Dlouhé podzimní večery s tajemnými mlhami a šustícím listím už klepou na dveře. Co to znamená? Že nastává ideální období pro čtení příběhů, ze kterých běhá mráz po zádech! Pokud máte pro strach uděláno, pusťte se do některé z knih Kateřiny Surmanové. Ale pozor, není to nic pro slabé povahy...
Horor v české literatuře nemá velkou tradici. Jistě, Erbenova Kytice traumatizuje další a další generace českých čtenářů i po více než 150 letech od vydání. Ovšem v druhé polovině 19. století, v dobách největšího rozmachu hororového žánru, měli naši spisovatelé plné ruce práce s obrozenectvím a na horor se pozapomnělo.
Teprve v posledních letech se tento dluh čeští autoři snaží splatit. Kateřina Šardická ve svých knihách pro mladší čtenáře obratně využívá prvky neznámé (a díky tomu tajemné) slovanské mytologie k navození husí kůže. Nakladatelství YOLI loni bodovalo přímo se sbírkou hororových povídek a Kateřina Karolová navázala na úspěch Jozefa Kariky příběhem na pomezí dokumentu a hororu.
Přízrak v knihkupectvích
A pak je tady Kateřina Surmanová, jejíž Šepot z lesa s nepřehlédnutelnou červenočernou obálkou se v knihkupectvích zjevil před rokem jako přízrak. A přízrak pořádně děsivý. Ačkoliv totiž knihu nedoprovázela žádná velká reklamní kampaň, prodalo se jí přes 10 000 výtisků, což z ní dělá oficiálně bestseller.
Čím je Šepot z lesa výjimečný? V první řadě jedinečnou atmosférou. Autorka se netají svou láskou k Orlickým horám, ke slovanské mytologii a k mistrům hororu jako Stephen King. A když se všechny tyto ingredience smíchají s důkladnou rešerší a poutavým stylem psaní, bestseller je na světě.
Šepot z lesa na čtenáři zanechá následky (v mém případě týden děsivých snů a následné neméně děsivé kruhy pod očima). Z některých momentů se čtenáři skutečně zrychlí tep: prudké ochlazení ve vyhřáté místnosti, vypnuté rádio, ze kterého začne bzučet mrtvý hlas, podivný šepot z černočerného lesa…
O úspěchu knihy svědčí nadšené ohlasy čtenářů na Databázi knih i sociálních sítích. Někteří dokonce neváhají Kateřinu Surmanovou označit za královnu českého hororu. A autorka se tohle přízvisko snaží obhájit ve své novince Zvedá se vítr.
Strach na vinicích
Kdo četl Šepot z lesa, tomu bude Zvedá se vítr povědomý. Opět tady figuruje skupina dětí, stará tragédie a samozřejmě špetka nadpřirozena. Jenom Orlické hory vystřídá jižní Morava. Na první pohled sice prostředí vhodné spíš pro romantickou komedii z vinic, ale když čtenář vezme v potaz povodně z roku 1997 a tornádo, které Hodonínsko poničilo dva roky zpátky, najednou začínáte tušit, kam se autorčina mysl ubírá…
Kateřina Surmanová z regionu pochází a velice dobře ho zná (pravděpodobně je to důvod, proč příběh zasadila právě sem), což ze čtení opět dělá neopakovatelně znepokojivý zážitek.
Zatímco v Šepotu z lesa autorka děsila základními hororovými přísadami – tmou, strachem z neznáma, starodávnými rituály, novinka Zvedá se vítr je explicitnější a syrovější. Mrtvá těla tady tlejí v horku a pod pražícím sluncem, duchové otevřeně komunikují s dětmi. V tomhle jsou knihy jako jing a jang. Jedna věc ale zůstává stejná – autorčin inteligentní styl, který horor povyšuje nad banální lekačky.
Nezbývá než smeknout a poklonit se. Královna českého hororu to opět dokázala.
Kateřina Surmanová se narodila v Hodoníně, po studiích zakotvila v Praze, kde se živila jako novinářka. V roce 2022 debutovala mysteriózním hororem Šepot z lesa. Aktuálně vychází její druhá kniha Zvedá se vítr.
Text: Žofie Sedláčková
Foto: se svolením EUROMEDIA GROUP
