Říká spisovatelka Veronika Hurdová, jež má za sebou vedle úspěšného blogu několik bestsellerových románů pro děti i dospělé.
Proč jste tentokrát zvolila formát povídkové sbírky?
Povídky jsem chtěla napsat už dávno. Před pár měsíci jsem doma ve skříni našla nejméně deset let starý papír, na který jsem si k nim zapisovala první nápady. Dlouho mi ale trvalo, než jsem našla odvahu se do tohoto formátu pustit. Podle mě je totiž napsat dobrou povídku řádově obtížnější než napsat román, ve kterém je spousta prostoru na vatu. Čtenář vám tam drobné prohřešky odpustí, protože se nechá strhnout příběhem nebo si zamiluje postavy. Povídky ale musejí být ostré jako břitva. Je potřeba vstoupit do příběhu v zajímavém momentu a chytit čtenáře v prvním odstavci, stejně tak je umění ve správný moment postavy opustit. Dále musíte na poměrně omezený prostor vměstnat mnohé: zápletku, propracované charaktery, uvěřitelné dialogy. A já si to ještě ztížila tím, že jsem se rozhodla skrze tento formát zprostředkovat čtenářům svou lásku k přírodním vědám, navíc humorně a srozumitelně.
A jak jste přišla na název To nebude nikdo číst? Předpokládám, že cílem je rozhodně opak…
Samozřejmě, že cílem je opak. Chci, aby to četli úplně všichni! (smích) Nicméně název vznikl tak, že jsem si po jedenácti vydaných knihách řekla, že bych jednou mohla napsat něco opravdu jen sobě pro radost. Ráda čtu populárně-naučné publikace z oblasti matematiky, fyziky i jiných vědních oborů. Ne snad, že bych všemu rozuměla, ale nějakým způsobem mě to fascinuje. Baví mě přesahy do filozofie, sociologie či psychologie, které přírodní vědy nabízejí. Dávají nám možnost pohlédnout na naši realitu trošku jinak, vybočit ze zajetých stereotypů. Když jsme tomu otevřeni, začnou se nám nevyhnutelně do mysli vkrádat otázky jako „co by se stalo, kdyby…“. Miluju tohle otáčení perspektiv, díky kterému můžeme vystoupit z každodennosti a přemýšlet o svých životech. Ráda trápím svůj mozek podobnými hypotetickými scénáři. Začala jsem tedy tvořit povídky se záměrem, že se čtenářům ukážu v jiném světle: budu strašně intelektuální a čtení každé věty bude tryzna. Proto ten (původně jen pracovní) název To nebude nikdo číst. Když jsem pak ale sedla k počítači, tak jsem zjistila, že takhle psát neumím… a dopadlo to jako vždycky. (smích) Povídky jsou podle reakcí prvních čtenářů velmi čtivé a zábavné. Klidně si tedy můžete „jen“ užít příběh a přemýšlet u nich pouze v případě, že se vám do toho bude chtít.
Vedle věrných čtenářů máte i neméně oddané posluchače – a to ve všech věkových skupinách. Co si myslíte, že vašim knihám může přidat audio zpracování?
Když se audiokniha povede, vnímám to podobně, jako kdybyste udělali z obrazu 3D sochu. Knížka zkrátka dostane nový rozměr. Postavy najednou ožijí, interpret dodá dramatičnost. Humorné dialogy vyzní mnohem lépe než na papíře a dojemné scény vás rozpláčou. Já sama audioknihy miluju a často si je vybírám právě i podle toho, kdo je načetl.
Věříme, že doposud jste byla s výběrem interpretů svých knih spokojená – už proto, že jste se na jejich výběru sama podílela. Pokud se vrátíme k duologii o Agnes, vzpomenete si, jakou nejkrásnější reakci jste dostala na interpretaci těchto příběhů Veronikou Khek Kubařovou s Hynkem Čermákem?
Díky Veronice s Hynkem, kteří se do vyprávění skutečně položili, se Agnes zabydlela v mnoha domácnostech. Je to pohádkový příběh, který může poslouchat celá rodina. S tímhle záměrem jsem totiž svou knížku psala, protože při čtení pohádek na dobrou noc jsem většinou trpěla buď já, nebo děti. Těch zpětných vazeb na Agnes jsem za ty roky dostala už velkou spoustu. Od toho, že rytmus vyprávění uklidňuje děti s autismem, až po to, že příběh inspiruje ke vzniku divadelních a tanečních vystoupení, písní, táborů nebo workshopů. Ale to, že se nad poslechem sejde několik generací, je pro mě asi pořád to nejkrásnější.
Po nich následovala Božidara o třech generacích žen, kterou namluvila Valérie Zawadská… Překvapila vás něčím dotyčná narátorka? Která z postav jí byla podle vás nejbližší?
Asi nejvíc mě překvapilo, jak je Valérie naturelem podobná Božidaře. Spontánní, upřímná, hlasitá a hlavně svá! Když jsme se poprvé potkaly, naprosto bezprostředně mě objala a děkovala mi, že takhle krásný příběh existuje. Myslím, že právě to, že do vyprávění mohla otisknout kousek sebe, dodalo audioknize na autentičnosti. Ona tím příběhem opravdu žila a milovala ho, díky čemuž jí věříte každé písmenko. Smějete se s ní, dojímáte se s ní, takhle to má podle mě při poslechu být.
Poté přibyl Bohumil v podání Miroslava Hanuše, který se zabývá otázkou: Jak složité je žít jednoduše? Zapůsobilo na vás při poslechu něco jinak, popřípadě víc, než když jste román psala?
Byla jsem naprosto nadšená z toho, jak se Miroslav zhostil partu dvou malých kluků, kteří se v románu objevují. Šišlal, žvatlal, skvěle hrál dětskou naivitu i prostořekou upřímnost. Myslím, že i on si to užil.
Jaké vlastně je poslouchat vlastní text namluvený někým jiným? Chválíte zpětně sama sebe, jak dobře jste to napsala, nebo se dokonce podivujete účinku, s jakým to vyzní? Daří se vám z vašeho pohledu říct psaním to, co jste původně chtěla?
Svoje knížky většinou začnu poslouchat se staženým žaludkem. Vždycky to chvíli trvá, než vypnu vnitřního kritika, který mi poskakuje v hlavě a trousí vtíravé myšlenky, že to šlo napsat líp. Ale většinou se mi ho po pár kapitolách podaří umlčet a začnu si užívat příběh jako „obyčejný čtenář“. Líbí se mi, jak se textu každý interpret chopí po svém. Já jsem jako autorka, aspoň myslím, velmi benevolentní. Nevadí mi, když si herec text upraví, aby mu šel lépe do pusy. Mám ráda, když do čtení vloží něco ze sebe, co jsem třeba ani nezamýšlela. Nejsem kvočna, která by si chránila své literární kuřátko. Mám radost, když knížka vyrazí do světa a žije si svým životem. Ono se to úplně stejně děje i u čtenářů papírových knih:každý vnímá vyprávění skrze svoje jedinečné brýle, akorát u toho spisovatel není.
Vaším prozatím posledním románem je Révi a Město snů – příběh o dospívajícím chlapci vyrůstajícím pod dokonalou kontrolou vševědoucí umělé inteligence. Jak byste popsala svůj vztah k pravidlům? Čím je podle vás důležité se v životě řídit?
Neřekla bych, že jsem rebelka, i když to tak někdy může vypadat. Mým cílem není za každou cenu jít proti proudu. Ráda a často se však ptám, jestli to, co je normální či pravidly dané, je zároveň i dobré. A jestli to, co je považované za prospěšné pro společnost, je vhodné automaticky i pro mě. Tyhle otázky občas přinesou znepokojující odpovědi, jejichž výsledkem je to, že někdy jdu méně standardní cestou. Snažím se v první řadě zůstat věrná sama sobě, abych si udržela vnitřní klid. Právě z téhle usazenosti a spokojenosti pak může pramenit laskavost a respekt k druhým lidem.
Jste maminkou tří dětí, stejně jako manželé Rumlovi, kteří se stali interprety Réviho. Matouš je i jedním z narátorů audioknihy To nebude nikdo číst. Čím je vám tento mladý herecký pár blízký?
Rumlovi jsou naprosté lásky. Takový ten typ lidí, se kterými je vám hned dobře, nepotřebujete hrát žádné seznamovací tanečky. Když jsem Matoušovi poprvé volala, jestli by Réviho nechtěl číst, byla jsem strašně nervózní. On se ale pro příběh hned nadchnul, protože přinášel myšlenky, které mu jsou blízké. Při besedě na Světě knihy pak zmiňoval větu, ježmu z Réviho utkvěla nejvíc: krok ke svobodě je vždycky náročnější obhájit než krok k bezpečí či pohodlí.
Spolu s ním bude vašich osm nových povídek namlouvat Veronika Lazorčáková, Pavel Soukup a… Veronika Hurdová. Na audioknize tak posluchači uslyší i váš hlas. Bavilo vás vyzkoušet si roli narátorky?
Když mi ten návrh režisérka Markéta Jahodová napsala, tak jsem si to musela přečíst dvakrát, jestli jsem se nespletla. Pak se mi udělalo trochu špatně, protože jsem sice zvyklá mluvit na veřejnosti a nemám pódiovou trému, ale tohle je něco úplně jiného. Vím, jaké má Markéta nároky na interprety a jakým drobnohledem sleduje každé slovo. A já najednou měla sedět na jejich místě se svým neškoleným hlasem. Nicméně Markéta mě přesvědčila, že poznámky k povídkám jsou něco tak osobního, že by byla škoda, kdyby to měl číst někdo jiný. A že prý mám milý a klidný hlas bez zjevných vad řeči, tak by to stálo za to vyzkoušet. Tak jsme to tedy zkusily a ono to šlo. Nutno říct, že paní režisérka ke mně byla shovívavá. Doufám, že právě ta autentičnost vyváží rozdíl mezi mnou a třemi skvělými interprety, kteří povídky čtou.
Jaké povídky interpretuje Veronika Lazorčáková? Můžete nám je přiblížit?
Veronika čte dvě. Jednu s názvem Moucha, ve které jsou dvě hlavní postavy ženy. Druhou povídku Makrofágy jsem si byla poslechnout ve studiu s tím, že zůstanu jen na kousek, ale Veronika mě přikovala do gauče a nepustila do poslední řádky. Na téhle povídce mi interpretačně obzvlášť záleželo, protože vypravěčkou je mladá a držkatá prodavačka úvěrů s velmi cynickým náhledem na svět. Povídka je vyprávěná v ich-formě a psaná s obrovskou kadencí, kdy se věty řinou ven jako divoká voda. Přála jsem si drzý, trochu nafrněný hlas, který tohle šílené tempo zvládne a udrží u toho výraz. Veronika Lazorčáková se toho zhostila naprosto báječně, snad ještě líp, než jsem to při psaní slyšela v hlavě. Tuhle povídku si poslechněte, ve studiu jsme se při natáčení všichni smáli nahlas.
Pavel Soukup se o vašich povídkách – načítá hned tři – vyjádřil velice pochvalně. Cituji: „Není tolik talentovaných, chytrých, mladých žen. Tohle pro mě bylo velké překvapení – cítil jsem z těch povídek dobrou literaturu – a bál jsem se to zvorat. Doufám, že jsem to nezvoral.“ Čím si vás známý dabér získal ještě před těmito lichotkami?
Já se Pavla snažila přesvědčit, že talentovaných a chytrých autorek máme u nás velkou spoustu, ale on si to nedal vymluvit. (smích) Z našeho setkání jsem byla dojatá, to se mi stává málokdy. Pavla Soukupa mám ve velké úctě, je to jeden z našich nejlepších a nejzkušenějších interpretů a dabérů. Překvapilo mě, s jak obrovskou pokorou k textu přistupoval. Přišel do studia perfektně připravený a četl všechno bez zaváhání a se správným výrazem. Skvěle vystihnul charaktery postav a má jednoznačně smysl nejen pro komičnost, ale dokáže podat i dojemné pasáže tak, že máte co dělat, abyste zadrželi slzy.
Byla jste se na načítání všech tří naposledy zmíněných interpretů podívat ve studiu osobně. Jaké byste jim dala vysvědčení?
Já obecně nejsem fanda vysvědčení, přijde mi to nedůstojné. Kdo jiný než interpret sám by měl hodnotit, zda do toho vložil své maximum? Každopádně já jsem všem třem říkala, že jsem z jejich pojetí povídek nadšenější než nadšená a šťastnější než šťastná. Tuhle svou audioknihu si poslechnu ze srdce ráda a myslím, že můj vnitřní kritik nedostane šanci vystrčit ani špičku nosu.
A konečně vaší dvorní ilustrátorkou, podílející se i na této poslední knize, je mladá česká malířka Alisha Zalesak. Čím vás okouzlila?
Já jsem Alishu objevila před lety skrze její ilustrované batohy, které od té doby neustále nosím. Když jsem psala Agnes, viděla jsem před očima její pestrobarevné, snové obrazy. Ona je naprosto nespoutaný, nezkrotitelný živel, který si dělá všechno po svém. A je taky správně praštěná, to mám na ní ráda. Spolupracovat s ní je sranda, i když je to někdy o nervy, protože rozměry, termíny a podřizování ilustrací rukopisu pro ni nic moc neznamenají. Je schopná nakreslit ilustraci na karton od pizzy, když ji to popadne. Alisha Zalesak nikomu jinému neilustruje, musela jsem ji ukecat. Ona se nejdřív cukala, protože si myslela, že jsem nějaká bláznivá ezoteriánka, co neumí psát, což jsem jí naštěstí vyvrátila. (usmívá se)Nakonec se ukázalo, že společně fungujeme skvěle. Zvlášť u dětských knížek jsou její ilustrace veledůležitou součástí knihy.
Veronika Hurdová (* 1983)
Rodačka z Pardubic napsala již na tucet knih, z nichž posledních šest vyšlo také v audioverzi (OneHotBook, 2021–2026). Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění. Konstantou zůstává fakt, že ji jednoho dne všechny přerostou, protože geny jejich víc než dvoumetrového tatínka přečůrat nejde. Má ráda bloumání v lesích, šumění moře, čtení tlustých knížek, brnkání na klavír a sbírání bylinek. Věcí, které nemá ráda, je s přibývajícím věkem čím dál míň. Ale když ji necháte vybrat, preferuje samotu před společností, širák před hotelem a vanilkovou před citronovou.
Text: Tereza Špetlíková, OneHotBook
Foto: Tereza Špetlíková, OneHotBook
