Potkat se s ním můžete na přednáškách, v televizi, rozhlasovém éteru či na internetu. Psychoterapeut Honza Vojtko pomáhá lidem překonávat překážky, strach a bolest. A pokud o problémech zrovna nemluví, tak o nich píše. V nakladatelství Paseka právě vyšla jeho novinka Vztahy a pasti.
Co vede úspěšného psychoterapeuta k tomu, že napíše knížku?
Víte, já jsem původem andragog, což kromě mojí profese párového terapeuta znamená i pořád někde před někým stát, učit a přednášet. To mi velmi pomáhá utřídit si myšlenky, argumenty, ale především mám díky kontaktu s lidmi možnost zjistit nejen co je trápí, ale také co je pro ně užitečné, co reálně potřebují ke svému životu. A když se k tomu přidá moje potřeba psát, je cesta ke vzniku knížky opravdu krátká. Ostatně s Pasekou máme náměty na několik dalších.
Dostal jste z nakladatelství volnou ruku, nebo vás korigovali?
Můžu říct jen jednu věc a to, že v Pasece jsou geniální lidi! Bez nich by tato, ani předchozí kniha nevyšly. Nikdy mě nepřestane fascinovat, že celý proces není jen o tom „něco“ napsat. Jde o práci s jazykem, významem, srozumitelností, argumentací, vědomím toho, ke komu mluvíte, tudíž jaký zvolíte jazyk a rytmus. A já mám to štěstí, že na tom všem se mnou spolupracuje naprosto nepřekonatelná Bára Klimtová. A samozřejmě další lidi jako například Lukáš Růžička či Vojta Sedláček.
Jak vaše novinka vznikala?
V lednu letošního roku jsem dostal covid a to i přes všechna očkování a dodržování pravidel. A to mi vnuklo myšlenku, že přesně tohle se děje i v jiných oblastech našeho života. Máme všechny možnosti a schopnosti vědomě pracovat na svém vztahu, přesto se velmi snadno dostáváme do stavů, kdy si říkáme, kde jsme se to my dva vůbec ocitli? Vždyť máme dvě krásné děti, jsme úspěšní v práci, přesto nejsme spokojení, natož šťastní… Jak to? No a pak to šlo ráz na ráz.
Můžete to trochu rozvést? Kde všude na nás ve vztazích číhá past?
21. století přináší mnoho nových poznatků v oblasti věd o člověku a my najednou zjišťujeme, že třeba past romantismu, tedy toho, jak má „správný“ vztah muže a ženy vypadat, není možné nejen ustát, ale ani vydržet. Je v něm schovaná i past genderových stereotypů, jak se mají „správná žena i správný muž“ chovat. Do toho past rodičovství, resp. péče o děti, která nám bere ze zřetele to, že i když jsme rodičové, pořád jsme nepřestali být i partnery. A k tomu si přidejte naše vlastní rodiče, ti nám to také mohou komplikovat, i když to myslí dobře. Dalším problémem je neustálá potřeba a nutnost být v práci a vydělávat na živobytí… Je toho zkrátka spoustu. Všechny tyhle pasti ale nemají v knize strašit, ukazovat na lidi prstem a nadávat, jak jsme to všechno podělali, spíš jen laskavě upozorňovat, na to, že když jsme se do nich dostali, neznamená to, že náš vztah musí skončit. Naopak. Dá se s tím pracovat. Pomoct může už jen to, že si přiznám, že jsme se do nějaké pasti dostali a promluvit si o tom se svým partnerem, partnerkou či dokonce partnery.
V knize se věnujete i sociálním sítím. V čem je podle vás jejich největší nebezpečí?
Těch pastí schovaných v sociálních sítích je víc, ale vypíchnu jednu. A tou je neustálá nabídka příležitostí s někým se seznámit. V jednom výzkumu, o který se v knize opírám, tohoto zloděje příležitostí nazvali „zadní hořák“, my bychom asi řekli „zadní vrátka“. Jde o to, že když vám to s partnerem zrovna neklape a někdo je na vás na Instagramu či Facebooku milý, získáte tím falešný pocit pochopení. A z něho může vzniknout pravidelný kontakt a časem i paralelní vztah. Hodně o tom mluvíme s Ester Geislerovou na naší přednášce Terapie sdílením Reset, je to ohromné téma. Posluchači bývají překvapení, co všechno s námi sociální sítě dělají a jak nenápadně otravují naše intimní vztahy.
Proč si vlastně vztahy tak komplikujeme?
Já bych na nás nebyl tak krutý. Myslím, že většina z nás si záměrně nechce nic komplikovat. Jen se prostě v našich intimních vztazích děje spousta nevědomých procesů, na které je těžké dohlédnout a nějak s nimi vědomě pracovat. Díky tomu jsme často zoufalí a říkáme si, jak je možné, že pořád tenhle vzorec chování a myšlení opakujeme. No, a právě proto vznikla moje druhá kniha, která navazuje na tu první s názvem Vztahy a mýty.
Co byste si přál, aby si lidé ze čtení vaší novinky odnesli?
Moc rád bych jim předal, aby na sebe nebyli tvrdí v tom, co všechno nedokážou v partnerství dělat či nedělat. Chci hlavně dodat nějakou naději. Že i když jsme se možná dostali ve vztazích do patové situace, do nějaké pasti, není nutné se hned rozcházet. Existují cesty, jak s tím pracovat a existují lidé, kteří mohou pomoci.
Na kontě máte i 3 knížky pro děti a náctileté. Jak jste k tomu došel?
To je taková moje terapie. Bydlím na hájovně v lese, což je tak inspirativní prostředí, že se tam dá napsat cokoliv. A pak je tu ještě jeden faktor – neměl jsem úplně pohodové dětství. Táta chlastal, což mělo na rodinu negativní vliv a k tomu jsem místo fotbalu hrál v dramaťáku a tančil, což prostě socialistické školství těžce neslo. A tak jsem utíkal do svého vnitřního světa pohádek, mýtů a fantastických světů. V dospělém věku jsem si řekl, že bych tuhle možnost mohl nabídnout i jiným dětem. Aby věděly, že se mají kde schovat, něco se dozvědět a nechat si pomoct. Světlo světa tak spatřily příběhy, které jsou nejenom protknuté mytologií, ale i psychologií.
Jak vůbec vypadá život psychoterapeuta na volné noze?
Je o vedení terapií s klienty, ale taky o administrativě, v posledních měsících o odepisování na e-maily a další zprávy přes všechny sociální sítě. O tom, že nemám prostor nabírat nové klienty, což mě velmi mrzí, ale není jiná možnost. Proto odkazuji na kolegy a kolegyně. Vedle toho píšu články, moderuji různé rozhovory, natáčím podcasty a neustále se vzdělávám. Svůj čas a energii věnuju supervizím a intervizím s kolegy, a tím se dál učím. Není toho málo, ale opravdu to miluju.
Na svých webovkách píšete, že lidem pomáháte překonat překážky, strach a bolest. Kdo či co je pomáhá překonat vám?
Můj vztah. Mám neuvěřitelné štěstí, že mám vedle sebe člověka, který je nejen oporou, ale i kritikem, inspirací a neuvěřitelně laskavým tvorem. Moje máma, která mi dnes a denně ukazuje, jak se dají měnit zajeté vzorce a je jedno, kolik vám je. A samozřejmě moji kolegové a kolegyně, mezi nimiž mám i mnoho přátel. A pak v neposlední řadě kamarádi. Sice jich není mnoho, ale jsou a já si u nich můžu „vylít kyblík“. Za všechny bych jmenoval už zmíněnou Ester Geislerovou a pak Johanku Ožvold.
Pomalu, ale jistě se blíží závěr letošního roku. Na co se těšíte?
Na studium! Začal jsem si dodělávat doktorát na fakultě humanitních studií, tak jsem zvědavý, co všechno to přinese. Taky mě čeká psaní další knihy, Vánoce, nějaké cesty… Jsem šťastný, že se mám na co těšit.
Přesto dnešní doba není lehká – všichni bojujeme se strachem a nejistotou. Máte pro nás nějakou radu, doporučení či povzbuzení pro následující dny?
Možná jeden komentář, dobře dva. Ten první je vědomí toho, že všechno jednou skončí, i ty nejtemnější myšlenky a emoce. Nic není nastálo. Vše se mění. A pak musím připomenout, že to, že můžeme psát a číst knihy o vztazích, diskutovat, vzdělávat se, cestovat, věnovat se vědě, chodit do kina a tak dále je možné jen v demokratickém světě. Tak o něj prosím nikdy nepřestávejme bojovat. Lidé na Ukrajině, v Sýrii či v Africe by mohli vyprávět…
Honza Vojtko (* 1975)
Věnuje se převážně párové a individuální terapii. Absolvoval výcviky v kognitivně-behaviorální terapii, schéma terapii, na emoce zaměřené terapii a ve své praxi využívá i bodyterapii. Zabývá se také vzděláváním dospělých. Kromě toho píše knížky pro děti a články pro dospělé. Občas ho můžete slyšet v rádiu. Spolu s Ester Geislerovou vystupuje na interaktivních přednáškách v rámci projektu Terapie sdílením. V roce 2020 mu v nakladatelství Paseka vyšla knížka Vztahy a mýty, na niž navazuje letošní novinka Vztahy a pasti.
text: Martina Vlčková
foto: se svolením nakladatelství Paseka
