Je dvojnásobná, než původně měla být. Kniha s názvem Kriegel – Voják a lékař komunismu má 608 stran a její rukopis byl ještě rozsáhlejší. „František Kriegel byl idealista, prosazoval komunismus jako systém, který umožní lidem lepší život,“ říká autor Martin Groman. Poznával tuto postavu minulého režimu dvacet let.
František Kriegel byl v roce 1968 jediný politik, který v Moskvě nepodepsal souhlas s okupací Československa. O dvacet let dříve stál u vzniku Lidových milicí. Kdo byl komunistický poslanec, který se kdysi jako voják a lékař účastnil španělské občanské války, a za 2. světové války byl na několika frontách, mimo jiné i v Číně napadené Japonskem? Jeho rozhodnutí a postoje ho za minulého režimu opakovaně přiváděly spíše do problémů a izolace, hájil se, že je zvyklý velet. Patřil mezi první signatáře Charty 77, velkou část života byl sledován a odposloucháván.
Dá se zjednodušit, že František Kriegel, jeden z významných aktérů bývalého režimu, může být považován za hrdinu kvůli svému postoji v roce 1968, kdy jako jediný odmítl v Moskvě podepsat souhlas s okupací Československa, ale za padoucha kvůli roku 1948 a jeho podílu na vzniku Lidových milicí?
Tyto dvě pozice, únor 48 a srpen 68, se tak často staví. Můžeme zvenku vnímat, jako by to bylo dobro a zlo. Uvnitř Kriegla to tak ale není. Pokud tedy neřekneme, že celý komunismus je zlo, a jakékoliv snahy o jeho reformu jsou nesmysl. Když vstoupíme dovnitř problému, dá se říct, že nastolení diktatury vedlo k dění v 50. letech a následná 60. léta pak přinesla snahu o jakousi rehabilitaci celého reálného socialismu. Viděno zevnitř Kriegla v tom ale takový rozpor není. V obou případech pro něj jde stále o stejnou věc. A tou je prosazení komunismu jako představy systému, který umožní lepší život pro lidi.
Opravdu tak tomu věřil?
Měl velmi jednoduše idealistický pohled. Nebyl nějakým teoretikem komunismu, ani marxista-leninista, který by o tom psal sáhodlouhé statě. Ano, měl všechno načtené, byl to člověk přemýšlivý, bezesporu vzdělanec. Samotný komunismus – jak ostatně konstatoval i Václav Havel – mu ale zůstal synonymem pro spravedlivější svět. Z tohoto úhlu tomu jednou pomáháte na nohy s puškou v Lidových milicích, a věříte, že to je správná cesta. A potom v 60. letech... Víte, Kriegel v 60. letech nepoužíval tolik jako jiní pojmy typu reforma nebo reformní komunisté. Mluvil o renesanci komunismu, tedy o návratu k původnímu ideálu. Komunisté podle něj mají být idealisty, kteří nadchnou společnost pro svoji představu. Právě proto za nimi společnost měla jít dobrovolně, a nikoliv pod perzekucí. Jak říkám, byl to idealista.
Bavíme se spolu takřka ve dnech, kdy se v roce 1948 odehrál – komunistickou terminologií – Vítězný únor. Pro zemi přitom znamenal přechod k totalitě… Je náhoda, že kniha vyjde právě nyní?
Je to náhoda, knížka se připravovala dlouhodobě, nepřipravovali jsme ji k žádnému výročí.
Mluvíte v množném čísle, kdo všechno se za knihou skrývá?
Jsem sice autor, ale myslel jsem tím konkrétně nakladatelství Paseka, které knihu vydává v koprodukci s Ústavem pro studium totalitních režimů. Samotné vydání knihy není jen věcí autora. S oblibou říkám – než lidé v nakladatelství udělali z mého textu knihu (smích).
Má přes 600 stran. Věděl jste od začátku, do jak rozsáhlého projektu se pouštíte?
Nevěděl, ale má to několik momentů. Původně jsme se s Ústavem pro studium totalitních režimů domlouvali na knížce polovičního rozsahu, kolem tří set stran. Krieglovi jsem se ale věnoval průběžně posledních dvacet let – od prvního zájmu, nastudování jeho archivu, setkávání s pamětníky. Materiálu jsem měl poměrně dost, nicméně kdyby nebylo covidu a lockdownů, myslím, že bych odevzdal tu třístovku (smích). Pomohlo mi, že jsem posbíral všechny materiály už před covidem, a pak už jsem mohl sedět doma a věnovat se psaní. Masa původního textu byla samozřejmě ještě mnohem větší, než jak vypadá její současná podoba. Požadavek ÚSTRu totiž zněl nikoliv na pouhou biografii, šlo o vsazení Kriegla do historického kontextu v různých etapách jeho života.
V roce 2015 jste vydal životopis komunistického novináře Stanislava Budína, teď Františka Kriegla? Proč?
Prvním impulzem bylo, když jsme se před více než dvaceti lety bavili s Pavlem Kosatíkem čistě teoreticky o tom, zda bychom nepodnítili vznik edice, které jsme pracovně říkali „Čeští demokraté – od Havlíčka k Havlovi“. Když nemáte nic v rukách, tak sníte naplno. Vymysleli jsme si edici padesáti knih, které by takto mohly vzniknout. Přiřazovali jsme k textům i případné autory. Byla to čistě teoretická debata, ale Pavel pak napsal několik knížek o českých myslitelích a intelektuálech.
A Kriegel?
Ten na mě nějak zbyl, protože jsme se bavili, jestli by mě to nelákalo. A je to zajímavá figura! Tak jsem se začal trochu pídit. Znal jsem se tehdy s Jiřím Rumlem, takže jsem šel k nim domů, poptat se. Věděl jsem, že měli s Kriegelem v posledních letech jeho života dost intenzivní kontakt. Pravda také je, že už za studia, při psaní bakalářské práce, jsem se věnoval období třetí republiky. Navštívil jsem tehdy jeho manželku Rivu Krieglovou. Byl jsem pro ni ale neznámý student, neměla ve mně důvěru, proč by mi svěřovala bůhvíjaké detaily ze života.
Dozvěděl jste se něco?
Popovídala si se mnou velmi nadšeně o své anabázi s Juliem Fučíkem. Nicméně jsem pochopil, že Rumlovi jsou klíčem k tomu, odkud se začít odvíjet. Povídání začalo slovy: „Ty se chceš ptát na Kriegla? To bys měl vědět, kdo byl Standa Budín.“ Až pak jsme se dostali ke Krieglovi. Když jsem si pak vybíral téma na svoji diplomovou a rigorózní práci, docentka Köpplová spráskla ruce s tím, že netušila, že někdo z naší generace ještě bude jméno Stanislava Budína znát. Na něm jsem si ale leccos osvětlil a odzkoušel, a když kolem roku 2013 přišel Zdeněk Hazdra z ÚSTRu s poptávkou na text k vydání, tak jsme z toho udělali knížku. Zeptal se pak, co uděláme dál, a byl tam ten Kriegel. To byla zcela jiná výzva, protože o něm zamýšlelo psát za třicet let od revoluce dost lidí, ale nikdo se k tomu nakonec neodhodlal takto v celku. Vždycky se to vracelo hlavně k roku 1968.
Kdy se jeho jméno rozsvítí díky postoji v Moskvě, kde odmítl jako jediný podepsat souhlas s okupací. Co se v něm tehdy jako v člověku odehrávalo?
Potom, co jsem se to celé snažil pochopit, jsem vykročil z představy, že je to ad hoc hrdinský čin. Kriegel v Moskvě prostě jen říkal, a opakoval to poté mnohokrát, že ten protokol nejde podepsat. Nestaví to do roviny, jestli je to dobré, nebo špatné. Považuje to za nereálné. Na rozdíl od ostatních, kteří se při jednání v Moskvě chovají jako internacionální komunisté, jako by mimo rámec nacionalismu, tak Kriegel apeluje na to, že nemáme mandát od občanů. S tím narazil i u reformních komunistů typu Smrkovského nebo Dubčeka, kteří – i když se v první chvíli vzpouzejí – tak realitu mezinárodního komunismu přijímají. Ovšem komunistická internacionála v tomto případě znamená – Posloucháte všichni Kreml. Na to on nepřistoupí. Je potřeba si ještě uvědomit, že od roku 1964 je poslancem Národního shromáždění, což by za normálních okolností v komunistické diktatuře nic neznamenalo. Zrovna ale parlament v letech '64 až '68 je specifický v tom, že lidí jako Kriegel je tam poměrně dost.
Což znamená?
Vzali vážně ústavu z roku 1960, kde se parlamentu vrací kontrolní funkce, to v ústavě '48 nebylo. Oni to vzali vážně, a začali ji opravdu vykonávat. Kriegel třeba pomohl tomu, že se v parlamentu před rokem '68 obnovily interpelace. Stal se převodovou pákou mezi stranickou politikou a občany. Když tohle vidíme, vnímáme jinak jeho postoj, při kterém ale rozhodně nepřekročil limity vlády jedné strany. Myslím, že v jiném systému by ani fungovat nemohl. Nebyl dobrý politik v tom dnešním významu, tedy vyjednavač a stratég. Jeho postoj nezněl: „To je špatné“, ale „To není možné“. Choval se jako autonomní politik suverénního státu, říkal, že bez legitimity nemůžeme podepisovat žádnou mezinárodní dohodu. A jsme zase u jeho ideálu – věřil nějaké představě a snažil se ji naplňovat.
Martin Groman (* 1976)
Publicista píšící převážně o moderní české a československé historii a o problematice médií. Mimo jiné vydal v roce 2015 životopis komunistického novináře Stanislava Budína a spolu s historikem Michalem Stehlíkem tvoří oblíbený podcast Přepište dějiny. Působí také ve Společnosti Ferdinanda Peroutky a porotě Ceny Františka Kriegla.
Text: Jan David
Foto: Petr Zewlakk Vrabec
