Slibovali jim ráj a čekalo je jen peklo. Měli mít úrodnou půdu levně k zakoupení, přívětivé podnebí a spoustu příležitostí, jak se uživit. Ve druhé polovině devatenáctého století hromadně odjížděli z Čech na východ, k polsko-ukrajinské hranici, aby hospodařili ve Volyni, na místě, jemuž dějiny v příštích více než sto padesáti letech přichystaly mnoho morových ran.
Téma volyňských Čechů dlouhá léta jako by neexistovalo. Česká komunita žijící od nás nedaleko, ale ve skutečnosti odtržená, likvidovaná bolševiky i nacisty, zadupávaná do země kvůli národnosti, ale také náboženství nebo světonázoru. Vraždy, deportace, uměle vyvolané hladomory – a stálý pocit vykořeněnosti, života cizinců v cizí zemi; lidí, kteří dávno přišli o svůj domov a nový nenašli.
Prokletá Volyň
Před zhruba čtvrtstoletím se v románu Kočičí životy rozhodla osud jedné volyňské rodiny zpracovat spisovatelka Eda Kriseová, žena, která o nespravedlnosti také věděla své – vždyť po roce 1968 nemohla v Československu publikovat a její práce tak mnoho let vycházely jenom v samizdatu.
Na počátku všeho stojí v jejím působivém a mrazivém příběhu Jan Sládek, mladší syn českého statkáře, který podlehne vábení ruských náborářů a rozhodne se využít nabídky k přesídlení do carského Ruska – na úrodnou Volyň. Druhou variantu – odjezd do Ameriky – odmítne, protože se obává dlouhé cesty po moři.
S manželkou Annou se tak Jan místo v civilizované evropské vesnici ocitne doslova ve středověku, v Křemenci – a hodlá z něj udělat místo přívětivé k životu. Což se mu za cenu obrovské, život devastující dřiny dlouho i daří. Postaví dům, zasadí strom, zplodí syna. Jenže Volyň stojící na pomezí několika světů, kde žijí vedle sebe Rusové, Poláci, Rusíni, Ukrajinci i Češi, kde své náboženství praktikují Židé i pravoslavní křesťané, jako kdyby někdo kdysi proklel…
Příběh nemilované vědmy
Aňa, Janova vnučka, první ze dvou hlavních hrdinek románu, je od dětství vědmou. Dokáže odhadovat budoucnost – a proto se jí rodiče vlastnící pekařský krámek i sourozenci vyhýbají a nemají ji rádi. Dokonce tak, že ji jako maličkou přestěhují na velkostatek po polských aristokratech, k bezdětným a láskyplným lidem, strýci a tetě, jež sama holčička považuje za tatínka a maminku.
A to až do okamžiku, kdy strýc tetu nešťastnou náhodou zastřelí a šestiletá Aňa se nemilovaná, nechtěná vrací k rodičům do Křemence. Osamělost a vykořeněnost ji přivedou až k několika nezdařeným pokusům o sebevraždu. Jenže Bůh má s malou Aňou ještě velké záměry…
To už se pozvolna blíží dějinný zvrat, první světová válka, která osudy místních obyvatel převrátí naruby… a Aně paradoxně na samém konci přinese štěstí, které má trvat pouhopouhých dvacet let.
Příběh osamělé lékařky
Anina dcera Líza pracuje v poválečném Československu jako lékařka v karlovarské nemocnici. S maminkou se po druhé válce vrátily a usadily zde natrvalo. Líza se nikdy nevdala, stará se o Aňu a několik koček – jen občas jí do života vstoupí stín minulosti – ať už v podobě otce, kterého po letech pustili ze sibiřského lágru, nebo snoubence, polského Žida, jehož považovala za mrtvého…
Ztracené střípky jejího života se postupně skládají do uceleného obrazu tragédie, odhalují celé generace volyňských souputníků zdecimované jednou totalitou za druhou. V Líziných vzpomínkách tak defilují osudy lidí s její rodinou spjatých a ukazují, jak moc jim život v područí a bez šance na štěstí poznamenal charakter – nikdo není bez viny, ale zároveň není nikdo vinen.
Gulagy, koncentrační tábory, nemoci, hlad, neustálý strach a beznaděj. A vzhlížení k chiméře, která je vysněným, ale neexistujícím rájem – ať už k Americe, kde jsou určitě všichni bohatí. Nebo pro ty, co zůstali v Křemenci, třeba jen k Československu, jež se k Sovětům chová tak nevděčně, když ho přeci vysvobodili od Němců…
Jak je to podobné dnešku, jak se v běhu dějin všechno opakuje pořád dokola.
Balada o často nenaplněných nadějích
Kočičí životy jsou román o tom, jak nesnadné je smířit se s realitou, o tom, že člověk má být vděčný za maličkosti a nacházet v nich to hezké – a jak to jde jen stěží. O sounáležitosti, která nezná hranice ani vzdálenosti, protože od sebe násilně odtržené rodiny musejí hledat společné kořeny i po letech odloučení a ve vzácných chvílích setkání se je snažit scelovat. Někdy úspěšně, někdy ne.
Eda Kriseová nepíše lineárně, její kniha je jako mohutná řeka, v níž víry a spodní proudy strhávají čtenáře tu jedním, tu druhým směrem. Mozaikovité vyprávění přeskakuje napříč prostorem a časem, občas se u některého detailu zastaví, aby pak rychle proplulo jinam. Stejně jako lidské vzpomínky těkající z místa na místo, nostalgické, útržkovité, vonící smutkem a touhou po něčem, co je už dávno pryč.
Genius loci Volyně, strašlivého i nádherného regionu, pak dokreslují mytologie, básně, pověry, pohádky rámované nádhernou přírodou plnou tajemných a fantaskních bytostí i zemitou vůní úrodné černozemě, jíž je všude vůkol plno. S těmi pracuje autorka na podprahové úrovni, vytvářejí atmosféru celého vyprávění, potemnělou, silnou, doslova vtahující a neopakovatelnou.
Kočičí životy tak výsostně literárním a poetickým způsobem zaplňují jedno z prázdných míst naší historie, na které bychom neměli zapomenout – a vzhledem k tomu, kdy byly napsány, vizionářsky ukazují, že prokletá místa zůstávají prokletými stále, jakkoli se zdá, že zlé je dávno pryč. Stačí si uvědomit, na území kterého státu dnes Volyň leží…
EDA KRISEOVÁ (* 1940)
Česká novinářka a prozaička. Narodila se v rodině výtvarníků, otec byl architekt a matka sochařka. Po střední škole vystudovala Institut osvěty a novinářství při Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Poté pracovala jako reportérka v různých časopisech. Hojně cestovala po světě a z těchto cest získala náměty pro svou prózu a reportáže. Po roce 1968 musela Eda Kriseová z politických důvodů svou práci opustit. Pracovala jako odborná asistentka v různých institucích a své práce uveřejňovala v samizdatu nebo v zahraničí, po roce 1990 opět v republice.
Text: Jiří Popiolek
Foto: Roman Souček
