Ztráta otce, zkušenosti s neúspěšným podnikáním, pocity chlapce žijícího ve střídavě péči… Témata knížek Zuzany Dostálové vycházejí ze života. Z toho, co se kolem nás a s námi děje, co nás trápí i těší. Nejinak je tomu i v případě jejího nového románu Karneval zvířat, který se odehrává ve světě vážné hudby.
Jste spisovatelka a zároveň violoncellistka. Co vám tyhle dvě profese přinášejí?
Vzhledem k tomu, že na violoncello hraji od svých sedmi let (o rok dříve jsem začínala na housle), je cello mé druhé já. Je mojí součástí, zrovna jako třeba nohy, ruce, srdce. Člověk může skrz hudební nástroj ventilovat svoje emoce, může si ulevit, když mu není dobře, nebo naopak načerpat pozitivní energii. Může ale i udělat radost druhým. A to je možná důležitější.
Podobné je to s psaním, ačkoliv aktivně píši teprve několik let. Mrzí mě ale fakt, že každodenní hraní na nástroj se rozplyne do neznáma, pokud nepočítám zvukové nahrávky, zatímco text tady zůstává. To je trochu nespravedlivé vůči hudbě. Hudba, a s ní veškeré úsilí, je zkrátka jen pro danou chvíli.
K oběma činnostem je ale potřeba velká trpělivost. Je vám vrozená, nebo jste na ni musela zapracovat?
Naštěstí je mi vrozená. Dokážu psát nespočet hodin v kuse, aniž bych se nechala čímkoliv vyrušit. To samé s hraním. Na škole jsem byla schopna cvičit i osm hodin denně a trpělivě vycvičovat těžká místa. Cvičení a hraní na nástroj je sportovní disciplína, a to dost náročná. Netrpělivá umím samozřejmě také být, ale jsou to zcela jiné případy.
Vyrůstala jste v rodině filmového režiséra, scenáristy a spisovatele Zeno Dostála. Jak jste jeho profesi tenkrát vnímala?
Často jsem sedávala u jeho psacího stolu a dívala se, jak píše. Svoje rukopisy psané namáčecím perem přepisoval na starém psacím stroji. Poslouchala jsem zvuk klapek a sledovala, jak všechen ten proces kolem knih vzniká. Psal často až do noci. Mezitím studoval filmové scénáře, na kterých právě pracoval. Samozřejmě nás rodiče ke čtení literatury vedli, ale nijak násilně. Můj táta zkrátka psal a mně to přišlo přirozené, a tak jsem mu psací stroj, když byl zrovna na natáčení, zabrala, a psala si básničky a krátké povídky do mosazného šuplíčku svého nočního stolku s bílým mramorem po babičce.
Právě vychází váš čtvrtý román s názvem Karneval zvířat. Kolik vás stál energie?
Začala jsem ho psát před covidem a provázel mě celou epidemií. Psala jsem ho devět měsíců, tak jako všechny moje knihy. A co se týká energie, tu mi po celý čas spíš dával. Pomáhal mi přežít to, co se dělo venku. Energie mi došla až po dopsání. Poprvé, a na poměrně dlouhou dobu. Přiznám se, že jistě i vlastní vinou. Způsobila jsem si problém se zády. Neřešila jsem ergonomii, nedávala si patřičné pauzy. Navíc člověk byl celkově v nepohodě ze špatných zpráv, které přicházely zvenčí. Chyběl pohyb. Buď byl zakázaný, nebo měl člověk obavy. Musela jsem změnit životní styl a začala jsem se víc starat o sebe. Už je to ale dobré.
Hlavním hrdinou je houslista Evžen, který vyráží na zahraniční zájezd. Jak byste ho popsala?
Evžen je opravdový dobrák od kosti, srdcem muzikant, obyčejný člověk, který zažívá neobyčejné věci. Je ochoten vždy pomoci, i na úkor svého pohodlí. Nebojím se říct, že je vzorkem většiny muzikantů, které semlela dřina a určitá „nedoceněnost“, která v Čechách nad muzikanty stále visí a o které se moc nemluví. Proplouvá životem sám, a přesto obklopen lidmi. Hledá smysl života, tak jako my všichni, a možná si ani neuvědomuje, jak je důležitý on sám.
Psát o prostředí, které člověk dokonale zná, je tak trochu dvojsečná zbraň. Nebojíte se reakcí?
Nebojím se, někteří muzikanti mi dokonce sami poskytli historky z hudebního zákulisí. Myslím, že když se píše pravda, člověk by se neměl bát. Snažila jsem se, aby nebyly reálné postavy rozpoznatelné. Můj úmysl byl ukázat, jak se muzikantům žije, ne je jakkoliv zdiskreditovat. A nakonec, jde o literární postavy.
Co byste si přála, aby si čtenáři z vaší nové knížky odnesli?
Chtěla bych, aby si čtenáři uvědomili, jak náročné je živit se muzikou. Kolik dřiny a odříkání stojí, aby se člověk dostal tam, kde je. Že dělat umění je dosti obtížné a někdy nezbývá než brát život s humorem, pro hudebníka tolik příznačným. Vhled do muzikantského života může být pro čtenáře překvapivý, jsou věci, o kterých se opravdu nemluví. Přála bych si také, aby Češi víc vnímali hudbu a její význam. Jistě by mi i udělalo radost, kdyby si čtenář poslechl díla, kterými je text knihy inspirován.
Dokážete si vy sama nějaký příběh opravdu užít? Zapomenout na to, znáte většinu spisovatelských fint?
Protože hodně píšu, nemám tolik času na čtení. Když už čtu, bohužel si občas říkám, že bych tu a tu větu napsala jinak. Vzápětí si ale uvědomím, že můj úmysl nemusí být správný, a co se jednomu nečte dobře, to se druhému může jevit naprosto úžasné a originální. Jediné, s čím mám problém je, když jsou moc dlouhá souvětí a já se musím neustále vracet zpátky. Mám ráda čisté krátké věty, určitý vnitřní rytmus.
Před devíti lety jste na Facebooku založila skupinu Povídky ze zdi, jejíž podstatou je štafetové psaní. Co vás k tomu vedlo?
Upřímně mě Facebook moc nenaplňoval. Přemýšlela jsem, jakým způsobem by se dal využít, a napadlo mě založit skupinu, která by se věnovala společnému psaní. Využila jsem toho, že se tam pohybuje spousta zajímavých lidí, autorů, a nakonec i potencionálních čtenářů. Sestavila jsem pravidla, podle kterých vždy jednotlivou povídku psalo pět autorů, každý měl na starost plus minus jednu normostranu a svůj text formou štafety musel vložit do čtyřiadvaceti hodin. Začala jsem oslovovat autory, novináře, nebo i ty, které psaní jen baví, a za ta léta vznikly desítky povídek, které jsme i veřejně četli a já je doprovázela na violoncello. Byla to taková hezká tvůrčí hra. Psalo přes padesát autorů, skutečně vydávaných skvělých jmen, a myslím, že to všechny bavilo. Fanoušci se dožadovali knižního vydání, ze kterého nakonec vznikla moje spoluautorská kniha Johana, kterou jsme napsaly se spisovatelkami Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou.
Napsat dobrou povídku ovšem není jen tak…
Moje nevýhoda je, že jsem muzikant a dost spisovatelů má vzdělání v oborech překladatelství, mají vystudovaný český jazyk na vysokých školách, scenáristiku, bohemistiku, žurnalistiku, pracují jako redaktoři, novináři, editoři, prošli si různými kurzy psaní. Já mám hudební fakultu, těžko budu tvrdit, jak se píše dobrá povídka. Buď to člověk umí, a třeba se mu poštěstí zdědit nějaké tvůrčí geny, nebo to zkrátka nejde. Musím ale říct, že to letité psaní povídek bylo velmi dobrou školou.
Jaké plány máte pro letošní rok?
Tento rok bych měla mít dvě besedy na mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy Praha, na to se těším (jedna z nich proběhne v neděli 14. května od 13 hodin v Literárním sále, pozn. redakce). Čeká mě také křest Karnevalu zvířat. Začínají se opět ozývat knihovny na autorská čtení. Čeká mě ale i spousta krásných koncertů. V červnu například s Českým národním symfonickým orchestrem projekt Eastwood Symphonic s Kylem Eastwoodem, synem slavného herce Clinta Eastwooda, nebo večer s mnohonásobným držitelem ceny Grammy Vincem Mendozou, pod jehož taktovkou jsem měla možnost nahrávat jeho úžasnou skladbu To The Edge of Longing, později oceněnou Grammy. To obojí v rámci hudebního festivalu Prague Proms, na kterém loni vystoupil i Lukáš Hejlík s mým románem Soběstačný.
Jakou knihu byste nám osobně doporučila? A co si k ní máme pustit?
Ke Karnevalu zvířat si pusťte suitu Karneval zvířat, kterou napsal francouzský skladatel Camille Saint-Saëns a hraje v románu podstatnou roli. A jinak doporučuji sbírku povídek Staré lásky amerického prozaika polsko-židovského původu Isaaca Bashevise Singera. K tomu by se velmi hodila Hebrejská rapsodie pro violoncello a orchestr – Schelomo.
Zuzana Dostálová (* 1976)
Violoncellistka, spisovatelka a zakladatelka FB projektu Povídky ze zdi. V roce 2016 publikovala svou prvotinu Proč všichni odcházejí. O dva roky později s Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou napsala novelu Johana a vzápětí knihu Hodinky od Ašera. Poté následovaly další romány – v roce 2020 Soběstačný a letos v dubnu Karneval zvířat.
Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením nakladatelství Paseka
