Příběh knihy Lukostřelec vypráví o moudrosti stáří a o naplněném životě, tedy o tom, jak vést smysluplný život „cestou luku“ pod vlivem zenového buddhismu. Autorem je Paulo Coelho, jeden z nejvlivnějších spisovatelů dnešní doby, jehož knihy vyšly ve více než 170 zemích v překladu do 88 jazyků a v nákladu 320 milionů výtisků. Jako nejpřekládanější autor světa je zapsaný do Guinnesovy knihy rekordů.
 

Luk a šípy v knižní novince brazilského autora Paula Coelha překvapivě neslouží lukostřelcům ani jako zbraň, ani jako ryze sportovní náčiní. Dlouhý bambusový luk je v příběhu inspirovaném tradičním japonským uměním lukostřelby kjúdó nástrojem duchovního cvičení: jeho prostřednictvím bojuje člověk jen sám se sebou. Značný důraz je přitom kladen na obřadní charakter použití luku se šípy. Podobně jako je čínské tchaj-ťi, kterému se ostatně sama věnuji, bojové umění propojené s filozofií taoismu (tao je nejčastěji překládáno jako cesta), bylo i kjúdó původně bojové umění, jež se pod vlivem zenového buddhismu vyvinulo v učení zvané „cesta luku“. Rozhodující je v něm dodržení zásad při vypuštění šípu, tedy „krásný výstřel“. Cílem není zasáhnout terč – neboť skutečným terčem je sama lukostřelcova duše –, ale co nejužší propojení těla, mysli a luku a splynutí s univerzem. Obě učení jsou si blízká mnoha principy (raný zen byl ostatně taoismem ovlivněn), jak ukazuje mj. i to, že kjúdó bývá nazýváno „zen vestoje“ (slovo zen původně označovalo meditaci) a tchaj-ťi zase „meditace v pohybu“. Praktikování těchto umění nelze oddělit od každodenního života, je to nekonečná cesta bez vyhlídky na dosažení snadného cíle. Obě pak vedou člověka k sebepoznávání a sebezdokonalování.  

Kjúdó je u nás ještě mnohem méně známé než tchaj-ťi, proto jsem při překladu považovala za nutné požádat o konzultaci jednoho z českých mistrů. Jak z ní vyplynulo – a v souladu s autorovým záměrem –, nemá Lukostřelec sloužit jako příručka správné techniky lukostřelby. Autor vtělil do postavy Tecuji vlastní zkušenosti z bouřlivých období svého života: podobně jako již pro Santiaga v Alchymistovi bylo i pro Tecuju na jeho životní pouti rozhodující setkání s někým, kdo mu pomohl najít vlastní cestu a věřit ve své schopnosti: nadále se bude i v běžném životě řídit principy cesty luku a předávat je dál. Jak Paulo Coelho řekl v jednom rozhovoru, přijmout pomoc druhých, nechat se vést, i to je součást lidského údělu.

Text: Marie Havlíková
Foto: Philippe Cabidoche, se svolením nakladatelství Argo