Herec PETR LNĚNIČKA, jenž v opěvované minisérii Metoda Markovič: Hojer ztělesnil legendárního českého kriminalistu Jiřího Markoviče, nyní načetl i vyšetřovatelovy paměti. Audiokniha Markovič: Lovec přízraků, shrnující deset slavných případů jeho kariéry, právě vychází ve vydavatelství OneHotBook.
Kriminalistu, kterého tu znovu ztvárňujete, jste osobně nepoznal. Vzal jste si proto na place i při studiovém čtení za inspiraci jiného jeho výrazného kolegu?
Bylo to ještě prostší: do té doby jsem se nesetkal se žádným skutečným kriminalistou, natož s jeho vnitřním světem. Znal jsem jen televizní postavy typu rady Vacátka a majora Zemana, které jsou ovšem založeny na reálných předobrazech. S panem Markovičem se naštěstí na sklonku jeho života setkávali scenáristé i režisér a ti mi poskytli řadu tipů, jak jeho svébytnost herecky uchopit. A přímo na place jsme měli příslušné poradce, především kriminalistu Ivana Smékala, jehož postřehy mi při natáčení pomáhaly nejvíc.
Vyjde v září v nakladatelství OneHotBook.
Bylo pro vás obtížnější vcítit se do osobnosti špičkového vyšetřovatele v celistvosti, nebo ji vyjádřit čistě hlasově?
Dvakrát do téže role nevstoupíš. Divadlo a četba jsou v mém uvažování přece jen jiné disciplíny. Krom toho cítím rozdíl v tom, jestli postavě dávám hlas v audioknize, anebo za ni promlouvám v rozhlasové hře – ta se pak zřetelněji blíží výkonu ve filmu či na jevišti, ačkoli i tady se mi osvědčilo vnímat nuance. V dramatickém kusu se do věci herec víc ponoří, nastuduje kontext, musí ze sebe něco vydolovat. Kdežto u audioknihy jsou pro mě podstatná slova, která autor pro popis situace zvolil, a já se je snažím předat posluchači tak, abych k nim nedodával nic cizorodého. U těchto memoárů obzvlášť. Jednak jsou pojednané dostatečně sugestivně, jednak jsem byl díky průpravě na seriál – procházel jsem vyšetřovací spisy včetně fotografií – o něco otrlejší. Takže jsem si snáz uchoval věrohodný odstup.
Který z případů vám utkvěl nejvíc, pomineme-li příběh Hojerův, který znáte detailně?
Pokud odhlédnu od dvou nejznámějších, byl by to loupežný mord v restauraci U Dvou koček, a to s ohledem na míru brutality a peripetie při výsleších. Sama kniha dokládá – a poradce pan Smékal mi to potvrdil –, že šlo o kauzu mimořádně šokující. Tudíž jsem si po dočtení kapitoly musel nutně provětrat hlavu výletem na motorce, abych si připomněl, že jsem v daném „krváku“ pouze interpretem. Nikoli kriminalistou povolaným celé zvěrstvo rozplést, nýbrž hercem, pro kterého je to všechno „jenom jako“.
Co soudíte o podmínkách tehdejší kriminalistické práce? Bylo vyšetřování oněch vražd poplatné normalizačnímu režimu?
Doboví kriminalisté, kteří se na seriálu konzultačně podíleli, nám líčili, jaké tlaky mocných zažívali, co se brzkého uzavření případu týče. Vždycky to tak bylo – i za éry slavné Čtyřky rady Vacátka – a asi vždycky i bude. Zejména při vyšetřování nejzávažnější trestné činnosti, tedy vraždy a znásilnění, se vůči diktátu shora snažili obrnit. Do případu Jiřího Straky se nicméně státostrana vložila neodbytně, jelikož ohrožoval spartakiádu coby výkladní skříň režimu. Bylo to prý tenkrát enormní a vyšetřovatelé se cítili jako mezi mlýnskými kameny.
Na druhou, „strakovskou“ sérii seriálu Metoda Markovič se jakožto klíčová postava teprve chystáte…
Máme už téměř hotový scénář, finální verze se doladí ještě tento měsíc, potom se rozběhne casting a mělo by se začít točit. Zatím jsme ve fázi příprav. Realizaci uvěřím, až budu opravdu stát na místě činu (smích).
Text: Michaela Merglová
Foto: Michaela Merglová
