Jela jsem do Thajska poprvé a zjišťovala jsem si, jaká je místní etiketa, abych neudělala nějakou botu, říká Jana Plodková

09.02.2023 | Rozhovory
Jela jsem do Thajska poprvé a zjišťovala jsem si, jaká je místní etiketa, abych neudělala nějakou botu, říká Jana Plodková

Co se stane, když se z rozhádaných manželů nečekaně stanou osamělí trosečníci v tropickém ráji? Odpověď nabízí dobrodružná komedie Ostrov, která právě vstoupila do kin. Jednou z jeho (dvou) hvězd je oblíbená herečka Jana Plodková.

Pamatujete si, jak jste reagovala, když jste dostala nabídku natáčet 5 týdnů v exotice? To se českým hercům běžně nestává…
Když přišla nabídka poprvé, vůbec jsem si to nedokázala představit. Kdybych odcestovala na tak dlouho, jak bych to zařídila s divadlem? Víceméně jsem se tomu bránila. Ale i tak jsem na kamerové zkoušky šla, protože bylo potřeba zjistit, jestli na sebe s Jirkou Langmajerem dokážeme vůbec reagovat. Produkci jsem ovšem oznámila, že to časově nezvládnu. Tehdy se mělo odlétat tuším na jaře, což nakonec nedopadlo díky covidovým restrikcím – Thajsko bylo uzavřeno. A tak jsem to nechala být. O pár měsíců později se ale myšlenka na natáčení v Thajsku oživila a já si začala říkat, že když se mi to stále nabízí, neměla bych hned zavírat dveře. Začala jsem zjišťovat možnosti v divadle, kde byli natolik velkorysí, že mi vyšli vstříc. A v tu chvíli už v cestě nestála žádná překážka.


S režisérem a scenáristou Rudolfem Havlíkem už jste natočila film Bábovky. Jak ho vidíte – po profesní i lidské stránce?
S Rudou se mi pracuje hezky z toho důvodu, že scénář nebere jako dogma, nýbrž jako startovací plochu. Má svoji vizi, proč film dělá, co tím chce říct. Je otevřený všem nápadům i připomínkám a vše se snaží zakomponovat tak, aby to stále dávalo smysl jeho projektu. Nenechá se jen tak zviklat. Přiznám se, že v jeho případě neumím oddělit stránku lidskou a profesní, jde to ruku v ruce.

A jak vám padla do oka vaše filmová postava?
Bavilo mě sledovat a zároveň hledat možnosti jejího přizpůsobení se realitě na ostrově. Přes hysterii po klid, přes drama po humor. Těch možností se nabízelo několik. Je mi sympatická tím, jak se k celé situaci postaví.  Někdy je příliš racionální, někdy až příliš naivní. Já osobně jsem spíš klidnější typ, schopný zachovat chladnou hlavu a věci řešit pragmaticky. Ale v situaci, v jaké je Alice, jsem se ještě neocitla, naštěstí, takže mohu jen spekulovat, co by to se mnou udělalo.

Co ve vás zanechalo samotné Thajsko?
Ta země si mě získala přírodou a především lidmi. Thajci mají v sobě respekt a úctu k ostatním. Jelikož jsem do Thajska jela poprvé, zjišťovala jsem si, jaká je místní etiketa, abych neudělala nějakou botu. Když cestuju kamkoliv, pátrám po takových věcech, protože chci zapadnout a nasát místní kulturu, ne jen využívat. A to bylo nesmírně zajímavé. Nepodávají si ruce, nesahají druhým na hlavu, to je veliká urážka. Sezení s překříženou nohou je taky urážka a to toho, na koho vaše noha míří. A co mě velmi těšilo, bylo, že nemají rádi, když se křičí. Jakmile na ně zařvete, ztratíte před nimi tvář.

Zkuste nám popsat váš běžný thajský pracovní den…
Vstávala jsem na východ slunce, pokud tedy nebyl velký slejvák, a šla se projít na pláž. Poté na snídani a většinou kolem půl osmé jsme vyráželi rychločlunem na ostrov, kde jsme točili. Měli jsem vymezenou jeho část, kam turisté, kteří se časem začali objevovat, nemohli. Štáb začal připravovat scénu, nás holky začaly maskovat. Přeci jen většinu filmu se naše postavy potýkají se zraněními z pádu letadla či kousanci od písečných blech. A mezitím jsme s Jiřím probírali texty a přicházeli s případnými nápady či změnami. Během obědové pauzy jsme většinou šli do moře, což bylo mimořádné. A po zbytek dne jsme pracovali dost podobně. Po návratu jsme se často sešli na večeři. Dá se říct, že dny ubíhaly naprosto stejně jako tady, jen s tím rozdílem, že jsme byli v teple a byli obklopeni mořem, které uklidňovalo a osvěžovalo.


Jaké to pro vás bylo, mít celou dobu jen jednoho protihráče a spoléhat se jen na něj?
Mě by ani nenapadlo pomýšlet na to, že bych potřebovala někoho dalšího, předem bylo jasné, že budu hrát jen s Jirkou. Spíš jsem to řešila před odletem, zdali to společně zvládneme. A nejen s Jirkou, ale s celým štábem. Zmizet na pět týdnů bez blízkých po boku nemusí být pro někoho jednoduché, ale všechno tak rychle uteklo, že jsme ani nestačili takové věci řešit. A s Jirkou se pracovalo hezky. Teď budu mluvit za sebe: nelezl mi na nervy, žádná ponorka se nekonala. Ovšem nevím, jak to měl on. Každopádně jsem nic nezaznamenala.  Navíc mi většinou doporučoval, co si objednat v místní restauraci, jelikož on má Thajsko zmáknuté.

Ztroskotat na opuštěném ostrově je sen mnoha lidí. Je to tak lákavé, jak to na první pohled vypadá? 
Nijak lákavé to není. A to především v případě dvou lidí, kteří se právě rozešli. Přežití na ostrově je podmíněno spoluprací. Bez ní není možné přežít. Zároveň vám začnou chybět lidi, nebo tak si to představuju. Když odskočím do běžného života, pamatuju si, jak jsme s mým partnerem Filipem po týdnu na chalupě, bez návštěv a sousedů, stáli u plotu a koukali, jestli náhodou někdo nejde, abychom prohodili pár slov s někým jiným než sami se sebou. Člověk je tvor společenský, což se na opuštěný ostrov moc nehodí.

A co ztráta komunikace? Jak tu ve vztahu vnímáte?
Jakmile skončí komunikace a začnou vznikat „tajemství“, partneři se začnou odpojovat, nevidím to příliš pozitivně. Pokud je narušena důvěra, těžko se obnovuje a vždycky tam zůstane neblahá vzpomínka. U Alice vnímám jeden hezký bod – že Richarda nepřestala mít ráda. Že ačkoliv ho v té chvíli nenávidí, stále ho někde v hloubi duše miluje. A vlastně to, že ztroskotali, jim manželství zachránilo. Ukázalo se, že spolu můžou mluvit a umí dělat věci společně.


Ostrov vyšel také v knižní podobě. Co vy a knihy? Máte čas číst? 
Knihy miluju. Ovšem času na soustavnou četbu příliš nemám, takže mám doma rozečteno knih několik a vždycky podle nálady se k nějaké vrátím. Přece jen, když je venku hezky, jsem raději tam než doma v křesle.

Jaký titul vás v poslední době zaujal?
Už nějakou dobu čtu životopis Baracka Obamy. Je to značně tlustá kniha, mnohdy se v politice ztrácím, ale jsem fascinovaná, čím vším prošel a co všechno udělal pro to, aby skončil tam, kde je. Nejsou to náhody, je to neuvěřitelná píle, síla jít za hodnotami, které dělají člověka člověkem, a nikdy z nich neslevit. Jak mluví o své rodině, o svých základech, to jsou pilíře, které i mě udržují v naději, že na takto vysokých postech mohou být lidé nejen vzdělaní, ale především lidští.


Už osmou sezónou jste členkou souboru pražského Divadla Na zábradlí. Na jaké představení byste nás pozvala?
Jednoznačně na Mýcení, které získalo i Cenu Divadelních novin. Miluju představení Hamleti, kde se vypořádáváme s herectvím jako takovým. A v červnu má derniéru slavné, a především nádherné představení Korespondence V+W. Kdo neviděl, měl by. Z posledních kusů pak nemůžu opomenout Ztracené iluze od Balzaca. Starý román, ale jak aktuální.

Jakmile máte volný den, utíkáte na chalupu do Krkonoš. Jaký máte vztah k přírodě? Co tam hledáte a nalézáte?
Teď si dovolím být patetická. Příroda je přítel i lékař. Inspirace. Chodím do se do ní zklidnit, vrátit se od postav do reality. Kochám se krásou, která mě nabíjí. Příroda mě nesoudí, přijímá mě takovou, jaká jsem.

Rok 2023 je teprve na svém začátku. Co byste si v něm přála zažít?
Těším se na všechno, co přijde. Na malé i velké výzvy, i na dny, kdy nebudu vědět, co se sebou. Ráda bych zase podnikla nějakou cestu za oceán, když čas dovolí. Těším se na jarní sázení stromů. Jednak u nás na chalupě a jednak i s Hnutím DUHA. A pracovně se těším na jeden projekt, díky kterému právě objevuju italský jazyk. Jde to pomalu, ale kávu už si objednám.

Jana Plodková (* 1981)
Rodačka z Jičína od dětství chodila na zpěv do LŠU, věnovala se lidovým tancům a závodně i tancům společenským. Po maturitě vystudovala činoherní herectví na JAMU v Brně. Když dokončila studium, působila v divadlech Polárka, Divadle Na Fidlovačce nebo v HaDivadle. Od sezony 2014/2015 je členkou Divadla Na zábradlí. Kromě toho ji můžeme vidět i v mnoha filmech a televizních seriálech.

Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením CinemArt a Jany Plodkové

Nepřehlédněte

Edita Vojtková: „Jsem do Bolívie zamilovaná. Každý den v kterémkoliv ročním období tu vychází slunce. Díky tomu jsou lidi veselí.“

18.04.2024 | Rozhovory

Na letošní Svět knihy dorazí dvě královny feel-good romantiky: Julie Caplinová své české fanoušky navštěvuje každý rok, pro Jenny Colganovou je to poprvé

17.04.2024 | Knižní zajímavosti

Fenomén Darcy Coates: Autorka duchařských bestsellerů se představuje v pro ni neokoukané disciplíně. V knize Smrt v domě Gillespieů najdete čtyři hororové povídky

16.04.2024 | Tipy na knihy

Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

15.04.2024 | Rozhovory

Láska, smrt a všechno zlý: Hororová detektivka od českého autora. Strašidelné rodinné drama, v němž neschází napětí, břitké dialogy a přenádherná grafika

13.04.2024 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.