Vyrůstala v rodině novinářky a dětství má spojené s klapotem psacího stroje. Lucie Šilhová se nakonec sama stala úspěšnou publicistkou, stála u počátků českého porevolučního ženského lifestylu a napsala 6 úspěšných knížek. Aktuálně třeba třicítku rozhovorů s předními lékaři s názvem Pozná kardiolog zlomené srdce? Nebo loňský, u čtenářů velmi oblíbený povídkový soubor Sukničkářky.
Co vás tak fascinuje na lidském těle a lékařích, že jste jim věnovala celou knihu?
Baví mě hledat a nacházet souvislosti. Kdekoliv, čehokoliv. A v lidském těle probíhá přímo festival souvislostí, často naprosto nečekaných. Nakopnete si palec u nohy a za půl roku vás začne bolet hlava. Vy jste samozřejmě dávno zapomněli na palec, a i kdyby ne, stejně byste si to nespojili. Děje v organismu jsou jako detektivka, a jen ti nejlepší lékaři se vyrovnají těm nejzkušenějším „kriminalistům“, kteří zločince nakonec odhalí a snad i zneškodní. To se týká nejen fyzických stavů, ale i psychiky. Někdo klukovi v dětství řekne, že si nemá strkat ruku do kalhot a on se kvůli tomu chudák nikdy neožení. Není to fascinující?
Jak dlouho jste na knize pracovala?
Kniha vzešla z rozhovorů, které jsem točila pro podcast MUDr.ování, takže vznikala několik let. Dva roky jsem týden co týden zpovídala lékaře a další odborníky na lidské tělo a duši ve studiu, další rok trvala příprava knihy. Už jen vybrat ze stovky rozhovorů, které jsem natočila, třicítku nej, byl úkol nad mé síly. Vždyť mě bavily všechny! Tak jsem to nakonec vzala systematicky, od začátku. A protože do knihy se vešlo rozhovorů jen třicet, tajně doufám v pokračování. Byť mi příprava knihy sebrala hodně energie. Přece jen, psané slovo je jiné než mluvené. Takže jsme dialogy nepřeklápěli jedna ku jedné, ale s každým lékařem jsem tištěnou verzi ještě konzultovala, upravovala a případně doplňovala o nové poznatky.
Rozhovory jsou svižné, čtivé, přestože probíráte i vážnější témata, není nouze o humor. Bylo těžké lékaře rozmluvit a naladit na odlehčenější notu?
Ani ne, lékaři jsou většinou velmi zábavní. Sice měli tendenci občas ve studiu ordinovat, jak jsem tomu říkala, ale nakonec si nechali vysvětlit, že čím jednodušší a zábavnější formu zvolíme, tím lépe posluchači informace vstřebají. Ale aby tu hru se mnou hráli, musela jsem být dokonale připravená, mít základní povědomí o jejich oboru, vědět, co jím zrovna „hýbe“. Příprava byla asi kvalitní, protože jsem během dvou let, co jsem podcast natáčela, dostala tři nabídky na práci ve zdravotnictví. Gastroenterologii a pitevnu jsem zdvořile odmítla, sexuologii si nechávám v záloze. K rozhovorům bych ještě dodala, že zásadní byla první otázka. Když se zeptáte kardiologa, zda pozná zlomené srdce, hned se naladí na rozhovor jinak, než když se ho zeptáte, jaká jsou rizika vzniku kardiovaskulárních chorob. Myslím, že sami ten zásadní rozdíl v otázkách cítíte. Ta rizika v rozhovoru samozřejmě neopomíjíme, ale dostáváme se k nim odlehčenou cestou.
Zůstala vám v hlavě nějaká doktorská rada, kterou se řídíte i ve svém osobním životě?
Není to ani tak rada jako spíš poznatek: zdraví není za odměnu a nemoc není za trest.
Vyšlo v nakladatelství Vyšehrad.
Knížku jste vydala v nakladatelství Vyšehrad. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Dobře, jako ostatně i na mém předešlém projektu, což byl knižní rozhovor s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou, který vyšel pod názvem Zázraky jsou logické. Vyšehrad klade na své autory vysoké nároky, takže v tom jsme zajedno, neb já je na sebe kladu také. Mám radost, že moje knížka vyšla v roce, kdy Vyšehrad slaví 90té narozeniny. To je v knižním byznyse úžasný výkon! Zvlášť, když si nakladatelství stále drží tak vysokou kvalitu vydávaných děl.
V čem je podle vás největší přínos knižního rozhovoru?
Že situace a názory a pohledy na svět, které na menším formátu proberete spíš letem světem, můžete rozvinout a prozkoumat hlouběji, hledat souvislosti. Samozřejmě je důležité, aby bylo co rozvíjet a prozkoumávat. Proto je zásadní zvolit dobře osobnost. Jednoduše, aby měla na tolika stránkách pořád co říct. Pro mě jako autorku má knižní rozhovor největší kouzlo v tom, že s člověkem, jehož práci obdivuji a vážím si ho, se mohu scházet opakovaně. Jsou to taková moje krátká milostná vzplanutí, nádherná a velmi intenzivní.
Jako novinářka otázky kladete celý svůj profesní život. Byla jste zvídavá už jako dítě?
Byla, i když až tohle bude číst moje máma, asi se bude smát, neb známky ve škole tomu občas neodpovídaly. Ale byla jsem zvídavá v tom smyslu, že jsem se snažila přijít věcem na kloub. Když byl ve škole kouzelník, vloupala jsem se do kabinetu, kde měl uložené kouzelnické propriety. Moc moudrá jsem z nich nebyla, ale aspoň jsem si pohladila králíčka, který tam v krabici spokojeně chroupal mrkev.
A kdo vás přivedl ke psaní?
Asi geny. Máma je novinářka, profesi a snad i kapku talentu jsem zdědila po ní. Ale ta úplně první osoba, která mi řekla: „Hele, nechceš napsat knížku?“, byla Romana Přidalová. Tedy žena, která u nás v Česku rozjela segment takzvané ženské literatury. Já jsem knížku napsat nechtěla. Nejsem šuplíkářka, která si píše takzvaně pro radost do šuplíku. Navíc jsem měla jako novinářka dost psaní v práci. Ale nějak se to nakonec seběhlo tak, že knížka vyšla. A po ní další a další.
Na kontě máte i několik souborů fejetonů. To není zrovna lehký útvar…
To teda není. Stejně, jako je u rozhovorů důležitá první otázka, je u fejetonů důležitá pointa. Někdy naskočí sama, přinese ji život. Jindy se s ní mořím třeba dva dny. Mám napsaný fejeton, někdy mi dokonce připadá i vtipný, ale dokud nemám pointu, cítím, že tomu něco chybí. Je to jako pivo bez pěny. Žízeň zažene, ale chybí požitek.
Koncem loňského roku vám vyšla i sbírka povídek s názvem Sukničkářky. Inspirovala jste se skutečným životem, nebo vsadila na svou fantazii?
Kéž bych měla takovou fantazii, abych dokázala vymyslet to samé, co nám někdy nachystá osud! To se mi hlavou honilo pořád, když jsem Sukničkářky psala. Mnohokrát se mi zarazily prsty na klávesnici a říkala jsem si, tohle se přece nemohlo stát! Ale věřte mi, stalo se. Všechny příběhy, které jsem do povídkové knížky zpracovala, jsou reálné. Některé se dokonce přihodily velmi slavným a známým ženám. Všechny jsem je vyslechla během své novinářské kariéry a uvízly ve mně evidentně hodně hluboko. Ještě teď, když si některou z povídek čtu zpětně, skoro nedýchám, jak to s hrdinkou dopadne. Přitom to vím. Ale nevěřím, dokud nedočtu poslední slovo.
Většina vašich knížek patří do kategorie „ženská literatura“. Jak tohle rozdělování autorů podle jejich literárních stylů vnímáte?
Vnímám to tak, že pokud chce někdo škatulkovat, ať si klidně škatulkuje. Mohla bych vám ukázat hned několik mužů, kteří si tu mou „ženskou“ literaturu rádi přečtou. A víte, co je vtipné? Že do ženské literatury bývají zahrnuté i moje fejetony, přičemž se tvrdí, že ženy nemají smysl pro humor. Já osobně si tedy myslím, že ani smysl pro humor, ani schopnost napsat čtivý příběh, není záležitost pohlaví. A pokud ano, pak je mi líto nebinárních. Nemáš pohlaví, nemáš knihu, ba ani srandu. Takže díky za to, že jsem ženská.
Jaká jste vy sama čtenářka?
Velmi impulsivní. Stane se mi, že i několik dní nesáhnu po knize, ale pak čtu zase mnoho a mnoho hodin vkuse, klidně celou noc a třeba i za chůze.
Jste typ autorky, která vyhledává kontakt se čtenáři. Kde se s vámi v nejbližší době můžeme potkat?
Na Podzimním knižním veletrhu, který proběhne 11. a 12. října v Havlíčkově Brodě. Moc se na všechny čtenáře a také autory těším. Kde jinde bychom měli oslavovat knihy než ve městě, jež nese jméno neskonale talentovaného „taťky“ všech českých novinářů a spisovatelů…
(Foto: Zdeněk Lhoták)
Lucie Šilhová (* 1968)
Novinářka a prozaička, od profesních začátků se kromě ryze ženských témat věnuje také medicíně, psychologii a životnímu stylu vůbec. V současné době vede přílohu Styl pro ženy v deníku Právo. Na kontě má knihy Matkou ve vyšším věku, Beru to na sebe, Svedu to na tebe a Zázraky jsou logické. Loni jí vyšel soubor psychologických povídek Sukničkářky, letos kolekce rozhovorů se špičkovými lékaři s názvem Pozná kardiolog zlomené srdce?
Text: Martina Vlčková
Foto: Zdeněk Lhoták, Albatros Media; se svolením Lucie Šilhové
