Známe ho jako autora knížek o autentických pocitech novopečeného otce. Teď Dominik Landsman přichází s další porcí příběhů. Tentokrát se odehrávají mezi milovníky rybolovu a jejich hlavním hrdinou je svérázný Jarmil, který hltá všechny nové rybářské trendy a všechny si je musí okamžitě vyzkoušet.

Vaše nová knížka Rybář Jarmil Koloušek se zaměřuje na rybaření. Proč jste si vybral zrovna tuhle činnost?

Rybaření jsem si vybral, protože mě baví. Knihu o rybaření jsem napsal, protože se mi píšou dobře věci, které jsem zažil. I když je rybářů děsně moc, nezaregistroval jsem v posledních letech nějakou beletrii zaměřenou právě na tuhle sortu lidí. Ale asi tím největším impulsem bylo to, že ještě než jsem začal psát Deníček moderního fotra, tak jsem vymýšlel rybářské povídky. Je to vlastně návrat ke kořenům. Za ty roky rybařiny se u mě vytvořil takový rybářský kreativní přetlak, že jsem musel toto téma oprášit.
 

Kdy jste vlastně s chytáním ryb začal?

To jsem byl ještě hodně malý. Někdy kolem tří let mi máma na klacek přivázala provázkem šišku a já jsem chytal v kaluži. Nevím, jestli to byl vyloženě ten impuls, ale je to moje nejranější vzpomínka na rybolov a od té doby se to se mnou táhne.

Co se vám na rybaření líbí?

Mám rád, že tam většinou nejsou lidi. Je tam klid, příroda, a hlavně chytám ryby. Zřejmě jde o nějaký prastarý lovecký pud. Lovit někde v lese nebo v džungli divočáky nebo nedej bože tygry, to vypadá jako něco, u čeho bych umřel buď rukou svou, nebo tlapou toho zvířete, takže si to vybíjím na rybách. Ty mi nejsou schopny uštědřit nějaké fatální zranění.

Pojďme k vaší novince, jejímž hrdinou je Jarmil Koloušek. Jaký je?

Jde o muže na vrchní hranici středních let. Je to neuvěřitelně vzdělaný člověk, kterému však chybí sociální dovednosti. A k tomu je úplný blázen do rybolovu. Jelikož nemá žádný osobní život, veškerý svůj volný čas tráví na rybách. Hltá všechny nové rybářské trendy a všechno si musí okamžitě vyzkoušet. Je roztěkaný a za všech okolností se mu dějí zlé věci. Je hodně svérázný a je mu naprosto jedno, jak ho vnímá okolí.

Má nějaký reálný předobraz, nebo jste ho vytvořil čistě ve své hlavě?

Vesměs v hlavě. Takový týpek snad ani nemůže existovat. Vizuálně ale mám předobraz v jednom nešťastném člověku, kterého jsem potkal ve Skotsku, kam jsem jezdil na brigádu ke kolotočářům. Něco na pomezí špinavého bezdomovce a šíleného vědce v bílém plášti, který se chystá za pomoci měděného drátu a izolepy zničit svět.

Co všechno na Jarmila čeká?

Hlavně rybářské nezdary. Kniha je psaná v ich formě, kdy popisuju své zážitky s Jarmilem Kolouškem, takže ty nezdary díky němu čekají rovněž i mě. Ať už to jsou kaprařské závody, lov parem nebo lov v zimě na dírkách. Všechno dopadne neslavně, leč Jarmil to tak nevnímá, a i neúspěch na rybách bere jako krásný zážitek.

Před každou kapitolou najdeme vysvětlivky, které se týkají rybářských pojmů. Proč jste to čtenářům v době internetu udělal tak jednoduché?

Já osobně bych si asi neužil knihu, při jejímž čtení musím neustále něco googlovat, protože rybařina je poměrně komplexní a složitá záležitost. Člověk, který se jí nevěnuje, vidí rybáře s prutem, jak sedí u vody a sleduje splávek. To je ale opravdu velmi zjednodušený obrázek rybáře někdy z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Aktuálně je v téhle branži nepřeberné množství „vyfikundací“, o kterých nerybář nemá ani ponětí.

Vznikala vaše novinka u vody?

To opravdu mohla, ale fakt velmi teoreticky. U vody chytám ryby. Tam na psaní opravdu nemám ani pomyšlení. Prakticky to bylo tak, že jsem knihu psal doma, stejně jako všechny předešlé. Vznikala dejme tomu dva až tři měsíce. Ona to není zase taková věda – sednu si k tomu, v hlavě mám téma, možná i kostru plus postavy a píšu. Jsou to povídky, takže není potřeba napříč knihou držet dějovou linku.

A jak se vám spolupracovalo s nakladatelstvím Ikar, které vaše knihy vydává?

Vzhledem k tomu, že s Euromedií, pod kterou Ikar spadá, spolupracuju úplně od první knihy, tak nemám srovnání. Můžu říct, že spolupráce funguje. Třeba mě ale berou děsně na hůl, ovšem to já nepoznám.

Jaký jste typ autora? Posloucháte svého knižního redaktora, nebo si hájíte svou pravdu?

Vyslechnu si ho. Pokud mi přijde, že jeho rada dává smysl, tak to předělám. Jestliže mi to přijde jako blbost anebo jako nepodstatný detail, tak to nechávám. Většinou ale ty zásahy redaktora jsou spíš ve smyslu „tenhle vtip není dotažený, chce to lepší pointu“ a podobně.

Díky vašim předchozím titulům vás čtenáři vnímají jako vtipálka. Není to pro vás trochu svazující?

Naopak, já jsem rád. Bylo by smutné dělat humornou literaturu a být považován za suchara. Já se obecně spíš než za spisovatele považuju za baviče. Neumím psát detektivky. Neumím psát vážně. Umím být jenom vtipálek. Vím, kde je moje místo.

A jaké příběhy máte rád vy?
Já vesměs skoro vůbec nečtu. Nemám na to čas, protože píšu. Čtu vlastně jenom, když jsem na dovolené. Jediné, co jsem za posledních dvacet let přečetl, byl Zaklínač. Ještě mi chybí poslední román, který snad přelouskám letos v létě a tím jsem s četbou na dalších dvacet let zase skončil.

Málokdo ví, že se podílíte na scénářích oblíbené vědomostní soutěže Na lovu. Je to náročná práce?

Zase tak moc náročné to není. Pořád je to psaní, akorát trochu jiné. Je kratší, takže v sobě musím potlačit toho grafomana a pokusit se udělat vtipy na co nejmenší ploše. Pro moderátora Ondru Sokola připravuju rozhovory se soutěžícími a taky píšu úvody při představování lovců. Vlastně zajišťuju, aby byl Ondra neustále dostatečně vtipný. I když on by byl vtipný i beze mě, ale určitě ne tak moc.

Původně jste vystudoval obor finance podniku a pak pracoval jako realitní makléř. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byl to vopruz. Vůbec mě to nebavilo (jak finance, tak reality) a taky mi to vůbec nešlo. Absolutně nemám ponětí, proč jsem na takovou školu šel. Původně jsem se hlásil na FAMU, kam mě překvapivě nevzali. Potom na žurnalistiku, kam mě opět a znovu překvapivě nevzali. No a jelikož jsem vystudoval obchodní akademii a nechtělo se mi jít dělat sekretářku, tak jsem zatnul zuby a šel dál na ekonomickou školu. Po škole jsem pak hledal práci, a jelikož jsem měl sice vzdělání, ale ne praxi, tak jsem holt nastoupil do těch realit. No a z těch mě k nepřekvapení vůbec nikoho po roce a půl vyrazili. 

Jednu dobu jste psal oblíbený blog a později knížky o rodičovské dovolené. Co o svém synovi můžete prozradit dneska?

Synovi je deset let a chodí do čtvrté třídy. Některým lidem nedochází, že například Deníček moderního fotra je už deset let stará záležitost, takže se mě pořád ptají, jaké je to být jako muž na mateřské. Je to už sedm let a já si to už nepamatuju, jaký to je.

A jak tedy po tolika letech vnímáte otcovství?

Zvykl jsem si. Ono je to fakt ve finále tak nějak přirozené. Jde o to zajistit potomkovi nejen přežití, ale i nějaké to vzdělání a volnočasové aktivity. Syn už se vesměs o sebe postará sám, takže mu stačí uvařit, zkontrolovat úkoly, zjistit, jestli oblečení do školy má ještě použitelné, anebo je už úplně nechutné. V takovém případě mu dám nové a hotovo. Nějak v tom nespatřuju žádnou vědu. 

Právě odstartovaly letní prázdniny. Jaké budou ty vaše?

Pro syna jsme naplánovali program, aby byl co nejmíň doma, takže léto pro mě bude tradičně v rybářském duchu. Nemám to konkrétně naplánované, kam kdy půjdu rybařit, budu to brát pěkně ze dne na den. Jinak případné úlovky zase pustím, protože mi ryby nechutnají. Trápím živočichy pro svou potěchu, a ještě o tom píšu knihu. Jsem špatný člověk.

Dominik Landsman (* 1985) vystudoval obor Finance podniku na Vysokém učení technickém v Brně. Poté pracoval jako realitní makléř. Když o zaměstnání přišel, rozhodl se zůstat doma na rodičovské dovolené. O své autentické zážitky se začal dělit na blogu a později v knížkách s názvem Deníček moderního fotra. Na kontě má i pohádky pro děti (např. Lapuťák a kapitán Adorabl nebo Híťovo kouzelné dobrodružství). V červnu mu vyšla novinka Rybář Jarmil Koloušek. 

Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Euromedia