Z memoárů nejžádanější spisovatelky všech dob sálá ostříží pronikavost. Audioverze Vlastního životopisu Agathy Christie se díky dvojnásobné držitelce ceny Thálie Aleně Vránové dočkala hlasu nanejvýš empatického, byť podmínky zrodu nahrávky neměly daleko k napínavé detektivce.
Ve vaší dabérské praxi nejde o jediné setkání s tvorbou první dámy detektivního žánru…
Pár postav v adaptacích jejích děl jsem dabovala, spočinuly v mém vzpomínkovém šatníku a ráda se jimi probírám. Nejvíc mi utkvěla role herečky Brewsterové v Rozbitém zrcadle, kterou v Hamiltonově filmu ztvárnila Kim Novaková. A za hlas všetečky Jane Marplové ve filmu To je vražda, řekla jsem získala Cenu Františka Filipovského 2008, což mě tenkrát hodně povzbudilo.
Životopis autorka psala patnáct let. Jeho čistá nahrávka přesahuje třicet hodin, v reálu to však opět obnášelo roky natáčení. Není interpret po vyřčení závěrečného slova už trochu jiný než na úvod první věty?
„Běh na dlouhou trať“ by byl krátký příměr. Začali jsme ve studiu na podzim 2020 a hned zjara nám do práce vstoupil covid, přitom jsme se dostali sotva na konec autorčina dětství. Následovala vynucená roční pauza a jako naschvál se přidaly mé zdravotní komplikace. Dvě třetiny nahrávky se tudíž točily přímo u mě doma, za mimořádného profesionálního nasazení produkčního týmu. Jsem všem ohromně vděčná. Když se herectví stane náplní vašeho života, nemůžete od rozdělaného díla odejít. A vůbec ne od tohohle. Když jsem těch 650 stran textu pozřela, uvědomila jsem si, že jsem ho vlastně nečetla. Že jsem ho žila. To mě hnalo dál okolnostem navzdory. Blažilo mě, když jsem skoro po každém dvouhodinovém natáčení viděla, jak režisérovi Michalu Burešovi svítí oči. A snad se na mě nebude zlobit: někdy i uši.
Našla jste v té zpovědi paralely, které vás osobně inspirovaly?
Paní Agatha Christie byla a je generacemi čtenářů milovaná spisovatelka. Já nikoli. Sem tam jsem sice zkoušela psát, ale jestli ona zkoušela hrát, netuším. Zato víme, že napětí kolem prken, co znamenají svět, nadšeně sledovala a popisovala ze zákulisí. Dál nezašla. Stránky jejího vzpomínání napovídají, že o sobě jako trémistka silně pochybovala, což u tak slavné prozaičky překvapí. Já to nicméně chápu tak, že v sobě měla pokoru, která umělce vede k nezbytné sebereflexi. S ohledem na své nastavení jsme nakonec obě zvolily dobře – v tom jediném se asi naše osudy dají porovnávat.
Hercula Poirota i Jane Marpleovou zbožňují nejméně tří generace fanoušků. Koho dalšího bilance jejich stvořitelky zaujme?
Jako vzorového posluchače této audioknihy si představuju člověka otevřené mysli, třeba vlídného vesnického faráře. Ten pohodlně usedne ve zpovědnici, zabalí si kolena do plédu a odhrne oponku dělící ho od klečící ženy. A laskavě ji vybídne: ‚Poslouchám tě, sestro.’ A pak už jen s úžasem vnímá, jelikož paní Agatha se na druhé dívala s takovým zaujetím, že z jejích postřehů nelze vyobcovat ani vteřinu.
Na počátku kariéry jste se na plátně stala napravenou hrdopýškou Krasomilou, nejznámější z českých princezen. Máte ještě nějaký nesplněný herecký sen?
Na sny já nikdy nebyla. Spíš jsem vždycky čekala, až mě něco dobrého potká. A pokud potkalo, dostavilo se ono slastné kouzlo oživování postavy, jejíž nitro se leckdy zásadně liší od mé zkušenosti. Například role židovské slečny Daisy po boku černošského řidiče ve hře Alfreda Uhryho, režírované Ladislavem Smočkem. Chcete se do druhé osoby plně vcítit a zjistit, proč je taková. Proto jsem si tuhle práci vybrala, proto jsem si ji na osudu vyvzdorovala a užívám si ji nehledě na překážky.
Text: Petr Matoušek,
Foto: Michaela Merglová
