne všechny reakce ale byly úplně pozitivní. Na první verzi rukopisu jsem od jednoho člověka dostala komentář uzavřený slovy: „Tak jste si to zkusila, dobrý. Tohle vyhoďte a začněte znovu.“ To mi ovšem dodalo kuráž to celé dokončit, protože jsem byla přesvědčená, že příběh v jádru fungovat bude.

Román jste vydala v nakladatelství Paseka. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Toho, že knížka vyšla právě v Pasece, si moc vážím. Když mi napsali, že rukopis přijímají k vydání, byla jsem nadšená. Hlavně proto, že vím, jak pečlivě si knihy vybírají, takže jsem to brala jako důkaz, že to možná není tak špatné. Spolupráce s redaktorkou Bárou Klimtovou byla naprosto skvělá. Pomohla mi dovést knihu dál a zároveň moje autorské vrtochy přijímala shovívavě.

Co jste cítila, když jste svoji knížku držela poprvé v ruce? Byla tam třeba i určitá úleva, že jste to dotáhla do konce?
Určitě jsem cítila obrovskou úlevu, že se to všechno podařilo. Ten okamžik, kdy konečně vidíte knihu hotovou, vytištěnou, voňavou, když ji znáte jen jako textový soubor v počítači, je kombinací úlevy a nadšení vždycky. Tedy aspoň do chvíle, než v ní najdete první chybu.

Studovala jste knihovnictví v Brně a v Praze a poté pracovala jako redaktorka na volné noze i v různých nakladatelstvích. Čím vás knížky okouzlily? Proč je máte ráda?
Ani nevím. Vždycky jsem byla introvert, který měl rád svůj klid, a knížka do výbavy introverta tak nějak patří. Tíhnu k beletrii, možná proto, že skrze vymyšlené příběhy můžu tvořit i ten vlastní. Knihy mě uklidňují, inspirují, motivují. Postupem času se staly přirozenou součástí mého života. A toho už se asi nezbavím.

Který titul vás naposledy uchvátil?
V poslední době ráda sahám po severských autorech, nedávno jsem dočetla islandský román Ohně. Láska a jiné katastrofy.  A pak Popel a sníh, který napsala zase finská autorka Petra Rautiainenová. Z českých mě hodně bavila Kontinuita parku Petra Šestáka nebo Zpíváš, jako bys plakala Zuzany Kultánové. A moc se těším na nový román Viktorie Hanišové.

Váš román patří do kategorie vztahových. Co si vlastně myslíte o dnešních vztazích? Jak je vnímáte?
Myslím, že vztah, jaký máme sami k sobě, určuje, jaké vztahy budeme mít se svým okolím. Pokud má člověk dobrý vztah sám se sebou, je si vědom svých dobrých i špatných vlastností a dokáže sám sobě odpustit, může mít dobré vztahy i s ostatními. Pro mě osobně jsou vztahy důležité, ale přesto je moc „neumím“. Takové to pěstování, udržování, v tom nejsem moc dobrá. Ale snažím se v tom zlepšovat.

A čemu se věnujete, pokud zrovna nepíšete? 
Od března do listopadu trávím hodně volného času na kole. Jezdím spíš po opuštěných silnicích než terénem, čistím si hlavu, přemýšlím, nasávám atmosféru a nechávám na sebe působit okolí… Teď mi hlavní sezóna končí, tak možná zase sednu a pustím se do psaní.

Marie Hajdová (*1986)
Pochází z Jeseníku. V patnácti letech odešla do Brna na střední knihovnickou školu, potom v Praze studovala knihovnictví a mediální studia. Už při studiu začala pracovat jako knižní redaktorka. Vystřídala několik nakladatelství, než se před třemi lety odstěhovala i se synem zpátky do Jeseníku. V současnosti pracuje jako korektorka a knižní redaktorka na volné noze a občas pracuje v kavárně, aby „přišla mezi lidi“. Kniha Jeřabinový dům, která vyšla v nakladatelství Paseka letos na podzim, je její prvotina.

Text: Martina Vlčková
Foto: Barbora Maršíček Votavová