Měl jsem blízko ke světu, který byl tehdy na hraně, říká Štěpán Šimek, autor románu o divokých devadesátkách

04.11.2022 | Rozhovory
Měl jsem blízko ke světu, který byl tehdy na hraně, říká Štěpán Šimek, autor románu o divokých devadesátkách

Kradená auta, fingované bouračky kvůli pojišťovnám, daňové podvody… To je jen začátek románu o přátelství, který se inspiroval skutečnými událostmi od začátku devadesátých let. „Měl jsem blízko ke světu, který byl tehdy na hraně,“ říká Štěpán Šimek. Začal podnikat v gastronomii a dnes jeho developerská firma staví domy. Kšeftmani a pistolníci jsou jeho čtvrtou knihou.

Kšeftmani a pistolníci

Uměl jste v mládí pozorně sledovat, kde se co šustne?
Hodně vnímám příběhy lidí, hlavně blízkých a přátel, ale i jejich přátel. Dodnes poslouchám, co se kolem mě děje.

Ptám se proto, že to umí hlavní postava vaší nové knihy – normální kluk z dobré rodiny. Máte s ním něco společného?
Považuji se za normálního kluka z dobré rodiny, i dnes mám hezkou rodinu, ale s hlavním hrdinou nemám moc společného. Některé události jsem sice sám zažil, ale další pocházejí od mých přátel nebo jsem je zaslechl kolem sebe.

Marty, Tom, Fred. Proč jste se pustil do příběhu tří kamarádů, který začíná v devadesátkách po revoluci a pokračuje další čtvrtstoletí?
Přátelství je hlavní věc, kterou jsem tam chtěl podtrhnout, protože pro mě bylo v tomto období hodně důležité. Je možné, že jsem měl potřebu vyrovnat se s mým obdobím devadesátek, kdy jsem zažíval opravdu velké věci. Byl jsem mladý, všechno začínalo. První lásky, podnikání, měl jsem blízko ke světu, který byl tehdy na hraně. Je pravda, že když jsem knihu dopsal, uzavřel jsem jednu svoji kapitolu. Od té doby si v hlavě žiju trošku jinak.

Co bylo na hraně?
Mnozí podnikatelé nefungovali až tak korektně. Viděl jsem, jak působí navenek, jak vzniká jejich práce. Někdo se mi líbil, někdo mě fascinoval, spousta z toho v té knížce je.

Jak se vám do devadesátek vracelo autorsky?
Prostředí znám, šlo to samo. Většinu příběhů mám z první ruky, nebo hned druhé, od lidí, se kterými jsem se tehdy přátelil.

Kdy jste si řekl, že se pustíte do psaní?
Je to asi tři roky zpátky, kdy jsem se vrátil ke svým kratším povídkám, které jsem dosud nepublikoval. Nakonec mi to zaklaplo dohromady, a když jsem román dokončil, zjistil jsem, že jsem napsal western.

Jak to?
Celou dobu se děje prolínají, bublá to tam, nikdo neví, jak to dopadne. A nakonec to skončí černobíle, právě díky síle přátelství. Přesně tak, jak bych sám chtěl, aby to dopadlo. Přitom nepřežije každý. Prostě western.

Jak to máte vy s opravdovým přátelstvím?
Zřejmě je to jedna z věcí, kterou jsem si v knize potřeboval vyřešit. Na přátelství jsem vždy dával zásadní důraz a mockrát jsem se zklamal.

Budou se mladší čtenáři „chytat“ v případě Tuzexu nebo proč veksláci zastavovali autobusy?
Zrovna včera jsem nad tím přemýšlel. Třicetiletý člověk, který už je v dnešní době platným členem společnosti, nemusí tušit, o co jde.

Možná by si mohl nejprve pustit film Bony a klid?
Jo, to by čtenáři pomohlo. Začátek knihy je takový. Dál už ale příběh ukazuje, kam by ti kluci z Bony a klid mohli zamířit, kdyby neskončili. Spousta takových lidí neskončila. Všichni jsme tehdy slyšeli, že tento byznys se přesune do bílých límečků, což je i dnes hodně vidět. Pokračuje to. Spousta lidí, o kterých vím, už to nedělá jen proto, že mají dost, nebo se přetransformovali do velkého, legálního byznysu. Nebo už neexistují.

Důležitá je v knize i láska, ta se příběhem také táhne.
Holky jsou tam docela důležité, ať už jde o sex nebo o lásku, respektive o lásku, která se nepovedla. Je tam víc dějových linek, které se netýkají hlavního hrdiny, ale jeho kamarádů. V tomto ohledu jsem byl vždycky svůj a spokojený, a to trvá do dneška.

Mohou láska a sex přitáhnout toho mladšího čtenáře, aby se dočetl, jak to tehdy bylo?
Myslíte, že dnes je to jiné? Máte pravdu, že to bylo divoké. Ale ani přelom tisíciletí toho moc nezměnil. Stagnovalo to až někdy od roku 2005, do té doby byla zábava prostě divoká. Teď už samozřejmě nevím, jak to je. (smích)

Jak jste se dostal k psaní knížek?
Miluju literaturu. Odmalička jsem hodně četl, klasicky mayovky a podobné knížky, které tady byly pro děti. Číst už jsem nepřestal. Jednou, už jako dospělý, jsem byl sám na delším výletě v Africe a zapůsobilo to na mě. První knížku jsem napsal, protože jsem si přivezl silné zážitky a potřeboval je zřejmě ventilovat.

V roce 2014 vyšlo Tak si nestěžuj. O nebezpečí současné rovníkové Afriky. Jak se zpětně díváte na svoji prvotinu?
Vlastně nevím, protože jsem ji od té doby nečetl. Přijde mi ale, že když o ní mluvím v rodinném kruhu, tak vždycky trochu s despektem. Od okolí slyším – Ne ne ne, vždyť to byla tvoje první knížka. Tak to bude muset posoudit čtenář.

V druhé knize s názvem Padnout vzhůru jste podle recenzí zúročil svoji lásku k literatuře, cestování, dobrému jídlu a pití. Je tam zmíněna Itálie. Vytvoříte si při psaní rád atmosféru se sklenicí červeného vína?
S vínem nepíšu, to mi nejde. Hemingway sice říkal – piš opilej a rediguj střízlivej – ale to neumím. Nepotřebuju si dělat pohodičku, zažívám ji už tím psaním. Jsem ponořený ve světě příběhu. To je vlastně důvod, proč to dělám. Jsem ve světě fantazie, kde tvořím podle svých pravidel. Tvoření mě na tom moc baví.

Musíte si jako podnikatel, majitel firmy, a třeba i jako táta udělat na svoje psaní čas v kalendáři nebo píšete spontánně, když vám přijde chuť?
Mám velmi flexibilní práci. Čas si můžu zařídit, jak chci. Je ale pravda, že knížku Kšefmani a pistolníci jsem dokončil někdy před dvěma lety, a od té doby jsem napsal jenom pár kratších textů. Jako by mi práce zasáhla do života natolik, že jsem na psaní neměl čistou hlavu. Nejsem teď schopný se věnovat svým příběhům, ale věřím, že příští rok už bude klidněji. Těším se, až se k psaní vrátím.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější knihy?
Je jich spousta. Napadají mě teď zejména knihy z aktuální doby, ale zcela zásadně mě dostal Hemingway. Toho mám přečteného celého. Tedy doufám, že celého. (smích) Stalo se mi totiž, že jsem si myslel, že už je mám všechny, a pak jsem přesto padl na další – I slunce vychází. Dostal jsem se k ní, aniž bych věděl, že existuje, takže jsem byl úplně nadšený.

A z té aktuální doby?
Beletrii skvěle píší Anthony Doerr a Jöel Dicker. Oba jsou to mladí kluci, respektive asi v mém věku. A teď se mi dostala do ruky bezvadná knížka Projekt Gilgameš, kterou napsal český autor Štěpán Kučera. Je to drobná knížka, jsem asi v půlce, a fantazie autora je úžasná. Příběh je o rozhovoru kontrolora s umělou inteligencí, která mu vypráví příběh lidstva od zrození podle toho, jak je naprogramovaná od člověka. Hlavní hrdina, který neumírá, je teď ve starém Egyptě. Nevím, kam se to vyvine, ale je to parádní. Moje třetí kniha, kterou jsem napsal, je podobného rázu, tohle mám prostě rád. Historie, to je moje.

Na vašem Facebooku jsem našel fotku knihy Uspořádání světa od Henryho Kissingera…
To je skvělá knížka!

Také ji mám doma. Mimo brýlí na ní máte položenou i propisku, zaškrtáváte si rád? 
Do beletrie určitě nepíšu, ale v této knize jsem si poznámky dělal. Díky ní jsem získal nadhled nad světem, ve kterém jsem měl chaos. Do té doby jsem se sám sebe ptal, proč se to a to ve světové politice děje, a i díky vhledu do historie se mi souvislosti posunuly do bodu, kdy jsem si po přečtení této knihy řekl – Aha, lidské myšlení bude vždycky stejné, ono se vlastně nic nemění. Bohužel. Aspoň si to myslím…

A zajímají vašeho syna knihy podobně jako v dětství vás? Udělá mu knížka na Vánoce pod stromkem radost?
Obrovskou! Do ničeho jsme ho nenutili, ale čte skoro neustále. Z našeho okolí je v tomto ohledu naprosto výjimečné dítě. Využívá samozřejmě i počítač na hry, na různé tvorby, kouká se na YouTube, ale vždycky si najde čas i na knížku. Je mu teď deset let, tak jsme podstupovali testy, jestli zvládne jít na gymnázium. A zpětná vazba od lektorů byla, že je obrovsky znát, jakou má slovní zásobu, jak se vyjadřuje, jak dokáže rozebrat beletristický text. Je fakt dobrej! Mám z toho obrovskou radost.

Jaká knížka dokáže vašeho syna zaujmout, co by z vaší zkušenosti mohlo zaujmout děti v jeho věku?
Možná to vyzní trochu šíleně, ale věřím, že v tom něco pro děti je – jsou to knížky týkající se věcí kolem Minecraftu. K tomuto počítačovému fenoménu vznikají knížky, které jsou příběhy vytaženými z těch her. Syna hodně berou.

Štěpán Šimek (* 1971)
Podnikatel, spisovatel a milovník dobrého jídla, skvělého vína, literatury a cestování. Nadšený amatérský sportovec. Pochází z Plzně, studoval v Mariánských Lázních, nyní žije s rodinou v blízkosti Prahy – má desetiletého syna.

text: Jan David
foto: Lucie Maršíková, Štěpánka Levá

Nepřehlédněte

Chtěl jsem vytvořit nové ztělesnění upíra, který se od ostatních liší, říká Victor Dixen a proměnil krále Slunce v despotického vampýra

27.11.2022 | Rozhovory

Knihy, které skrývají tu správnou dávku motivace, nemusí být jen od známých autorů jako je Matt Haig nebo Mark Manson

26.11.2022 | Knižní zajímavosti

Tři kila a 1150 stran. Obsáhlá historická práce o Hitlerovi a třetí říši obsahuje řadu překvapivých odhalení, říká překladatel Martin Pokorný

25.11.2022 | Rozhovory

Autobiografický román Náraz od trojice německých autorů je o Berlíně osmdesátých let s příměsí tehdejšího Československa

24.11.2022 | Recenze

Po výhře v povídkové soutěži bylo psaní intenzivnější, říká nevystupující stand-up komik Michal Ježek

23.11.2022 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.