Pokud milujete Eriku Fosterovou od Roberta Bryndzy, pak budete zbožňovat i Kate Marshallovou, a pokud jste nikdy nečetli dechberoucí příběhy ani jedné z nich, ale máte rádi dobré, poctivé detektivky odehrávající se v klasickém britském prostředí, pak vás čeká neuvěřitelný čtenářský zážitek! Nejnovější přírůstek do řady bestsellerů nese název Ďáblova cesta a Kate Marshallová a Tristan Harper v něm řeší, co se před jedenácti lety stalo s malým chlapečkem na místě zvaném příznačně – ĎÁBLOVA CESTA.
Ukázka z knihy
Kate přešla blíž. Ve vzduchu cítila vlhkost a stěny rokle byly porostlé zeleným vlhkým mechem, který navzdory letnímu počasí ještě více umocňoval šero a ochlazoval vzduch.
Tristan, stále rozkročený na mříži, vytáhl z kapsy účet a složil z něj malou papírovou vlaštovku. Rozmáchl se a vlaštovka se snesla dolů a přistála na stojaté vodě na okraji tůně. Tam se chvíli vznášela, než ji zachytil vířící proud. Sledovali, jak se otáčí proti směru hodinových ručiček stále rychleji, když ji voda táhla do středu. Nakonec se proměnila v rozmazanou šmouhu a zmizela v černé díře.
Kate myslela na Charlieho. Kdyby se sám zatoulal až sem, mohl by přelézt mříž a spadnout do tůně? Sjel do jímky a už ho nikdy nikdo neviděl? V chladné tmavé rokli se zachvěla.
„Prosím, slez dolů. Půjdeme.“ Když se Tristan dostal na pevnou půdu, začali stoupat zpátky po stezce. Cesta k řece se zdála zdlouhavější. Na místa, kde předtím vypadaly vějířovité lístky mechu a kapradí tak letně, nyní dopadal stín a Kate se několikrát zdálo, že letmo zahlédla pohyb, někoho nebo něčeho. Když došli na vrchol hladké skály, slunce už viselo nízko nad obzorem. Bylo za deset minut devět, takže už brzy zapadne.
„Jakmile se setmí, musí to tady vypadat strašidelně,“ Tristan nahlas vyslovil to, co si Kate myslela. Podívala se směrem, kde se řeka stáčela do rokle. Úzká pěšina na druhé straně řeky vedla dál k neproniknutelné hradbě houští a listí. Za ní se tyčily husté stromy.
Vrátili se podél břehu řeky k autu, a než došli k Ďáblovým kamenům, slunce už zapadlo a Dartmoor se před nimi nořil do tmy. Měsíc připomínal bledý stříbřitý kotouč a na modročerné obloze se objevilo několik hvězd. Řeka teď zněla klidněji a přelévala se kolem nich jako černý inkoust. Kate se zachvěla. Ve dne vodu milovala, moře, jezera, řeky i potoky, ale otevřená voda ve tmě ji děsila.
Ďáblovy kameny se ve slábnoucím světle zdály vyšší, jako obrovský mrakodrap bez oken, který sahal vysoko nad hvězdy. Kate si vybavila sci-fi filmy a na okamžik ji napadlo, jestli nejsou legendy pravdivé a jestli uvnitř nežijí podivná stvoření jako skřeti a elfové. To je problém nejhlubších vřesovišť – s vaší myslí si pohrávají různé pověsti. A v noci vás opouští racionalita.
Po zatravněné ploše přešli k Tristanovu autu. Stejně jako kameny se teď za soumraku i starý dub zdál obrovský.
„Jak tady někdo může chtít kempovat?“ zeptal se nechápavě Tristan. „Mě to tu zatraceně děsí.“
„Jean s rodinou neměla peníze a bylo to zadarmo.“
„Vážně věříš, že by se tady tříleté dítě v noci potulovalo samo? Já bych se bál vylézt ze stanu a jít se vyčůrat.“ Kate přikývla. Byla to dobrá připomínka.
„Jean a Charlie spali ve stanu pod stromem. Joel a Becky si postavili svůj vedle auta na úpatí Ďáblových kamenů, což není až tak daleko.“
Vytáhla telefon a našla Jeaniny fotky. Tristan přešel k ní, aby viděl na displej. Jeden snímek byl pořízený z podobného úhlu, v jakém stáli. Malý, zelený, kopulovitý stan pod dubem a blíž k fotoaparátu, vedle kamenné mohyly, stejný stan v modré barvě. A kousek dál zaparkované Joelovo auto.
Kate odhadovala, že travnatá plocha mezi stromem a kameny je dvacet metrů široká. Byla už skoro tma a na obloze zářily hvězdy. Měsíc vrhal na úsek země mezi skálou a stromem bledou záři.
„Charlie se mohl ke stanu svých rodičů dostat snadno,“ usoudila Kate.
Došli ke stromu. Trvalo to asi dvacet vteřin. Rozložité větve starého dubu, sukovité, zkroucené a holé, se jakoby pohybovaly, aby je obklopily.
„Připadá mi to trochu strašidelné.“ Kate se podívala do koruny.
„A to jsme spolu. Nemyslím si, že by se tříletému dítěti chtělo uprostřed noci přecházet přes tohle krátké prostranství, natož jít až dolů k řece.“ V tichu zaskřípaly a zavrzaly větve a v dálce zahoukala sova.
Text: se svolením Grada publishing
Foto: Lucie Hněvsová (Grada publishing)
