Na téměř pět set kilometrů dlouhou cestu švédskou divočinou vyrážela Lucie Kutrová s představou, že jejím největším soupeřem budou mráz, vítr a vlastní fyzické limity. Kungsleden jí ale nakonec připravil mnohem těžší zkoušku. Bez komfortu a možnosti utéct před vlastními myšlenkami začala znovu hledat svůj hlas, učit se říkat „ne“ a zjišťovat, že člověk nemusí vydržet všechno jen proto, že to dokáže. O polární expedici, humoru v těžkých chvílích, vztazích, huskym Marvelovi i cestě zpátky k sobě vypráví v mimořádně otevřeném rozhovoru.
Na Kungsleden jste odjížděla dokázat si, že zvládnete zimu, stovky kilometrů a vlastní limity. V závěru knihy ale píšete, že jste se vrátila jako člověk, který se především něco naučil sám o sobě. Kdy se z dobrodružné expedice začala stávat úplně jiná cesta, než jakou jste původně plánovala?
Odjížděla jsem na Kungsleden s poměrně jednoduchým plánem: ujet skoro pět set kilometrů na lyžích, nezmrznout, přežít se saněmi za zadkem a dokázat si, že zvládnu něco, čeho jsem se opravdu bála. Myslela jsem si, že největším soupeřem bude zima. Minus třicet, vítr, únava, omrzliny, nekonečná bílá pláň. Ale mezi těmi kilometry mi začalo docházet, že mnohem těžší než táhnout saně je táhnout některé věci, které si člověk veze v sobě. A paradoxně právě tam, kde nebylo skoro nic – žádný signál, žádný komfort, žádná možnost utéct od vlastních myšlenek – jsem začala vidět věci mnohem jasněji. Kungsleden mě postupně přestal učit, kolik vydržím. Začal mě učit, co už vydržet nemusím.
Na fotografiích vidíme nádhernou bílou krajinu, polární záři, stany ve sněhu, Marvela a partu lidí na mimořádné výpravě. Text přitom postupně odkrývá mnohem temnější osobní příběh. Uvědomovala jste si už během cesty ten obrovský rozpor mezi tím, jak vaše expedice vypadá zvenčí, a tím, co právě prožíváte uvnitř?
Ano. Některé fotografie z té cesty na mě působí skoro absurdně. Vidím polární záři, nádhernou bílou krajinu, psa, který vypadá jako vystřižený z reklamy na životní štěstí, a partu lidí na dobrodružství za polárním kruhem. A když člověk vidí jen ty fotky, musí si říct: „Wow. Tohle musí být jeden z nejkrásnějších okamžiků jejího života.“ A někdy to tak fakt bylo. Jenže jindy jsem o chvíli později brečela ve spacáku. Naplno jsem pochopila, jak málo fotografie vypovídá o tom, jestli je člověk šťastný. Můžete stát pod polární září a zároveň být strašně smutní. Můžete si plnit jeden z největších snů svého života a současně pomalu zjišťovat, že v jiné části svého života jste se úplně ztratili.
A možná právě proto jsem chtěla tuhle knihu napsat tak otevřeně. Protože kdybych vydala jen těch dvě stě nejkrásnějších fotek, vznikla by nádherná kniha o Kungsledenu. Jenže nebyla by pravdivá.
Jedním z nejsilnějších motivů knihy je hledání vlastního hlasu. Zpočátku nedokážete jednoduše říct ani „tohle bych si přála“, později už dokážete říct mnohem zásadnější věci – a někdy také někoho poslat do háje. Byla právě schopnost ozvat se nakonec vaším největším vítězstvím na Kungsledenu?
Jednoznačně. Já jsem celý život uměla ujít tisíce kilometrů, spát sama v divočině, překonávat hory, bolest i strach. Ale říct úplně jednoduchou větu „tohle nechci“, „tohle mi vadí“ nebo „tohle bych si přála“ pro mě někdy bylo mnohem těžší než dojít Pacifickou hřebenovku. Proto je pro mě vlastně trochu komické, že jsem potřebovala odjet skoro pět set kilometrů za polárním kruhem, abych se naučila říct NE. A ono to navíc nebylo žádné filmové procitnutí, kdy se jedno ráno probudíte jako silná žena a od té chvíle už všem nastavujete zdravé hranice. Byly to úplně malé okamžiky. Jedna věta. Jedno ozvání. Jedno rozhodnutí neustoupit. Postupně jsem zjistila, že můj hlas tam celou dobu byl. Jen jsem byla tak zvyklá přemýšlet nad tím, jak moje slova ovlivní všechny ostatní, jestli někoho nenaštvu, nezklamu nebo mu neublížím, že jsem zapomněla přemýšlet nad tím, co jejich slova, mlčení a chování dělají se mnou. Takže ano. Dojet Kungsleden bylo skvělé. Ale začít se zastávat sama sebe bylo mnohem větší vítězství.
Čtenář dlouho sleduje fyzicky extrémní expedici – mráz, vítr, mokré vybavení, bolest a vyčerpání. Přesto přijde okamžik, kdy je zřejmé, že nejtěžší souboj se neodehrává s přírodou. Překvapilo vás při psaní, jak málo je nakonec tahle kniha o tom, zda člověk vydrží minus pětadvacet, a jak moc o tom, co dokáže vydržet ve vztahu?
Když někomu řeknete, že jste téměř měsíc putovali švédskou divočinou v teplotách hluboko pod nulou, každý se automaticky zeptá: „Jak jsi to proboha vydržela?“ A já už vím, že mínus pětadvacet nebyla ta část mého života, u které bych si měla tuhle otázku pokládat. Zima je totiž fakt férová. Když je ti zima, tělo ti to řekne. Když máš omrzliny, bolí to. Když už nemůžeš, sedneš si. Příroda nehraje žádné hry. Minus pětadvacet se tě nesnaží přesvědčit, že je vlastně plus pět. Ve vztazích je to složitější. Člověk si dokáže neuvěřitelně dlouho vysvětlovat, omlouvat a normalizovat věci, které ho bolí. Posouvat vlastní hranice. Říkat si, že je možná přecitlivělý. Že toho chce moc. Nebo naopak málo. Myslela jsem, že píšu knihu o tom, co všechno dokáže člověk vydržet. Nakonec je ale možná mnohem víc o otázce: „Proč si vůbec myslíme, že to všechno vydržet musíme?“
Marvel je v knize skoro plnohodnotnou literární postavou – tahá, baví vás, zahřívá, dělá průšvihy a současně představuje jakousi bezpodmínečnou jistotu. Kdybyste měla říct jednu věc, kterou vás právě Marvel během těch 470 kilometrů naučil o lidech a vztazích, co by to bylo? V samotném závěru ho označujete za „nejčistší formu lásky“, kterou jste poznala.
Že láska nemusí bolet, aby byla hluboká. Marvel po mně nikdy nechce, abych byla méně hlučná, méně citlivá, méně bláznivá nebo prostě méně já. Nezajímá ho, jestli jsem ten den něco dokázala. Jestli jsem hezká. Úspěšná. Vtipná. Jestli mám dobrou náladu. Jestli jsem právě ušla třicet kilometrů, nebo jsem se sesypala po třech.
Pro něj jsem pořád jeho člověk.
A během Kungsledenu jsem si začala uvědomovat, jak strašně osvobozující tenhle druh lásky je. Nemusím si ji zasloužit. Nemusím kolem ní našlapovat. Nemusím každou větu třikrát promyslet, než ji vyslovím. Samozřejmě nechci tvrdit, že bychom měli mezilidské vztahy poměřovat huskym. To by lidstvo pravděpodobně neustálo. Navíc Marvel má taky své mouchy. Třeba nulový respekt k osobnímu prostoru a velmi diskutabilní vztah k cizím svačinám. Ale jednu věc pochopil dokonale:
Když někoho milujete, neměl by vedle vás pochybovat, jestli je milovaný.
V knize je překvapivě hodně humoru – od zmrzlých ponožek přes rozpouštění sněhu až po expediční katastrofy, které vyprávíte skoro jako grotesku. Je humor váš přirozený způsob, jak přežít nepohodlí a bolest, nebo jste ho do příběhu vědomě přidávala až při psaní, aby kniha nebyla příliš těžká?
Humor je už od malička základem mého spokojeného života. Jsem v tomhle trochu po dědovi, který vždycky říkal, že sranda musí být, i kdyby fotra věšeli. Myslím, že jsem si z toho udělala poměrně funkční životní strategii. I v naprosto příšerné situaci se část mého mozku dívá kolem a říká: Ty kráso, tohle bude jednou strašně vtipná historka. Kungsleden byl v tomhle nevyčerpatelný. Zmrzlé ponožky. Průjem. Omrzliny. Pády. Rozpouštění nekonečného množství sněhu. A člověk má někdy dvě možnosti – buď se z toho zblázní, nebo se tomu začne smát.
A já si v životě skoro vždycky vybrala ten smích. Jenže na této polární expedici mi občas došla síla se smát. Což mě samotnou hodně překvapilo, protože humor byl vždycky moje jistota. Najednou jsem se nepoznávala.
Velmi silnou roli v příběhu hrají Míša a David. Někdy stačí objetí, normální reakce nebo to, že vám někdo vezme část nákladu ze saní, abyste najednou zjistila, jak může zdravý vztah mezi lidmi vlastně vypadat. Nebylo právě setkání s jiným způsobem mezilidského fungování důležitější než samotných 470 kilometrů Kungsledenu?
Strašně. A pro mě právě některé úplně obyčejné situace znamenaly víc než velká gesta. Míša mě objala, když jsem brečela. David viděl, že se něco rozbilo a opravil to. A pak byly chvíle, kdy jsem bojovala sama se sebou a místo podpory slyšela, že tak neschopného člověka svět neviděl. Pocítit tyhle rozdíly bylo trochu děsivé. Když jste dlouho zvyklí na něco jiného, normálnost může být šokující. Stačilo několik týdnů sledovat, že můžete něco pokazit a nikdo vás za to nepotrestá. Můžete mít špatný den a nejste přítěž. Můžete říct, co cítíte, a svět se nezboří… A na konci některých dnů jsem si říkala: „Počkej. Ono to může fungovat i takhle?“
Kniha končí větou, že skončila jedna cesta a začala jiná, „o trochu větší, důležitější“. Dnes už víme, že Kungsleden nebyl jen příběhem o překonání švédské divočiny. Kdybyste tedy dnes měla jednou větou říct, odkud a kam jste během této knihy ve skutečnosti došla – co byste odpověděla?
Odjížděla jsem jako holka, která chtěla dokázat, že vydrží úplně všechno. Domů jsem se vrátila jako ženská, která konečně pochopila, že nemusí.
Vydalo nakladatelství Universum, září 2026
Lucie Kutrová (* 1992)
Cestovatelka, spisovatelka a dobrodružka, známá jako Holka s bucket listem, která si ve dvaceti letech vytvořila seznam životních snů a začala je jeden po druhém plnit. Prošla mimo jiné Svatojakubskou poutí, Pacifickou hřebenovkou dlouhou přes 4300 kilometrů, Stezkou Českem, Arizona Trailem nebo francouzskou GR10. V roce 2025 absolvovala zimní přechod švédského Kungsledenu – více než 470 kilometrů na lyžích za polárním kruhem, často v teplotách kolem minus třiceti stupňů. Na cestách ji doprovází její husky Marvel. Je autorkou několika knih, v nichž propojuje dobrodružné cestování s osobními příběhy a humorem.
Text: Marie Jezberová
Foto: Lucie Kutrová
