Před rokem 1989 si Danuta Chlupová pragmaticky zvolila ekonomickou profesi, ale stejně si nakonec našla cestu k vysněné tvůrčí práci – nejprve se stala novinářkou a posléze spisovatelkou. V nakladatelství Vyšehrad právě vychází její knížka s názvem Varhaník z mrtvé vesnice.

Váš nový román se odehrává v padesátých a šedesátých letech. Proč jste si vybrala zrovna tohle období?
Když jsem začala před třemi lety Varhaníka psát, připadalo mi, že už téměř všichni zapomněli na nesvobodu a represe z dob komunistického režimu. Romány reflektující tuhle neradostnou éru se začaly ve větší míře objevovat teprve nedávno. Také jsem zjistila, že ještě před pár lety byli řediteli některých škol lidé, kteří se za komunismu spolupodíleli na represích vůči učitelům s odlišnými názory.

Varhaník z mrtvé vesnice ale není jen román o komunistických represích…
To je pravda. Vypráví i o osudech lidí odříznutých od kořenů (v tom případě z důvodu vysidlování obcí poškozených těžbou uhlí), o česko-polské řevnivosti v poválečných letech, o léčivé síle hudby a také o nepochopení, s jakým se v minulých dobách setkávaly postižené děti, v tom případě autisté. Jednou z postav je totiž i mimořádně hudebně nadaný chlapec, avšak s ohledem na poruchu autistického spektra nepochopený a zbavený možností adekvátně se vzdělávat a rozvíjet své nadání. Mezi ním a učitelem – varhaníkem vznikne zvláštní pouto. Tuto dějovou linii mám moc ráda.

Proč je podle vás důležité připomínat si historii?
Velmi pravdivé je tvrzení, že ten, kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat.  Poslední dobou jsme bohužel svědky nárůstu populismu, rostoucí obliby „spasitelů“, kteří obratně manipulují davem a hledají vnějšího nepřítele. To všechno už jsme tady měli… Když loni Rusko napadlo Ukrajinu a k nám proudily běženkyně, matky s dětmi, zrovna jsem psala román, který mi nedávno vyšel v Polsku a jehož hlavní hrdinkou je žena s roční dcerkou utíkající v roce 1939 před válkou. A najednou jsem s hrůzou poslouchala nebo četla příběhy velmi podobné tomu mému a kladla si otázku, jak je možné, že se po tolika desítkách let situace opakuje.

Jak se vám hlavní hrdina Teodor psal?
Teodor je fiktivní postava, avšak není jen výplodem mé fantazie. Inspirovala mě řada učitelů, kteří za komunistické totality, nejen v 50. letech, ale i později, hlavně po roce 1968, museli odejít ze škol, protože se stali pro režim nepohodlní. A přidala jsem zápletku kriminální. Teodor nebyl neposkvrněný hrdina, způsobil něco, za co musel být bez diskuze potrestán. Ale to, že byl zároveň kostelním varhaníkem, bylo pro něj v 50. letech přitěžující okolností. Jeho poklesek byl pro režim vítanou příležitostí, jak poukázat na údajnou protistátní činnost lidí spojených s církví. A jak se mi psal? Přiznám se, že to nebylo jednoduché – litovala jsem ho, ale zároveň mi lezl na nervy.

Na knížce jste pracovala zhruba rok. Kdo byl váš první čtenář?
Stejně jako v případě předchozí Jizvy moje dospělá dcera. Není to žádná odbornice na literaturu ani na dějiny, je to zkrátka „obyčejná“ čtenářka, a to mi právě vyhovuje. Většinou mi pomůže hlavně tím, že si všimne některých detailů a nesrovnalostí, které já, jako tvůrce celého příběhu, už přehlížím. Diskutujeme o tom, zda se mi daří poutat čtenářovu pozornost, poukazuje na případná hluchá místa v románu. Znám autorky, které mají i několik čtenářek, jimž dávají přečíst rukopis, než ho předají do nakladatelství, ale já to tak nedělám. Spíše sama několikrát procházím hotový román a pokaždé v něm něco opravím.

Jak se vám spolupracovalo s nakladatelstvím Vyšehrad?
Moc si cením toho, že projevilo o mé romány zájem. Velmi se mi líbí důkladná příprava knih, zejména redakční, a také jejich grafické zpracování. Mám velkou oporu v redaktorce Adéle Tošovské, která si vždy dává velmi záležet, aby mé texty byly na úrovni jak po jazykové stránce, tak z hlediska konstrukce příběhu. Během práce na Varhaníkovi jsme vedly i delší písemné diskuze o tom, jak by výsledná podoba měla vypadat.

Původní profesí jste ekonomka. Jakou cestou jste se vlastně dostala ke psaní?
Psaní mě bavilo už v dospívání a účastnila jsem se tehdy, úspěšně, i několika literárních povídkových soutěží pro mládež. Po maturitě jsem šla studovat ekonomii, i když už tehdy mě lákala žurnalistika. Jenže to byla druhá polovina 80. let, kdy byly v československých médiích jiné než komunistické názory nadále zapovězeny. Pro mě nemělo cenu se na takový obor hlásit. Nečekala jsem, že než dostuduji, nastanou změny. K žurnalistice jsem se dostala až po mnoha letech, kdy už jsem měla tři děti a zrovna jsem hledala novou práci. Romány jsem začala psát ještě mnohem později. Musel na to uzrát čas.

Novinářská praxe je pro spisovatelku asi jasnou výhodou…
Bezesporu. Třeba usnadňuje navazování kontaktů s odborníky, vesměs historiky, na které se potřebuji obrátit kvůli konzultacím. Jako redaktorka jsem zvyklá, že když potřebuji zjistit k nějakému tématu potřebná fakta nebo vysvětlení, tak si vyhledám vhodného odborníka a kontaktuji jej. Stejným způsobem postupuji i v případě podkladů ke knihám. Myslím si, že kdybych pracovala v jiném oboru, který by takový aktivní přístup nevyžadoval, tak bych měla určité obavy nebo zábrany.

Pocházíte z Českého Těšína a patříte k tamní polské komunitě. Jak se vnímáte vy sama? Jste víc Češka, nebo Polka?
V Českém Těšíně jsem se narodila, pocházím z obce na Těšínsku. Jsem česká občanka polské národnosti. A to znamená, že se považuji za Polku, nicméně mám také silné vazby na Česko, některé věci se mi víc líbí tady, některé v Polsku. Ta moje dvojí příslušnost se projevuje například tím, že když někdo v Česku nadává na Poláky, tak mě to uráží a popuzuje, ale stejně tak mi vadí, když se někdo v Polsku posmívá Čechům. Moje rodina je česko-polská, je to velmi propletené, manžela mám Čecha, celá jeho rodina je česká. Náš syn žije se svou rodinou v Polsku, naopak starší dcera, která v Polsku studovala, nakonec bydlí a pracuje v Praze.

Jaká je z vašeho pohledu polská mentalita?
Nerada zevšeobecňuji, odpověď by musela být hodně dlouhá. Možná jen pár postřehů: Poláci jsou otevřenější, emotivnější, polští muži jsou galantnější – podrží vám dveře nebo pomohou do kabátu, což se v Česku už prakticky nenosí. Za to Češi jsou, dle mého, rozvážnější. Ale samozřejmě hodně záleží, v jakém prostředí, ať už v Polsku, nebo u nás, se pohybujete.

Pulty knihkupectví jsou plné knížek. Co vás v poslední době zaujalo?
Právě čtu Bílou Vodu Kateřiny Tučkové. Moc jsem byla na ten román zvědavá, jednak proto, že mám ráda autorčiny knihy, jednak s ohledem na téma komunistických represí. Shodou okolností jsem před rokem to místo navštívila – když jsem připravovala pro noviny reportáž o historii a současnosti této zapomenuté obce s pohnutou minulostí.

Na co se v nejbližších měsících těšíte?
Těším se na dovolenou na kolečkových bruslích, což je můj oblíbený sport.  Začala jsem na nich jezdit relativně pozdě, ve čtyřiceti, ale velmi jsem si je oblíbila. Mám ráda dlouhé trasy, třeba i několik desítek kilometrů, a tak občas jezdíme s dcerou na pár dní do Německa, kde mají bruslaři mnohem lepší a různorodější trasy než u nás. Ale zpátky ke knihám. Těším se na besedy se čtenáři, na veletrh Svět knihy v Praze, kde budu letos poprvé přítomná jako autorka. Byla jsem už několikrát na polských knižních veletrzích, v Krakově a Varšavě, ale v Praze budu mít premiéru. A především jsem velmi zvědavá a zároveň napjatá, jak čtenáři přijmou Varhaníka z mrtvé vesnice.

Danuta Chlupová (* 1968)
Novinářka a spisovatelka. Narodila se v Českém Těšíně, žije v okolí Havířova. Vystudovala ekonomii na Vysoké škole báňské v Ostravě. Její literární prvotinou byl román Jizva, v němž beletristicky zpracovala okolnosti nacistického zločinu v Životicích na Těšínsku. Kniha vyšla v roce 2017 polsky v Gdyni a v roce 2021 česky v Praze. V Polsku vydala také romány Trzecia terapia, Organista z martwej wsi (nyní vychází česky jako Varhaník z mrtvé vesnice) a letošní novinku Podróż w niechciane.

Text: Martina Vlčková
Foto: Alois Horsinka