Autor knihy Svatby věcí, Tomáš Kapras, nás vede k zamyšlení nad tím, co pro nás věci, které nás obklopují, skutečně znamenají.
Na trh přichází vaše druhá kniha Svatby věcí, jak jste na ten nápad přišel?
Snad odjakživa jsem kolem sebe viděl lidi, kteří sňatek s věcí vlastně uzavřeli, jen si neřekli to ANO. Zapálení sběratelé známek, kutilové, co se zavřeli do garáže se svým milovaným autem. A dnes nosíme své miláčky všude s sebou, a stále na ně zíráme, ve vlaku i v metru… a dokonce s nimi spíme. Asi tušíte, že mluvím o mobilech. A tam mě napadlo: „Co kdyby si člověk mohl věc, třeba na nějaký čas, vzít?“ A tahle otázka startuje knihu Svatby věcí.
Kdo v knize přišel s nápadem oddávat lidi a věci?
Přišla s ním paní Dana vlastnící svatební agenturu, aby vytrhla svého lehce autistického syna Robina z jeho světa, ve které se zajímá jen o věci. A on dlouho mluví o tom, jak by bylo skvělé, kdyby si lidi mohli brát věci. Matka mu to přání splní pod podmínkou, že on bude o ty věci v tom vztahu pečovat. A postupně si vezme houslistka-housle, tenista-raketu atd. A následně se rozehrají příběhy i těchto klientů svatební agentury…
Co tím, že pojmu za partnera VĚC, získám?
V knize vám svatební agentura nabídne, že pokud uzavřete na rok sňatek s věcí, naplno se budete moci soustředit jen na svou práci, kterou ztělesňuje ta věc. Navíc od agentury získáte společnici, nebo společníka, který vám, jak s věcí, tak také s kariérou pomůže. A klient musí být té věci rok věrný.
Vyšlo v nakladatelství Pointa.
S jakou VĚCÍ byste rád vstoupil do manželství vy?
Tak já jsem uzavřel manželství s knihou Svatby věcí. To manželství trvá už přes čtyři roky. Tři roky jsem ji psal a rok se věnoval přípravě vydání. Takhle kniha totiž byla vydána trochu netradičně. Já si na její vydání vybral peníze v nakladatelské online službě a komunitě Pointa, která působí v rámci Albatrosu.
V knize vystupuje řada postav, mají předobraz?
Některé. Třeba paní Dana, maminka autistického Robina, má předobraz v maminkách handicapovaných dětí. To jsou podle mě ti nejstatečnější lidé na světě. Jsou to superhrdinky, o kterých se ale netočí velkorozpočtové filmy. Vždyť ony dobrovolně, obětavě a s velkou láskou pečují o své handicapované děti. Ty ženy mají neuvěřitelnou vnitřní sílu.
Umíme si vůbec věcí v dnešní VĚCMI zahlcené době vážit?
Neumíme. A to je další rovina knihy. Ten autistický mladík Robin se na věci dívá z nejrůznějších, často nečekaných pohledů. A čtenář se tak může zamyslet, jak to má s věcmi on. Víte, podle mě je ta situace kolem nás neudržitelná. Věci, které máme, vůbec neopravujeme, jakmile mají malou chybu, tak je vyhodíme a kupujeme další. Navíc se zbavujeme i věcí, které ještě fungují, ale protože nám někdo nabídne novou věc, třeba jen s nepatrným vylepším, tak se té funkční věci zbavíme. Obklopujeme se tak čím dál složitějšími věcmi, které skoro neumíme ovládat. Vždyť kolik je funkcí na našich televizorech a mobilech, které jsme nikdy nevyužili? Je tu pak velké nebezpečí, že složité věci za nějaký čas nezvládneme používat.
Dřív tomu tak nebylo. Například Robin v knize je kurátorem výstavy panenek. A právě na panenkách je krásně vidět ten rozdíl, jak se lidé k věcem chovali dříve a jak dnes. Vždyť ještě před sto lety panenku dědila dcera po mamince, takže měla jednu panenku na celý život a podle toho se k ní chovala. Vztah k věcem tak, podle mě, brání konzumu… A já moc fandím každému, kdo si dokáže udělat k věci pěkný vztah.
Tomáš Kapras (* 1970) má od narození DMO, levostrannou hemiparézu a v 17 letech se mu stal úraz pravé ruky. Již mnoho let pracuje pro Českou televizi jako scenárista pořadů Klíč (pořad nejen pro handicapované) a Cesty víry. Žije v Praze. Je ženatý a má čtyři děti. V roce 2020 vydal díky Pointě knihu Hovínko na dortu s povídkami ze života jedné šestičlenné rodiny, kde zlehka unavený otec píše o svých (téměř) neunavitelných dětech.
Text: Šárka Schmidtová
Foto: archiv Tomáše Kaprase
