Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

15.04.2024 | Rozhovory
Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

Když se zahladí historie, můžou nastoupit lži, mýty a stereotypy – říká spisovatelka Karin Lednická, jejíž Šikmý kostel nevratně změnil obecné vnímání karvinského regionu i samotné hornické profese a poukázal na to, že mnohé věci jsou zcela jinak, než jak se léta tradují. Třetí díl vychází 18. dubna a autorka ho označuje za pointu, klíčové sdělení celé trilogie, na které pracovala osm let.
 

První díl Šikmého kostela jsi napsala formou realistického románu devatenáctého století, v němž jsi významně upozornila na úděl hornických žen Karvinska. Proč jsi zvolila ženský pohled na věc v tak čistě mužském světě, jakým je právě hornictví?

Na to je jednoduchá odpověď – protože do té doby ženy v tomto typu literatury téměř nebo zcela chyběly, což samozřejmě vedlo k dosti pokřivenému obrazu. Svět havířských kolonií pochopitelně neutvářeli jen muži. Byly to havířské ženy, kdo poskytoval zázemí, kdo vychovával děti, staral se o hospodářství – a kdo nesl důsledky, pokud rodina při důlním neštěstí přišla o živitele. V prvním díle, tedy v době, kdy neexistovalo sociální zabezpečení, jak ho známe dnes, to představovalo závažný existenční problém, se kterým se ženy musely vypořádat. A že to bylo velmi obtížné, dokládá příběh Barbory z prvního dílu Šikmého kostela.


Vysvětluješ si teď zpětně, co u knihy způsobilo tak mimořádný ohlas?

Na to se mě lidé často ptají, ale já odpověď neznám. Vlastně ji ani nijak zvlášť nehledám. Pokud bych měla usuzovat podle reakcí čtenářů, pak u místních je hlavním jmenovatelem znovunalezení identity, obnovení pošlapané důstojnosti a odhalení kořenů zasypaných dekádami devastace a zapomnění. A u čtenářů odjinud převažuje motiv překvapení, tedy to, čemu se v angličtině říká eye-opener.



Druhý díl pak byl především obžalobou nacionalismu, který mnoha způsoby deformuje mezilidské vztahy a ničí životy. V čem je podle tebe nacionalismus tak nebezpečný?

Tvoje otázka obsahuje odpověď – deformuje vztahy a ničí životy. Rozleptává komunity, které dříve dokázaly bez problému soužít. A je úplně jedno, ve jménu jakého národa se vlastenecký boj vede. Následky jsou jen různě tragické – někdy tečou slzy, jindy krev.


Vzhledem k tomu, že toto téma je aktuální i dnes, nepřepadá tě někdy beznaděj z toho, jak jsme my lidé nepoučitelní?

Jsem už trochu alergická na onu otřepanou větu o nezbytnosti poučení z historie. Protože se s ní ustavičně mává, ale do reality nepřechází. A co víc, když někdo upozorňuje na první náznaky rašícího zla, bývá utlučen argumenty, že slyší trávu růst. I o tomhle strkání hlavy do písku píšu – že mnohdy včasná varování lidé ignorují až do chvíle, kdy se naplní. A pak se znovu všichni diví a zděšeně poukazují na to, že se historie už zase opakuje. Takový věčný frustrující koloběh.


Co je hlavním tématem třetího dílu a jakou jsi tentokrát zvolila formu?

Řekla bych, že závěr trilogie má v sobě více vrstev, dějových i literárních. V mnoha ohledech jsem ho pojala šířeji a hlouběji, děj jsem ještě pevněji propojila s reálnými událostmi a postavami. Ve scénách ze schůzí a manifestací jsem do dialogů zapracovala skutečné zápisy, u popisu církevních represí nebo monstrprocesu s důlními techniky pracuji s výslechovými protokoly StB a protokoly Státního soudu. A tak dále.

Důvod, proč jsem k třetímu dílu přistoupila právě tímto způsobem, je jednoduchý: je v něm obsažena podstata celého mého sdělení. Předchozí dva díly poskytují čtenáři historický kontext, trojka je pointa. K tomuto sdělení směřovalo celých osm let práce.


Závěrečný díl trilogie Šikmý kostel díl vychází 18. dubna.


O době, kdy komunistická strana přebírala v Československu moc, jsi toho hodně nastudovala. Bylo v archivech týkajících se Karvinska něco, co tě vysloveně šokovalo?

Hlubokou frustraci ve mně vyvolávala četba stovek hlášení místních zpravodajců, která neměla jiný účel než znovu rozdmýchat národnostní nenávist. Důsledek? Zatímco československé demokratické strany začaly žádat odsunutí části Poláků z Těšínska, Gottwald volal po proletářském internacionalismu. Získal tím pro komunisty hlasy lidí, kteří je nevolili z ideologického souznění, ale v zájmu zachování národní identity. Je to jeden z mnoha příkladů chybných úsudků pramenících z neznalosti lokálních poměrů, které vyústily ve špatné rozhodnutí s fatálními důsledky.

Deptala mě bohorovnost a souběžná tupost, s níž režim nechal naprosto pragmaticky a účelově zlikvidovat krásné město, jakým původní Karviná byla. Ta neúcta k člověku, k jeho práci, ke krajině, ke všem hodnotám!

Zdaleka nejvíc mě ale pochopitelně drtily osudy lidí. V badatelnách jsem se občas musela omlouvat archivářům za mimoděk pronesené vulgarismy, a když jsem se pak setkávala s rodinami těch, které režim semlel, bývalo mi opravdu hodně úzko. A zdaleka teď nemluvím jen o obětech tragických důlních neštěstí, které zavinilo trestuhodné zanedbání bezpečnostních pravidel, nebo o vykonstruovaných monstrprocesech s drakonickými tresty. Mám na mysli i ty, v nichž tehdejší režim zadupal všechny iluze, ambice, touhu po něčem vyšším než prosté přežívání. Jedna postava v závěru říká: „A já si taky koupím televizi.“ Do té rezignační věty se scvrkly všechny někdejší plány, činorodost, talent. Z tohohle zploštění lidského bytí na mě padá marnost: namísto naplněného života přišla vnitřní emigrace. Do obýváku s televizí.


Změnila práce na třetím díle nějak významně tvůj pohled na celý region?

Ne. Spíše umocnila dlouholeté přesvědčení, že je nejvyšší čas říct pravdu.


A nenarážíš s tím občas?

Narážím. Ale snažím se řídit pravidlem nebát se nelhat.


Měnit zavedený narativ je náročný úkol a z tvých knih vychází Ostravsko, Karvinsko a obecně celý severovýchodní cíp naší republiky jako úplně jiné místo, než jak ho lidé dlouhodobě vnímají. Kde vidíš kořeny tohoto nebojím se říct až zesměšňování?

Příčin je více a všem se ve třetím díle dost zevrubně věnuji. Začněme prostým faktem, že do tohoto regionu museli lidé přijíždět kvůli vylepšení kádrového profilu nebo rovnou za trest, do široké sítě táborů PTP. To v člověku nevyvolá zrovna kladnou konotaci, že? Velmi významnou roli sehrál také fakt, že komunistický režim vytvořil z horníků ikony doby a ve sdělovacích prostředcích o nich hovořil jako o svých nejvěrnějších spojencích. Realita byla jiná – chlapi v dolech si chtěli vydělat, nějaká pětiletka jim byla vesměs ukradená. Jediné, co si zachovávali, byla stavovská čest. Propaganda samozřejmě hlásala jen privilegia, naopak zamlčovala tragická důlní neštěstí, zničené zdraví, šílené životní prostředí, zdevastovanou krajinu, ztrátu domova, kořenů i rozprášení původních komunit.

Dodnes se tradují historky o bohatýrských pijatykách a rvačkách – ovšem ty se týkaly jen části hornického stavu a byly především důsledkem masivního přílivu pracovních sil. Většina chlapů si po šichtě dala dvě tři piva a šla domů. Ale více na očích byli pochopitelně ti, co dělali bordel – a bohužel byli to právě oni, na kom si část veřejnosti utvořila obraz celku. Ono je to přece tak třeskutě vtipné a vděčné, vykládat historky o ožralcích, co se mlátí po hlavě židlemi!

Po roce 1989 se v tomto ohledu bohužel nic nezměnilo, a pokud ano, tak k horšímu.  Místo aby lokální politici začali volat po nápravě věcí, nadále tolerovali devastační těžbu uhlí i nesmyslné devastace zbylých, mnohdy nepoškozených domů. Pak se v poněkud absurdním rozporu s předešlým rozhodli předstírat, že hornická minulost tohoto kraje vůbec neexistuje. No a smutnou tečku za celým tímto procesem udělala fatálně zpackaná privatizace OKD.


Myslíš si, že Šikmý kostel má sílu s tím něco udělat?

Historie se změnit nedá. Já můžu jedině napsat, jak to tady u nás bylo, a doufat, že si moje knihy najdou vnímavé čtenáře, kteří budou ochotni změnit dosavadní názor.


V čem podle tebe spočívá největší zločin, kterého se vládnoucí komunistická strana na naší společnosti a potažmo na tomto regionu v poválečném období dopustila?

Vyhnat z domova desetitisíce lidí je podle mě neoddiskutovatelný zločin. Stejně tak proklamovat, že se to děje pro jejich dobro. A podobně lze nahlížet všechno to, o čem byla řeč před chvílí – devalvaci hornické cti, upřednostnění těžby před bezpečností, rozprášení původních komunit, zničení identity. Když se zahladí historie, namísto reálného vyobrazení dřívějších dějů můžou nastoupit lži, mýty a stereotypy. A přesně to se stalo. Stále se to děje, bohužel. A vytváří to další traumatickou vrstvu na už tak hluboce traumatizovaném regionu.


V románu vystupuje spousta postav reálné historie. Jejich medailonky na konci knihy doplněné bohatou obrazovou přílohou pak vnímám mnohdy jako připomenutí pozapomenutých osobností, jejichž činy byly záměrně vymazány z historie.

Ano, snažím se ze zapomnění vyzvedávat osobnosti, které by jinde byly nadále s úctou upomínány, snad i vyznamenány… A tady o nich téměř nikdo neví. Pokouším se tuto historickou křivdu napravit a jsem velmi vděčná rodinám všech těchto obdivuhodných osobností, že mi projevily důvěru a úzce se mnou spolupracovaly.



Má mít podle tebe Šikmý kostel i edukativní rovinu?

To bych si velmi přála. A s radostí vítám náznaky první spolupráce se školami, univerzitami a dalšími vzdělávacími či paměťovými institucemi.

Ještě se v této souvislosti vrátím k předchozí otázce. Tu a tam se někteří čtenáři domnívají, že v Šikmém kostele tvoří historie jen jakousi kulisu. Tak to ale není. Kostru celé trilogie tvoří skutečná historie.

Ve třetím díle jsou zapracovány tisíce stran dokumentů, ovšem s důrazem na to, aby nenarušily příběh, románovou stavbu. Je tedy možné, že i tentokrát by se někdo mohl mylně domnívat, že čte fabuli. Pro tento případ je v závěru šedesátistránková faktografická příloha. Aby bylo opravdu zřejmé, že tohle se skutečně stalo.

Doufám však, že příloha poslouží především čtenářům, kteří se budou chtít dozvědět něco víc. Dosadit si tváře ke jménům. Vidět na vlastní oči téměř apokalyptické výjevy z devastace staré Karviné. Přečíst si v románu citované, mrazivě cynické dokumenty, které nechávaly město postupně srovnat se zemí. Je to vlastně obrazově-faktografická tečka za celou trilogií, která tentokrát nahrazuje doslov.


Jaká byla role církve v místě, kde hrála významnou úlohu i tradičně katolická polská komunita?

V rozporu s obecným přesvědčením bylo Karvinsko krajem hluboce věřících lidí. I proto zde represe církve probíhaly velmi tvrdě. Když se nezasvěcenému člověku řekne „historie katolické církve na Těšínsku ve druhé polovině 20. století“, velmi pravděpodobně si pomyslí, že není vlastně o čem mluvit. A přitom je to právě naopak – životní příběhy hned několika místních duchovních by vydaly na samostatnou knihu. Já jim ve třetím díle Šikmého kostela věnuji maximální možný prostor.


Obecně známý je tvůj neutuchající, skoro až donkichotský boj o záchranu staré Karviné. S jakými problémy se právě potýkáš?

V obecné rovině s důsledky zahlazené historie, tedy s neznalostí, nezájmem a občas bohužel i nevzdělaností těch, kteří mají pravomoc rozhodovat. V praktické rovině zejména s tím, že pro určitou skupinu lidí jsou jedinou hodnotou peníze, nic jiného je nezajímá. A s takovouto banální motivací sotva dospěješ k dobrému rozhodnutí, že. Tím spíš, když ty peníze skončí na účtech úzké skupiny zainteresovaných, kterým je úplně jedno, co bude s tímto krajem a jeho lidmi dál.

Ono to takhle zhuštěné může vyznívat naivně, vím. Je obtížné vměstnat celou problematiku do několika vět. Zkusím to tedy oklikou – stará Karvinná vzkvétala právě proto, že ji řídil dobrý hospodář. Ten taky dbal na zisk vlastních firem, jasně. Ale zároveň mu záleželo i na tom, aby se ve městě dobře žilo, aby celkově prosperovalo. A to je ten rozdíl. Že dnes rozhodování o budoucnosti staré Karviné nebo třeba Životic neleží v rukou dobrého hospodáře, ale lidí, kteří sledují pouze vlastní prospěch, i když pochopitelně hlásají, že to dělají pro lidi. V důsledku pak hrozí, že v čerstvě zhojené přírodě naproti šikmému kostelu vyrostou plechové krabice montoven a skladů. Nebo že životické pomníčky na místech gestapáckých vražd a přilehlé jabloňové sady padnou za oběť čtyřproudové silnici. Karvinsko je plné brownfieldů, ale s ohledem na finanční prospěch zájmových skupin se má stavět právě na místech nesoucích historickou hodnotu, která volají spíše po pietě. No a já si zkrátka myslím, že něco takového by se v našem kulturně-civilizačním okruhu dít nemělo.


Neříkáš si někdy: Stojí mi to vůbec za to?

Říkám. A přiznávám, že někdy jsem z toho strašně unavená. Jenomže pokaždé to rozčarování vyváží vzpomínky na setkání s lidmi, se kterými se v uplynulých dekádách už tolikrát zametlo. Kteří v důsledku pomýlených politických rozhodnutí přišli o domov, důstojnost i majetek. Takže pokud mám možnost s tím něco dělat, prostě to dělám. Především samozřejmě svými knihami. Ale i jinak, protože nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou.
 


Karin Lednická se narodila v Karviné, vyrostla v Havı́řově a nynı́ žije v Ostravě. Lze tedy řı́ct, že celý život strávila v regionu, jehož historii se věnuje ve své literárnı́ práci. Debutovala v roce 2020 úvodnı́m dı́lem trilogie Šikmý kostel s podtitulem Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921. Následovaly Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945 (2021), literárnı́ dokudrama Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie (2022) a závěr trilogie Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1945–1961 (2024).

Za své knihy zı́skala řadu oceněnı́ od odborné i čtenářské veřejnosti; za mimořádný přı́nos k reflexi novodobých dějin jı́ Ústav pro studium totalitnı́ch režimů v roce 2021 udělil Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva.

 

Text: Jiří Popiolek
Foto: Jan Zátorský, Jiří Zerzoň, Karin Lednická

Nepřehlédněte

Vykouzlete si letní náladu knihou! Moje velké řecké léto a Toskánské dědictví: Dvě knižní novinky, které vás přenesou na sluncem zalitý jih Evropy

17.05.2024 | Tipy na knihy

Tim Weaver: „Mám obrovské štěstí, že se psaní můžu věnovat na plný úvazek.“ V květnu vychází už třináctý díl detektivní série o Davidu Rakerovi

16.05.2024 | Rozhovory

Šikmý kostel: Literární zpráva o kraji, kde to bylo všechno trochu jinak. Knižní fenomén rozebírá ve svém eseji publicista a pedagog Martin Groman

15.05.2024 | Ostatní

Žhavá láska mezi krasobruslařkou a kapitánem hokejového týmu: Kniha Na ledě by neměla uniknout žádné fanynce romantického bestselleru Hypotézy lásky

14.05.2024 | Recenze

„Česko mi přirostlo k srdci,“ říká Julie Caplinová. Oblíbená spisovatelka v rozhovoru prozradila, že právě odevzdala rukopis příběhu, který se odehrává v Praze

13.05.2024 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.