Od narození našeho nejvýraznějšího exilového spisovatele Josefa Škvoreckého uplynulo právě sto let. Při této slavnostní příležitosti uvádí vydavatelství OneHotBook audioverzi jeho prózy Prima sezóna. Role autorova alter ega Dannyho Smiřického se v ní ujal melodický hlas Jana Meduny, jehož s hrdinou pojí nejen láska k hudbě a literatuře…
Jste ročník 1982 a kniha u nás oficiálně vyšla až po roce 1989. Je to vaše první setkání se Škvoreckým, nebo jeho soukromé vyznání o době „báječné pod psa“ dávno znáte?
Prima sezónu jsem znal ze seriálu České televize a zároveň jsem ji tou dobou četl. K autorovi mám ale zvláštní vztah díky příbuzným. Prababička z maminčiny strany bydlela v Bělovsi u Náchoda a babička, ročník 1927, se se Škvoreckým po Náchodě dokonce proháněla. Nepatřila sice přímo do jeho jazzmanské party, protože tři roky byly i tehdy nepřekonatelný rozdíl, zato mi o něm častokrát vyprávěla. A sám jsem měl příležitost pana Škvoreckého poznat v Torontu asi rok dva před jeho smrtí. Hráli jsme tam tehdy pro krajany a promítal se i film Rytmus v patách, což je adaptace příběhu z jeho povídkové knížky Hořkej svět. Díky tomu jsme se setkali osobně a považuju za privilegium, že jsem měl možnost načíst jeho poetické vzpomínky na gymnaziální léta.
Inspiroval vás něčím tehdejší seriálový výkon Petra Kroutila, byť dal nakonec v životě přednost jiné múze?
Než jsme začali natáčet, snažil jsem se na něj v archivech znovu podívat, jenže sehnat se dalo pouze pár ukázek. Jako herec za mikrofonem se beztak do postavy vciťujete hlasem a porovnáváte ji spíš s vlastními zkušenostmi než s předchozím pojetím role. Nicméně pan Kroutil pro tuto příležitost improvizoval citované melodie na saxofon podle pokynů paní režisérky, takže televizní Danny se promítne i do audioverze.
Je hrdina Prima sezóny pod vlivem okolností jen přelétavý smolař, anebo lze z jeho úsilí zbavit se okovů panictví vyčíst víc?
Dannyho loudění a krasosmutnění má víc rovin. Základní samozřejmě odráží zákony puberty: hormony zmítaný mladík nutně potřebuje dívku. Ty bonusové jsou méně zjevné, jelikož Josef Škvorecký popisuje rodný kraj v mnoha básnických obrazech. Cítíme z nich nostalgii a stesk – vzpomínal na Náchod v polovině 70. let, kdy už žil v Kanadě. S režisérkou Markétou Jahodovou jsme tyto pasáže probírali a soustředili se na pocity, kdy autor hledí do minulosti, v níž by rád zase viděl známé holky i své město, ale přes oceán a propast času mu to není dopřáno.
Vychází v říjnu v nakladatelství OneHotBook.
Klíčem k poetice textu jsou dialogy se slečnami, které Danny ukecává. Jak jste se vyrovnával s pasážemi, v nichž text klukovsky útočí a hned si odpovídá dívčí replikou?
Bylo to ohromně zábavné, i když fyzicky náročné na pohotovost. Přesně jako při tenise (smích). Hlasově totiž musíte linie dialogu odlišit: dívčí zdráhání a ponoukání čtete lehkým, trochu výš posazeným hlasem, a jakmile takhle střídáte polohu řádek co řádek, rozbolí vás z toho v krku.
Škvoreckého pásmo milostných trampot vzniklo před půlstoletím a zachycuje vypjatou protektorátní dobu před osmdesáti lety. Co přes hradbu času vzkazuje dnešním mladým, kteří to taky nemají lehké?
Snad to, že navzdory proměnlivé době se lidé až tolik nemění. Každý jsme někdy čelili hormonální bouři a pořád bychom měli svůj milovaný protějšek přitahovat tak jako Danny Smiřický. Originalitou. Jeho – a spisovatelovým – svůdnickým prostředkem byla hudba a psaní, kdežto dnes máme k dispozici jiné cesty. A přece jsou tyto eskapády univerzální, protože každý touží ve světě najít spřízněnou duši.
Text: Michaela Merglová
Foto: Michaela Merglová
