Respektovaný psycholog Václav Petráš se po celou svou kariéru odborně věnuje problematice sportu. V nové knize vydané nakladatelstvím Portál se zaměřil na sportování dětí. Proč bychom sport z programu dětí neměli vynechávat? Jak potomka správně namotivovat? A v čem jako rodiče děláme nejčastější chyby? I na to Petráš odpovídá v našem rozhovoru.
Vaše nová kniha nese název Jak vychovat z dítěte sportovce. Hned na úvod bych se vás proto rád zeptal: nikoli jak, ale proč bychom měli chtít vychovat z dítěte sportovce?
Z vlastní zkušenosti vím, kolik toho sport pro mladého člověka dokáže udělat. Jak dokáže vtáhnout, provokovat, odměňovat, ale také trestat. Vždy rád říkám, že je sport jakousi továrnou na emoce, protože během pár minut můžete prožívat třeba naprosté nadšení ze zvládnutí nějaké výzvy, abyste vzápětí cítili frustraci a zklamání z neúspěchu. A to vás nutí učit se s těmito a mnoha dalšími pocity pracovat. Učíte se prohrávat, učíte se vyhrávat. A i když drtivá většina příběhů mládežnických sportovců neskončí profesionální kariérou, tyto lekce, mentální dovednosti, ale ostatně třeba i aktivní přístup k životu jsou záležitosti, které se budou hodit člověku v jakékoli další dráze.
Co pro vás bylo hlavním důvodem pro sepsání této knihy?
Jako sportovní psycholog pracuji nejčastěji se samotnými sportovci, a těm jsem se proto věnoval v první knize Psychologie vítězství. Ale často se věnuji ještě dvěma dalším perspektivám – trenérské a rodičovské. Jelikož jsem s rodiči sportovců v neustálém kontaktu a již řadu let jsem i ve spolupráci s řadou sportovních svazů a organizací dělal besedy s rodiči po celé České republice, vím, jak náročná role to pro ně dokáže být a jak rádi jsou za tipy a doporučení k tématům, jako je třeba komunikace s mladým sportovcem v nejrůznějších situacích. A přesně tomu se věnuje tato kniha. Už když jsem před osmi lety napsal na svém blogu článek „Osm rodičovských chyb“, který získal nebývalý zájem, tušil jsem, že jednou tuto tematiku rozpracuji do komplexnější podoby, která bude moci sloužit jako jakýsi průvodce pro rodiče mladých sportovců.
Vyšlo v nakladatelství Portál.
Kniha cílí zejména na rodiče, jejichž role je v případě sportování dětí klíčová. V čem přesně?
Asi bych odpověď trochu přetočil k tomu, že rodiče jsou klíčoví v jakékoli oblasti dětského života – včetně sportu. Ale sport je přeci jen v něčem specifický. Ta „továrna na emoce“, kterou jsem zmiňoval, totiž dokáže strhnout i rodiče, a místo podporující role, která napomáhá v rozvoji mladého sportovce ve všech možných oblastech, tak někdy překročí do role nátlakové, která dokáže nadělat pořádnou neplechu jak ve sportovním vývoji, ale třeba i ve vzájemných rodinných vztazích. Je bohužel docela běžné, že se setkáte například s mladým hráčem, který je tak nervózní z toho, co mu zase po zápase řekne jeho otec, že je mu před každým utkáním nevolno. Jde samozřejmě o extrém, ale je dobré si uvědomit, jak hodně každému dítěti záleží na tom, co si myslí jeho rodiče a jak k němu přistupují. Těmto někdy i zdánlivě nenápadným interakcím, které však mohou mít na mladého sportovce výrazné dopady, se kniha věnuje poměrně často.
Každá z kapitol je uvozena příběhem, v němž je ilustrována určitá situace v rodině. A čtenář se má zamyslet, jakou chybu daný rodič učinil. Čerpáte z těchto příběhů i z vlastních zkušeností? Nebo jde o čisté fikce?
Každý z příběhů vychází ze skutečných situací, scénářů a následků, se kterými se potkávám. A některé příběhy jsou z mého vlastního mládežnického sportovního života, či pocházejí z mého blízkého okolí – tedy nejen toho pracovního. Pokud si tak u některých příběhů bude čtenář říkat „takhle se přece žádný rodič nemůže zachovat“, bohužel musím odvětit, že může. Ale to stejné platí i naopak. V knize je celkově více pozitivních příkladů než těch negativních, a i ty jsou inspirovány reálnými rodiči a trenéry.
V knize citujete basketbalového trenéra Johna Woodena: „Mladí lidé potřebují vzory, ne přednášky.“ S tím mají rodiče často problém. Mudrují, ale sami třeba moc příkladem nejdou. Setkal jste se už s tím, kdy bylo ve vaší praxi těžší pořízení s rodiči, než s jejich dítětem – sportovcem? A jak rodiče na případnou „kritiku“ svého přístupu reagují?
Ano, a myslím, že i v knize se přesně těchto situací několikrát dotýkám. Uvedu typický příklad – dejme tomu, že rodič mladého sportovce chce, abych jej naučil lépe zvládat frustraci. Aby se s ním dalo lépe „žít“, když má třeba za sebou špatný zápas. Řeknu tedy tomuto rodiči, že být vzorem je mnohem užitečnější a efektivnější než tisíc přednášek o tom, jak se má dítě chovat. Ať si tedy rodič zkusí představit, že jej něco vytočí v práci či že mu šéf na poslední chvíli změní plány. Jak si s následnou frustrací poradí? Co on sám dělá pro to, aby se s něčím takovým dokázal vypořádat? Pokud jeho odpověď zní „No to raději nechtějte ani vědět, to já jsem horká hlava, já už jsem prostě takový“, jsme u logického paradoxu, kdy rodič chce po dítěti něco, co sám nezvládá a kde u sebe navíc nevidí možnost na změnu. Proč by se tedy mělo změnit dítě?
Jak se s tím pracuje?
Nikdy za to rodiče nekritizuji, vím, že změnit se je velmi těžké. Ale snažím se je namotivovat k ochotě zapracovat nejprve aspoň na nějaké drobnosti u sebe. Když to ještě více rozvedu, tak vím, že ani rodič, který na své dítě třeba extrémně tlačí, to nedělá proto, že by jej chtěl zdeptat. Má dobré úmysly, ale neaplikuje je efektivně. Raději než kritiku se tak snažím volit inspiraci a navedení lepším směrem, což je ostatně i přístup, který využívám v nové knize.
Problematice vzorů se v publikaci věnujete poměrně podrobně. Jak se jako psycholog díváte na realitu dnešních dní, kdy děti obdivují třeba influencery na TikToku, kteří často nic neumí? Co obecně může rodič udělat pro to, aby dítě zahořelo spíše pro sport, než pro nekonečné zírání do mobilu?
Internet s sebou přináší nesmírné množství vlivů, ale vždy bych se snažil dívat se na ně i z toho pozitivního hlediska. Znám spoustu mladých lidí, kteří se díky sociálním médiím dostali k myšlenkám slavných sportovců o tom, jak je důležité nebát se selhání či třeba ke zjištění, že i jejich velké vzory někdy bývají nervózní, což jsou nesmírně užitečné věci. Ano, najdeme tam i tunu negativních vlivů, ale dívat se na tuto problematiku skrz prsty a dopředu odmítat cokoli pozitivního povede jenom k tomu, že se děti s rodiči o těchto věcech nebudou chtít bavit. A jak pomoci dítěti zahořet pro sport? Někdy na tom nemusí být nic složitého, může stačit dítěti nabídnout různé možnosti, nechat jej zažít si tréninky s dobrým trenérem a navázat vztahy s partou dalších dětí, a plamínek často začne plápolat.
Na závěr rozhovoru si dovolím citovat z vaší knihy: „Jedna z nejcennějších lekcí, kterou může mladý člověk ze sportu získat, je to, že se pracovitost a poctivost vyplácejí.“ Je to specifikum sportu, nebo byste to přenesl i do jiných lidských činností?
Jsem přesvědčený, že je tato lekce přenositelná téměř kamkoli. Ať už jde o školu, práci či celkově lidský rozvoj. Ale sport má jednu velkou výhodu – je v něm řada velmi dobře měřitelných aspektů. Proto si lze jednoduše všímat, že se efektivní trénink přenáší třeba do stále rychlejšího času, který je člověk schopen zaběhnout. Tato přímá úměra může být v jiných oblastech přeci jen trochu méně očividná. I proto si myslím, že je sport potenciálně skvělým učitelem při rozvoji psychiky mladých lidí.
Mgr. Václav Petráš (* 1989) je sportovní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzitě v Brně. Již řadu let spolupracuje s HC Oceláři Třinec. Pracoval se stovkami vrcholových sportovců. Zajišťuje mentální přípravu zájemcům z řad českých paralympioniků.
Přináší řadu inovací a mění pohled na to, jak může vypadat moderní a přístupná mentální příprava. Zajišťoval například inovativní program mentální přípravy pro stříbrnou hokejovou reprezentaci do 20 let z MS 2023. Je autorem populární knihy Psychologie vítězství (Portál, 2022), podcastu Psychologie výkonu v praxi a jeho Akademie PsychologieVykonu.cz každoročně inspiruje tisíce zájemců. Dětskému sportování se věnuje v nové knize Jak vychovat z dítěte sportovce (Portál, 2024).
Text:
Foto: se svolením Václava Petráše
