Na kontě má už desítku úspěšných knih, ale nejvíc se proslavil celonárodním bestsellerem Uprdelismus, který v době nejpřísnějšího lockdownu lidem vlil lehkost a naději do žil. A v těchto dnech Honza Menděl vydává knihu Magie duchovního života, o které tvrdí, že je jakýmsi upgradem Uprdelismu.
Váš Uprdelismus se stal nesmírným hitem. I po více než dvou letech se pořád drží na žebříčcích nejprodávanějších knih. Čím si myslíte, že čtenářky a čtenáře tolik zaujal?
Za prvé to byl zřejmě lákavý název, protože ze zkušenosti vím, že většina z nás nejvíc řeší to, že bychom chtěli žít život s větší lehkostí, a ne vždy se nám to daří. A pak také doba, ve které vyšla. Když se kniha objevila na trhu, ještě tu dojížděly lockdowny, zavřené restaurace, kultura, posilovny a tak dále, a lidé už byli psychicky unavení a potřebovali nějaké odlehčení a odstup od toho všeho.
Vaše novinka Magie duchovního života působí víc „ezo“. Je tomu tak?
Ano, Magie duchovního života je určitě víc „ezo“ a byl to i záměr. Už do Uprdelismu jsem se snažil „propašovat“ určitý duchovní přesah, protože si myslím, že to je to, co naše společnost v této době nejvíce potřebuje. Tolik jsme propadli materialismu a moderním technologiím, že duchovní aspekt našeho života je už na samém okraji zájmu, a to má podle mého názoru devastující účinky na všech úrovních. Ale z určitého pohledu tato knížka navazuje na Uprdelismus, je to takový upgrade, řekněme. Jsem přesvědčený o tom, že čím duchovnějšími se stáváme, tím snadněji a přirozeněji se nám dosahuje zdravého uprdelismu, protože se zcela změní náš žebříček hodnot a velmi se nám rozšíří perspektiva.
Jak byste charakterizoval hlavní poselství Magie duchovního života?
Většina lidí žije automaticky. Teprve až životní rány a velké zvraty s některými zatřesou tak, že se na chvíli zastaví a začnou přemýšlet nad tím, jak žijou a proč tak žijou. Všichni se tváříme, že jde hlavně o peníze, o kariéru, o image, o slávu, o potěšení, ale když se přímo nebo nepřímo dotkneme nebo přiblížíme smrti, spadnou nám většinou klapky z očí a dojde nám, že jednou tenhle život nenávratně opustíme a co bude potom? K čemu ten život tedy byl, když o to všechno, co jsme nasbírali a na čem jsme si zakládali, přijdeme? Je lepší začít si tyto otázky klást už teď a hledat pravdu o tom, kdo skutečně jsme, a hlavně proč jsme tady. Nejsme tu proto, abychom se zabavili. Jsme tu proto, abychom se učili a vyvíjeli, a všechno, co se naučíme a pochopíme, si odsud odneseme a zužitkujeme někdy později a někde jinde. Knihu jsem se ale snažil pojmout co nejpraktičtěji, takže v ní mluvím o tom, jak můžeme na každodenní bázi pracovat se svou duší, jak reálně zakomponovat spiritualitu do našeho života a jak začít využívat duchovní síly, které jsou nám k dispozici, jenom je většina z nás ignoruje, protože v ně nevěří.
Vyšlo v nakladatelství Esence.
V knize píšete, že vás v dětství zklamalo, když vám dospělí řekli, že kouzla a magie ve skutečnosti neexistují. A jak trvalo, než jste přišel na to, že to vlastně není pravda a že magie je všude kolem nás i v nás. Co pro vás byl nejkouzelnější okamžik z poslední doby?
Ty nejkouzelnější okamžiky zažívám nejčastěji při meditaci, sice ne po každé, ale jednou za čas se stane, že se v meditaci dotknu něčeho magického a cítím nepopsatelný klid a ujištění, že je všechno v pořádku. Ale pokud bych to měl trochu převést na vnější zážitky, tak jsou to chvíle, kdy se mi podaří být v přírodě na nějakém místě, kde nejsou lidé. Tento rok se to podařilo jednou na jihu ostrova Fuerteventura, kde je zvláštní až nadpozemská atmosféra, která vás prostoupí a naplní určitou blažeností, a po druhé jsem to zažil teď v Krkonoších, kdy jsem seděl na velkém kameni uprostřed horské říčky v lese a vnímal jen vodu, stromy a zpěv ptáků. Bylo to tak povznášející.
Čtenáři se z knihy také dozví, že v každém se ukrývá nějaká superschopnost. Která je ta vaše?
Myslím, že ta moje je empatie. Vnímám téměř neustále, jak se druzí cítí a proč, a pokud je jim špatně, dokážu je vyvést z toho temného místa na nějaké světlejší a radostnější. Jsem takový duševní plavčík, záchranář a průvodce.
V současné době existuje velké množství duchovních směrů. Má k některému z nich vaše smýšlení nejblíž? Všiml jsem si, že v knize Magie duchovního života využíváte principy křesťanství i wiccy…
I když to bude znít jako otřepané klišé, myslím si, že všechny směry mluví jinými slovy o tom samém a vedou různými stezkami ke stejnému cíli. Ale pokud bych si měl vybrat nějaký již existující směr, řekl bych asi mysticismus, který jde podle mě k jádru věci jednou z nejpřímějších cest a je osvobozen od zbytečných dogmat a nánosů. Ale zase – jsou to jenom slova, nálepky a šuplíky. Ve finále jde jen a pouze o vlastní vnitřní prožitek a zkušenost.
Jak se ve vás tohle smýšlení formovalo? Vyrůstal jste například ve věřící rodině, nebo jste si našel vlastní cestu k víře?
Duchovní cesta si mě našla sama. Vyrůstal jsem v klasické české ateisticko-materialistické rodině. Jenom moje babička Růženka byla hluboce věřící, ale svou víru nám nevnucovala, takže jsem vlastně měl to štěstí, že jsem zůstal až do chvíle svého „probuzení“ zcela nezatížený nějakým systémem víry, který by se mi snažil někdo vštípit, což viděno dnes zpětně byla nakonec výhoda. Nicméně od chvíle, kdy jsem se začal aktivně zajímat o spiritualitu, mě toto smýšlení začalo formovat velmi silně a na všech úrovních. A to se děje dodnes a intenzita tohoto formování nepolevuje, spíš bych řekl, že zesiluje. Je to ale těžké, protože čím víc v této materialistické společnosti duchovně smýšlíte a vnímáte, tím osamocenější si připadáte.
Na sociálních sítích jste poměrně aktivní. Považujete v dnešní době za nutnost, aby autor měl a komunikoval se čtenáři na sociálních sítích? Berete to jako nutné zlo, nebo vás to obohacuje?
U mě byl ten vývoj se sociálními sítěmi trochu otočený. Já jsem začal psát „afirmace“, tedy svoje krátké motivační texty na Facebook už v roce 2010 a vnímal jsem to částečně jako zábavu a částečně jako sdílení myšlenek, které mi pomáhaly a které by mohly pomoct i někomu jinému. Dělal jsem to pro radost, neměl jsem žádný cíl ani ambici. Ale to, jak se moje textíky šířily a nabývaly na popularitě, mě nakonec přivedlo k tomu, že jsem začal psát delší texty (články) a postupně i knihy. Takže se dá říct, že u mě to začalo sociálními sítěmi. Díky pozitivním reakcím od lidí jsem sebral odvahu psát víc. A dnes už prostě jedu jenom setrvačností. Nedávám tam téměř nic osobního, jenom dál sdílím myšlenky, kterým sám věřím a podle kterých se snažím žít. Nijak víc sociální sítě neprožívám, mám k nim čistě pragmatický přístup.
Bavíte se někdy se čtenáři naživo? Každé setkání přináší spousty nezapomenutelných zážitků a historek. Co nejzajímavějšího vám řekli?
Nebavím. Pouze v rámci individuálních konzultací, které poskytuji. A tam slýchám hodně příběhů, které jsou mnohdy neuvěřitelně silné. Ale o těch mluvit nemůžu. Upřímně musím říct, že v poslední době cítím spíše větší potřebu samoty a klidu a mám tendenci se stranit společenského života. Zatím mi to vyhovuje a mám díky tomu více času a prostoru věnovat se hlavně svému vlastnímu rozvoji. Uvidíme, kdy a jestli se to někdy změní (smích).
Text: Vavřinec Fiala
Foto: se svolením Jana Menděla
